Téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy. Ukazují to výsledky průzkumu, které představil Martin Balcar z organizace Amnesty International (AI) na brífinku k Istanbulské úmluvě. Při té příležitosti zástupkyně Amnesty International a České ženské lobby předaly poslankyni Heleně Válkové (ANO) petici požadující přijetí úmluvy. Iniciativa Tradiční česká rodina naopak předala petici proti přijetí.
Koketovala, byla moc sexy, neřekla jasné ne. Češi věří mýtům o znásilnění, změnit to má Istanbulská úmluva
Odpůrci i zastánci přijetí takzvané Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí se odpoledne střetli v Poslanecké sněmovně. Sněmovní petiční výbor uspořádal veřejné slyšení poté, co obdržel petice s více než 10 tisíci podpisů proti dokumentu i na jeho podporu.
Podle odpůrců má úmluva zajistit ženám větší práva než mužům a představuje ideologický dokument, jehož přijetí by měnilo dosavadní kulturní směr Česka a ohrozilo tradiční rodinu. Vadí jim také, že by stát poskytoval peníze neziskovým organizacím, které se věnují obětem. Řada ustanovení se dá navíc podle nich vykládat nejasně.
Podle někdejšího šéfa mladých lidovců Jakuba Kříže úmluva způsobí, že se ženy stanou pouhým podvozkem pro karoserii složenou z dílů genderové ideologie. „Na základě úmluvy mají být děti poučovány o nestereotypních genderových rolích, což je snaha o indoktrinaci dětí vedoucí k genderové neutralitě a vzniku jakéhosi třetího pohlaví,“ tvrdí iniciátorka nesouhlasné petice z občanské iniciativy Tradiční česká rodina Ivana Schneiderová.
Rozdílný postoj k dokumentu mají i čeští zákonodárci. Podle poslankyně Radky Maxové (ANO), která se stala ambasadorkou úmluvy, by sněmovna o dokumentu mohla hlasovat příští rok v lednu či únoru. „Cílem Istanbulské úmluvy není, aby rozdělovala společnost, ale abychom se spojili v boji proti domácímu násilí, ať už je páchané na ženách, na mužích, na seniorech, seniorkách či dětech,“ upozornila a odmítla výhrady, které se soustřeďují na slovo „gender“ obsažené v úmluvě.
Proti zavedení úmluvy do českého právního řádu se staví lidovci. „Považujeme ji za nadbytečnou. Jistě, odmítáme násilí na komkoli, ale to je věc, kterou už ošetřuje náš právní řád,“ uvedl po jednání celostátního výboru KDU-ČSL předseda strany Pavel Bělobrádek. „Všechno, co je v té Istanbulské úmluvě dobré, je už v zásadě u nás ošetřeno,“ dodal.
Obdobně mluví i jeho stranická kolegyně Pavla Golasowská: „Velmi bych si přála, aby oběti domácího násilí byly dostatečně chráněny, ale nejsem přesvědčena, jestli to podpis pod Istanbulskou úmluvu vyřeší.“
Podle zastánců by ratifikace naopak byla signálem, že násilí na ženách je nepřijatelné a že Česko se snaží zlepšit pomoc obětem. Poukazují na to, že v zemích, které už materiál ratifikovaly, „apokalypsa nenastala“.
„V oblasti trestního práva je Česká republika v situaci, kdy vyhovuje tomu, co je v úmluvě napsáno,“ připouští ředitel Institutu pro sociální inkluzi Martin Šimáček, současně ale dodává: „Rezervy má Česká republika v procesu od hlášení trestné činnosti násilí přes vyšetřování po pomoc obětem, stejně jako ve službách.“
Ženy si mohou za znásilnění někdy samy, myslí si většina lidí
Proti soustředění se na pojem gender se ve vysílání ČT24 ohradila i Branislava Marvánová Vargová z Výboru pro prevenci domácího násilí, jenž funguje jako poradní orgán vlády. „Vnímám to jako chybné pochopení záměrů úmluvy,“ konstatovala. „Úmluva má jasný záměr: týká se problematiky násilí ve vztazích a řada argumentů odpůrců úmluvy jde zcela za její obsah a řeší témata, která s úmluvou vůbec nesouvisí.“
Martin Balcar z Amnesty International argumentuje případy znásilnění, kdy se u veřejnosti převrací vnímání vztahu oběť–pachatel. „Velká část lidí si myslí, že pachatel není pachatel a oběť není oběť,“ přiblížil.
Podle veřejného mínění ženy nesou díl odpovědnosti, pokud se například chovaly koketně, byly opilé nebo měly sexy oblečení. Tento názor má 58 procent lidí, před třemi lety to bylo 63 procent. Podle expertů je přístup společnosti jedním z důvodů, proč znásilnění ohlásí jen zlomek obětí.
Průzkum v září a říjnu pro Amnesty International provedla stejně jako před třemi lety agentura Focus. Nyní odpovídalo 1012 lidí nad 18 let.
GALERIE
Istanbulská smlouva
Z jednotlivých důvodů, které ženám přičítají spoluzodpovědnost za znásilnění, lidé nejčastěji uváděli to, že se chovaly koketně. Myslí si to 42 procent dotázaných. Pro srovnání, v roce 2015 mělo stejný názor 45 procent dotázaných. Podle 36 procent dospělých nese část viny oběť, když byla opilá. Před třemi lety to bylo 43 procent. Sexy a vyzývavým oblečením žena ke svému znásilnění přispěla podle 31 procent lidí, při předchozím průzkumu podle 38 procent.
Třetina je přesvědčena o tom, že žena neřekla muži jasné ne. Dřív to bylo 37 procent. Podle 28 procent má oběť spoluzodpovědnost kvůli tomu, že šla bez doprovodu nebezpečným místem. Podle 26 procent nese část odpovědnosti i tehdy, když se o ní ví, že měla hodně sexuálních partnerů.
Podle 71 procent dotázaných přitom násilí na ženách představuje v Česku problém. Pětina naopak míní, že Česká republika problém s násilnými výpady vůči ženám nemá. Celkem 84 procent lidí si myslí, že by se země měla ještě víc než dosud zaměřit na prevenci násilí na ženách. „Odpovědi nás překvapily. Násilí na ženách určitě není lidem lhostejné,“ uvedl Balcar.
Istanbulská úmluva může podle Amnesty situaci zlepšit
Podle organizace proFem se jen zlomek případů nahlásí a skončí potrestáním pachatelů. Na policii se obrátí podle odhadů asi pět až osm procent obětí. Analýza pravomocných rozsudků z roku 2016 ukázala, že většina odsouzených za znásilnění navíc dostala jen podmíněný trest. Ve většině případů se oběť a násilník znali. Pachatelem byl otec, dědeček, matčin partner či spolužák ze školy. Obětí byly i malé děti.
Podle Balcara je v České republice rozšířený stereotyp, že násilníkem bývá někdo cizí. V roce 2015 si to myslelo 55 procent dospělých, teď 44 procent. Ve skutečnosti spáchal znásilnění neznámý člověk asi pouze v desetině případů, upozornil zástupce Amnesty.
Podle AI i organizací, které pomáhají obětem, by situaci v Česku pomohlo zlepšit právě přijetí Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí. Po ratifikaci by země musela zajistit pomoc a poradenství obětem, prevenci, programy pro násilnické osoby, osvětu a vzdělávání dětí k respektu mezi pohlavími, uvedli zastánci dokumentu.
Ministr spravedlnosti: O úmluvě koluje řada mýtů a dezinformací
Podle ministra spravedlnosti Jana Kněžínka (za ANO) Istanbulská úmluva v podstatě žádné změny v českém právu nevyvolá. „Drtivá většina věcí, které úmluva upravuje, již je v českém právním řádu promítnuta,“ uvedl ministr ve sněmovně minulý týden.
Ačkoliv většina požadovaných opatření už v tuzemské legislativě je, před ratifikací smlouvy by bylo třeba do českého právního řádu zavést postihy za vynucené sňatky, násilnou sterilizaci nebo upravit promlčecí dobu u stíhání za ženskou obřízku.
Podle ministra spravedlnosti o úmluvě koluje řada mýtů a dezinformací. „Nespatřuji v ní nic, co by šlo proti tradicím a hodnotám, na kterých stojí Česká republika, její ústava a právní řád,“ uvedl Kněžínek. „Velikonoce nám nikdo nezakáže a žádné koncentrační tábory vznikat nebudou,“ dodal.
Proti smlouvě se postavili představitelé katolické církve
Reagoval tak mimo jiné na svatováclavské kázání katolického kněze Petra Piťhy, podle něhož úmluva povede k přijetí opatření proti tradiční rodině. Piťha v katedrále svatého Víta dále prohlásil, že za názor, že muž a žena nejsou totéž, bude hrozit deportace do „pracovně výchovných táborů vyhlazovacího charakteru“.
Výtky části představitelů katolické církve zaštítil i kardinál Dominik Duka. Proti kázání se naopak postavil teolog Tomáš Halík, který ho označil za hororovou fikci. Organizace Česká ženská lobby podala na Petra Piťhu trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy.
Úmluva mimo jiné ukládá „vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů“. Oponenty je kvůli tomu označována za nikoli právní, ale ideologický dokument.
Podle červnového prohlášení sedmi křesťanských církví, včetně církve římskokatolické, by přijetí smlouvy ohrozilo tradiční rodinu a postavilo muže a ženy proti sobě. K výzvě se však nepřipojily třeba Českobratrská církev evangelická nebo Církev československá husitská.
„Respektujeme, že na Istanbulskou úmluvu mohou mít křesťané různé pohledy. Osobně jsme toho názoru, že by se Česká republika měla přihlásit ke státům, které se nesmiřují s různými formami zneužití moci a smlouvu již ratifikovaly,“ usnesla se synodní rada Českobratrské církve. Dodala, že nesouhlasí s názorem, podle kterého je úmluva rafinovaným pokusem vnést do českého právního řádu pochybná ideologická měřítka.
Postoj Petra Piťhy či Dominika Duky kritizoval i Tomáš Petráček z Katolické teologické fakulty. „Násilí na ženách je vážný problém a tahle mezinárodní dohoda to má omezit – především v jiných zemích, protože u nás to je chráněno i zákony, ale celkově má povzbudit, aby se to řešilo. Ale zdá se, že minimálně část české církve nějak nezvládá život ve svobodě, musí si vytvářet stále nějaké nepřátele a momentálně těmi nepřáteli mají být neomarxisté a genderisté. A místo aby se o tom vážně a seriózně diskutovalo, tak se prostě vedou kulturní války,“ uvedl.
Výhrady mají i někteří advokáti
Výhrady k úmluvě mají kromě České biskupské konference či KDU-ČSL i někteří advokáti, kteří se obávají prolomení pravidla zachovávat mlčenlivost. Úmluva totiž ukládá signatářským zemím zajistit, aby zákonná pravidla důvěrnosti nebránila určitým profesím ohlásit důvodné podezření z násilí na ženě či domácího násilí. Ministerstvo spravedlnosti se snaží obavy advokátů mírnit, jejich povinnosti se prý úmluva netýká.
Istanbulská úmluva, oficiálně se nazývající Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, vznikla v roce 2011. Připojily se k ní postupně už tři desítky zemí. Česká republika ji podepsala v květnu 2016 jako jeden z posledních států EU. Parlament měl dokument ratifikovat letos do konce června. Ženské organizace nebo organizace pečující o oběti domácího násilí politiky k ratifikaci vyzývaly opakovaně.