Přesně před 400 lety se na Staroměstském náměstí odehrálo jedno z nejkrvavějších „divadel“ v dějinách Prahy. Poprava 27 českých pánů, kteří se podíleli na stavovském povstání, byla nevídaná svou krutostí a také počtem popravených. Cílem exekuce bylo zastrašit politické protivníky od jakéhokoliv dalšího pokusu o zisk moci. Zároveň tímto krokem Ferdinand II. rázně signalizoval Evropě, že má situaci ve svých zemích už pevně v rukou.
Krvavá tečka na Staroměstském náměstí byla důsledkem událostí, které začaly třetí pražskou defenestrací a skončily prohrou českých stavů na Bílé hoře. Jednou z prvních rozbušek pro stavovské povstání bylo vyřízení účtů s katolíky za jejich jednání s protestantskými kostely.
Metání z oken – neboli defenestrace – nebylo v českých dějinách ojedinělé. Třetí a dodnes poslední defenestrace zavítala na Pražský hrad 23. května 1618. Jen tři roky před událostmi na Staroměstském náměstí.
Náboženská situace v českých zemích se dříve řídila principem království dvojího lidu. V zemi byli katolíci a utrakvisté. „Čeští nekatoličtí stavové usilovali už hluboko v 16. století o svobodu vyznání, což se jim nejprve podařilo ve formě ústního schválení společného vyznání víry, takzvané České konfese Maxmiliánem II. Ovšem až jeho syn Rudolf II. roku 1609 vydal Majestát zaručující náboženskou svobodu,“ vysvětluje snahy nekatolíků historička Marie Koldinská z ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Nejvýraznějším motivem pro vzbouření stavů však bylo uzavření protestantského kostela v Broumově a zbourání kostela v Hrobech. Kostely se nacházely na katolickém pozemku. Proto jejich vlastníci předpokládali, že s kostely mohou jednat, jak se jim zachce. „Porušování Majestátu ze strany katolických vrchností přispělo k růstu napětí, které vyústilo v pražskou defenestraci,“ doplňuje motivy českých stavů historička Koldinská. 23. května tak pod vedením Václava Budovce z Budova s Jindřichem Matyášem Thurnem vstoupili na Pražský hrad a vyhodili přítomné místodržící z okna.
Od povstání na Bílou horu
Po defenestraci si čeští stavové zvolili vlastní vládu 30 direktorů. Své činy se snažili vysvětlit vydáním omluvného spisu Apologie. Podle něj se nesnažili jít proti králi, ale proti jeho rádcům. V té době již velmi starý císař Matyáš byl ochoten se vzbouřenci dále vyjednávat. Na postu českého krále ale nově stanul jeho adoptivní syn Ferdinand II. Štýrský. Ten naopak za defenestrací viděl povstání, které bylo potřeba potrestat. Matyáše přesvědčil k zahájení boje proti českým stavům.
Ferdinand se o podporu svých spojenců nemusel bát. Čeští stavové v tomto ohledu naopak připraveni nebyli. Pomoc hledali v Anglii nebo Nizozemsku, ale velké zahraniční podpory se jim nedostalo. Naději získali až po připojení Slezska a Lužice a některých evropských států na jejich stranu. Jejich válečné úspěchy však netrvaly dlouho.
Bitva na Bílé hoře se stala zlomovou pro stavovské povstání. Skončila totiž drtivou porážkou. „Stavovské povstání bylo jen první fází dalšího konfliktu – třicetileté války. Skončilo porážkou na Bílé hoře, po které si už císař nemohl dovolit projevit slabost,“ doplňuje Koldinská. České stavy musely přijmout Ferdinanda II. za svého krále a kapitulovat. Tím povstání formálně skončilo.
Soud bez obhajoby
Po prohře na Bílé hoře přišel čas na zúčtování s českými stavy. Celkově bylo zadrženo 61 osob. Pro tuto situaci byl zřízen mimořádný soudní tribunál v čele s Karlem z Lichtenštejna, Adamem z Valdštejna a řadou úředníků. Tribunál dal prostor jen k výslechům, které navíc probíhaly nejprve pouze ústně. Při opakovaném výslechu však využili mučicích metod.
Následně byla představena všechna obvinění. Mezi ty se řadilo třeba právě zapojení do stavovského povstání, vyhazování místodržících z oken Pražského hradu, vymáhání Majestátu, psaní spisů proti vládnoucímu rodu a mnoho dalších.
U soudu nebyl prostor pro obhajobu. Císařský dvůr si to vyžádal. Proto se snažili zadržení skrze zákulisní domluvy, úplatky a rodinné vazby o zproštění viny nebo zmírnění trestu. Velké části zadržených se to dokonce i podařilo. Nejvíce odsouzených bylo nakonec měšťanů.
Ti často nevěděli ani proč, protože jejich vazba na povstání byla marginální oproti pánům a rytířům. Bylo však snazší je odsoudit i díky jejich nízkému postavení ve společnosti. Jedním z cílů exekuce také bylo popravit co nejvyšší počet pánů, aby byla událost dostatečně exemplární pro společnost.
Chtěli potrestat předně hlavní vůdce českého stavovského povstání. Ti však mezi odsouzenými nebyli.
„Nebyl popraven nikdo z těch nejvýznamnějších. Do jisté míry to byl Šlik a Budovec, ale to nebyli přímí hybatelé toho povstání. Patřili k těm radikálům, ale skutečným hybatelem byl třeba Václav Vilém z Roupova, prezident direktorské vlády. Nezůstali zde ani vojevůdci, jako byl například Jindřich Matyáš Thurn. Výběr pro tu popravu byl tedy dán především tím, kdo v Čechách zůstal,“ nastínil historik Jaroslav Pánek z Historického ústavu Akademie věd České republiky.
Rozsudek poslali do Vídně císaři Ferdinandovi, aby ho potvrdil. Ten rozsudky smrti po domluvě s rádci o zmírnění některých trestů podepsal. Původní počet popravených měl být vyšší než finálních 27. Pod ostřím meče se měl octnout například Martin Fruwein z Podolí. Ten dva týdny před popravou spadl ze střechy a zemřel. Pro dodržení rozsudku mu i po jeho smrti sťali hlavu.
Čtyři hodiny, čtyři meče
U stěny Staroměstské radnice vyrostlo lešení pro účely popraviště. Jakmile udeřila pátá hodina ranní, uzavřely se brány města a náměstí obsadilo vojsko. Odsouzené odvedli z jejich provizorních věznic na radnicích k lešení. Kdo byl vyvolán, měl jít směrem ke svému osudu. Na popravišti se o dotyčné už pak postaral kat Jan Mydlář. V celém čtyřhodinovém procesu využil čtyři meče. Ti, kterým byla setnuta hlava, si vždy sedli do černého plátna, ve kterém pak jejich tělo odnesli pryč. To se po každé popravě vyměnilo, aby se co nejvíce zmenšil psychologický tlak na popravované.
Každý odsouzený měl před svou popravou prostor k modlitbě. Na lešení šli postupně podle postavení nebo provinění. První na řadě byli direktoři z panského stavu – Jáchym Ondřej Šlik z Holíče, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Po nich přišli na řadu příslušníci stavu rytířského. Všem byla sťata hlava.
Další na řadě byli měšťané. Než se ale kat Mydlář stačil připravit na popravu Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu, dorazili poslové se zprávou, že jeho rozsudek byl změněn na pobyt ve vězení. Tam se následně dočkal osvobozujícího rozsudku. Podobný osud čekal i Pavla Kavku z Říčan, ten se však dočkal místo popravy doživotního vězení. I přes veškerou snahu, rodinné vazby, finanční a majetkové úplatky se dalším odsouzeným změny rozsudku nepodařilo vyjednat.
Jedna z nejkrutějších poprav čekala na pána z městského stavu, Jána Jesenia – českého politika a lékaře, který provedl první veřejnou pitvu v Praze. Mezi popravenými byl za aktivní zapojení do pomoci českým stavům. Jakožto rektor se pokusil přesvědčit uherské stavy o nevolení Ferdinanda II. na uherský trůn. Byl ale zatčen po cestě a následně vyslýchán. Po propuštění vydal také několik protihabsbursky orientovaných spisů. A právě za tyto činy ho čekal trest.
Další zástupci městského stavu byli popraveni různými způsoby. Představitelé Jednoty bratrské byli oběšeni na trámu z oken Staroměstské radnice. Ostatní byli sťati. Pro výstrahu na žádost Fedinanda II. bylo dvanáct hlav – třech českých pánů, sedmi rytířů a dvou měšťanů – veřejně vystaveno na Staroměstské mostecké věži.
Poprava českých pánů nebyla jediným aktem, který postihl blízké popravených a jejich rodiny. Konfiskace majetku je často nechala ve velmi chudých poměrech. Vdovy si tak často hledaly nové partnery. Následoval také velký odchod osobností, které odmítly konvertovat ke katolictví, do exilu. Mezi nimi byl například i Jan Amos Komenský nebo grafik Václav Hollar.
„České země po stavovském povstání a porážce na Bílé hoře – Staroměstská exekuce je v podstatě jen důsledek porážky na Bílé hoře – byly prohlášeny zákoně panovníkem za země dobyté,“ vysvětluje historik Pánek. České země po vydání obnoveného zřízení zemského roku 1627 ztratily veškerá svá práva a privilegia. Byly tak závislé jen a pouze na rozhodnutí panovníka nebo jeho úředníků.
Doba pobělohorská byla tedy obdobím značných změn pro české země. Velká část inteligence odešla do exilu a došlo ke značným změnám ve vlastnictví majetku v důsledku početných konfiskací po prohře na Bílé hoře. Došlo i k proměně v kulturní oblasti, kdy humanismus a renesanci doby předbělohorské vystřídalo klasické baroko.
Památkou na popravu 27 českých pánů zůstává připomínková dlažba u Staroměstské radnice. Sedmadvacet křížů značí všechny popravené pány, rytíře a měšťany. Byly tam umístěny v rámci oprav Staroměstského náměstí po druhé světové válce.
