Před 75 lety, 11. května 1945, sovětští agenti zatkli a uvěznili v Terezíně jednoho z hrdinů Pražského povstání Jana Voženílka. V internačním táboře se tento vlivný aktér konce války v protektorátu nakazil tyfem a zemřel. Komunisté se snažili jeho jméno, stejně jako jména celé řady dalších povstalců a jejich velitelů, vymazat z dějin. O bílých místech historie Pražského povstání natáčel Miroslav Petráček pro pořad Reportéři ČT.
Hrdina Pražského povstání Voženílek se odměny nedočkal. Sověti ho poslali do Terezína
Reportéři ČT: Odměna pro hrdinu (zdroj: ČT24)
Prvorepublikový voják a četnický velitel Jan Voženílek působil za protektorátu jako styčný důstojník s německými vojenskými složkami a pobočník generálního velitele protektorátního četnictva. I když byl pod dohledem gestapa, aktivně pracoval v odboji a snažil se (v řadě případů úspěšně) pomáhat zatčeným.
Historik z Vojenského historického ústavu Jindřich Marek vysvětlil, že služba v těchto protektorátních složkách nebyla ničím příjemná. „Jedni v ní selhali, jiní v ní se zachovali jako hrdinové a někteří hrdinové za to bohužel zaplatili svými životy.“
Bez rozhlasu by povstání bylo jiné
Jan Voženílek se spolu s dalšími důstojníky, například štábním kapitánem Bohumilem Walterem a kapitánem Rudolfem Suchánkem, zapojil do příprav povstání. „Byl napojen na vojenský odboj na skupinu Bartoš a připravil celou akci Rozhlas. V sobotu 5. května 1945, když Praha se změnila v Papinův hrnec, který měl každou chvíli vybuchnout, na sebe Voženílek vzal veškerou zodpovědnost a dal pokyn policii a četnictvu, aby se zbavila svých německých velitelů, a v poledne vydal rozkaz k obsazení rozhlasu,“ vysvětlil historik Marek.
Historik Pavel Žáček dodal, že to byl právě Voženílek, kdo rozhodl, že povstalecký rozhlas mohl zůstat český. Dle něj by bez rozhlasu povstání probíhalo úplně jinak a nebylo by zdaleka tak masové.
Vytáhl uniformu a vyjednal kapitulaci
Pamětník Vladimír Kopřiva pro Reportéry zavzpomínal na svého otce, který býval náčelníkem Sokola na Hanspaulce. Zapojil se do odboje a po vypuknutí povstání se stal velitelem sokolské a skautské roty na povstaleckém velitelství na Hadovce.
„Když vypuklo povstání ve škole v Sušické ulici, oblékl si můj otec najednou důstojnickou uniformu, kterou měl ve skříni, a šel vyjednávat do školy kapitulaci německé posádky. Tenkrát jsme byli prostě hrůzou bez sebe, protože jsme si říkali, že ho můžou zastřelit. Velitel posádky se dost zdráhal, ale pak s kapitulací souhlasil,“ řekl Kopřiva.
Důležitou složkou povstaleckých jednotek bylo také spojení, které na velitelské úrovni zabezpečovaly telefonní linky, přiblížil historik z Vojenského historického ústavu Praha Tomáš Jakl. „Na té taktické úrovni potom (bylo zabezpečováno) spojkami, ať už pěšími, nebo přesouvanými na bicyklech nebo motocyklech.“
I Kopřivův syn se do odboje zapojil. „My jsme to brali jako takový dobrodružství, samozřejmě v tom nějaké riziko bylo, protože v některých domech bydleli Němci a někdy se ozvala střelba, ale že bychom měli nějak strach, to se nedá říct,“ popsal.
Za pět hodin bylo po všem
Praha byla dle historika Marka jediné povstalecké město, kde se rozhlasové vysílání povstalců udrželo po celou dobu povstání, což pro samotnou událost mělo obrovský význam. „Ve 12:32 hlavním vchodem (rozhlasu) proniklo 18 českých policistů pod vedením kapitána Suchánka, ale ve chvíli, kdy vpadli do budovy a začalo se střílet, tak se najednou zjistilo, že těch esesáků je tady asi 85 nebo 88. Ve chvíli, kdy ti policisté vnikli do budovy, začalo se bojovat v širokém okolí,“ přibližuje.
„Němci udělali zásadní chybu, že jak povstalci vnikali po střechách, tak začali ustupovat do sklepních prostor, což se jim stalo velice osudným, protože přijeli také hasiči, začali je vyplavovat a v 17:40 nakonec zbytek posádky kapituloval,“ vylíčil.
Během povstání získával plukovník Voženílek zpravodajské informace o pohybu německých vojsk z českých a moravských četnických stanic a ty pak předával do krytů v Bartolomějské ulici, kde sídlilo vedení povstání v čele s Karlem Kutlvašrem.
Pražskému povstání pomohl Voženílek ale i jinak a tím zachránil spoustu životů. Na Malostranském náměstí se totiž nacházelo německé posádkové velitelství a v rukou nacistů byla celá Malá Strana a Hradčany.
Tyto síly by dle Marka lehce vzaly do kleští z druhé strany Smíchov a staly by se pro povstalce velice nepříjemnými; Voženílek ale právě s Němci vyjednal v úseku Malé Strany příměří, a protože ho jako plukovníka četnictva respektovali, příměří dodrželi.
Radosti si už neužil
Zatímco se celá republika radovala z konce války, Jan Voženílek se stal první obětí stalinského a komunistického účtování s veliteli Pražského povstání.
„Jedenáctého května 1945 jej zatkla skupina neznámých lidí, z nichž většina mluvila rusky. Byl odvlečen do Terezína, kde byl až do konce července internován. Tam se nakazil tyfem. A když ho jeho přátelé vyreklamovali a dostali do Prahy, tak v srpnu '45 umřel na Bulovce,“ říká historik Marek.
„Pro nás je dodnes velkým otazníkem, kteří čeští lidé ho těm Sovětům vytipovali jako osobu vhodnou k zatčení,“ dodal Marek, podle kterého za udáním stáli ti, kteří začali dělat kariéru v rámci ministerstva vnitra a kterým lidé jako Voženílek vadili.
Jedním z důvodů zatčení plukovníka Voženílka sovětskou tajnou službu NKVD nebo vojenskou kontrarozvědkou Směrš mohlo být podle historika Pavla Žáčka také to, že Voženílek byl od počátku povstání zapojený do vyjednávání s Ruskou osvobozeneckou armádou, takzvanými vlasovci, kteří pak povstalcům v Praze 6. a 7. května skutečně pomohli.
Za svoji úlohu v Pražském povstání byla po válce a hlavně po únoru 1948 perzekvována celá řada dalších povstalců. Jedním z nich byl i sokolský náčelník Kopřiva z Dejvic. „Za tři roky po únoru ho akční výbor zbavil funkce v Sokole, což tedy byla pro otce velká rána, protože on byl sokolem ještě z doby, kdy žil ve Vídni, za Rakouska,“ dodal na závěr jeho syn.