Maskovací polní stejnokroj vzor 60, známý jako „jehličí“, tvořil zhruba čtvrt století základ výstroje Československé lidové armády a uplatnil se třeba i mezi trampy. Zelenou uniformu s typickým potiskem připomínajícím jehličky ze stromů, která byla oficiálně zavedená k 1. lednu 1965, občas využívala ještě armáda samostatného Česka.
Československo nebylo jedinou zemí, která při vývoji maskovací uniformy po druhé světové válce namísto různobarevných skvrn sáhla po vzoru tvořeném krátkými tmavými čárkami na zeleném pozadí. Ve své době vypadali na první pohled stejně hlavně vojáci ze západního křídla Varšavské smlouvy. Jako první uniformy tohoto designu už na konci 50. let oblékli příslušníci Polské lidové armády, kde se vzoru říkalo „deszczyk“ (deštík), a v podobné době jako ČSSR zavedla tyto maskáče i východoněmecká Národní lidová armáda.
Právě v Německu, tedy tom meziválečném, lze vysledovat původ kamufláže s malými souběžnými čárkami. Objevil se na začátku 30. let u ještě přednacistického reichswehru, kde ale zelené čárky jen doplňovaly tříbarevnou kamufláž tvořenou skvrnami šedobéžové, zelené a hnědé barvy, a to ještě ne na celé ploše. Vzor se v drobně se lišících podobách objevoval i za druhé světové války, uniformy v této úpravě nosili například výsadkáři. Po konci války německé stejnokroje jako kořistní materiál využívala i československá armáda.
Nová doba si žádá nové uniformy
Ta od poloviny 50. let začala připravovat nový polní stejnokroj, který by nahradil nejen široké spektrum oděvů druhoválečného původu, ale také zelenou uniformu používanou s drobnými obměnami od časů první republiky. Stejnokroj 21 měl řadu nevýhod – sukno bylo příliš drsné, materiál snadno promokl, vojáci se v něm necítili příliš pohodlně a ani příliš nemaskoval. Českoslovenští výstrojní odborníci proto ve spolupráci s NDR i Sovětským svazem začali chystat novou uniformu. Vyvíjel se nejen potisk, ale také střih.
Prototypy nového polního stejnokroje byly hotové v roce 1958 a v létě následujícího roku se konaly vojskové zkoušky u jednotek různého zaměření: od motostřelců přes ženisty, dělostřelce a výsadkáře až po průzkumníky. U útvarů byla vždy vystrojena jedna četa nebo rota novým stejnokrojem včetně nových bot, zatímco zbytek měl stávající uniformu. Testy ukázaly, že nová uniforma je mnohem lepší než dosavadní, výhrady byly jen k čepici, která se příliš nehodila do zimy, takže ve výstroji nakonec zůstala i zelená ušanka.
Je poměrně paradoxní, že zatímco střih uniformy byl víceméně jasný, nějakou dobu trvalo, než se našel optimální design maskování. Polní stejnokroj vzor 60 totiž měl zprvu dokonce tři barevné varianty. Kromě později vítězného „jehličí“ to byla čistě zelená uniforma uvažovaná pro použití u ministerstva vnitra a také strakatá varianta potištěná plochami tmavě hnědé, zelené, pískové a žluté barvy, které se říkalo „mlok“. Ta se ale používala jen do roku 1966 a přebytky nakonec zamířily do Jižní Ameriky nebo na Blízký východ.
Stejnokrojový předpis z roku 1964 uvádí jak variantu s čárkovaným potiskem („jehličí“), tak variantu s kamuflážním potiskem („mlok“), nicméně v ilustracích je jen „jehličí“, které se v té době už několik let objevovalo u jednotek napříč republikou. Dodávky nové uniformy začaly v roce 1960 (odtud získala označení), přestrojení naprosté většiny útvarů bylo hotové o pět let později. Základ nového stejnokroje tvořily kalhoty, blůza, kabát zvaný kongo a čepice se štítkem.
Originální maskování
Maskovací vzor přitom netvořily hnědé čárky na čistě zeleném pozadí, jako tomu bylo ve východoněmecké nebo polské armádě. Československá verze kamufláže měla pod natištěnými jehličkami jako základ plochy tvořené několika odstíny zelené barvy, během mnoha let výroby se ale vyskytovaly i šarže, kde různé zelené téměř splývaly. Látka také měnila barvu při praní, a často se tak na první pohled zdá, že pod „jehličím“ je látka jen zelená.
Během výroby se vyskytlo několik odlišných verzí střihu, hlavně podle toho, pro koho byla uniforma určená. Zvláštní verzi kalhot a blůzy s více kapsami měli výsadkáři. Ti měli i oboustranný baret – z jedné strany červený a z druhé „jehličí“. Drobné odlišnosti (třeba ve tvaru chlopní kapes) dostávala zprvu i varianta pro pohraničníky. Existovala i ženská verze kalhot se zapínáním na boku nebo sukně s tímto vzorem. Pro vysoké důstojníky se dokonce vyráběla brigadýrka s maskovacím potiskem.
„Jehličí“ bylo základní polní uniformou Československé lidové armády (ale i pohraniční stráže nebo komunistických Lidových milic) až do 80. let. Teprve v roce 1985 přišla nová, čistě zelená uniforma, která ale byla spíše krokem zpět – a to nejen kvůli barvě, ale také střihem, zejména kalhot. Ještě koncem 80. let se chystal nový maskovací stejnokroj, dočkala se jej ale až v roce 1995 armáda samostatného Česka. Stejnokroj vzor 60 ale česká armáda využívala ještě mnoho let poté, třeba při některých cvičeních jej oblékali „agresoři“.
Dnes se „jehličí“ těší oblibě u členů klubů vojenské historie, najde se také mezi hráči airsoftu, a občas se dá dokonce potkat na ulici jako módní doplněk. Kromě kusů z pomalu docházejících armádních přebytků se dají pořídit i nově šité repliky.
