V Rudém právu vyšel 12. ledna 1977 článek Ztroskotanci a samozvanci hanobící Chartu 77 i její signatáře. Text byl součástí rozsáhlé propagandistické kampaně, již tehdejší režim rozpoutal proti chartistům.
Chartisté, nebo ztroskotanci? Před čtyřiceti lety zaútočila komunistická propaganda
Charta 77 byla prvním a nejdéle působícím opozičním hnutím v sovětském bloku a inspirovala podobné aktivity v jiných zemích. Po zveřejnění prohlášení na začátku ledna 1977 vyšel tento text v předních světových denících a pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. Nezpochybňoval legitimitu stávajícího režimu a chtěl vést dialog. Režim však reagoval ostře.
„Sedmého ledna 1977 se při tradičním pátečním zasedání předsednictva ÚV KSČ, nejvyššího orgánu strany, rozhodlo o tom, že bude zahájena nejenom kampaň, ale i její represivní část,“ přiblížil historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.
„Vedle represivních opatření, které měly podobu výslechů na Státní bezpečnosti, přípravy politického procesu, různých mimosoudních postihů, které se týkaly možnosti řídit automobily, vyhazovů z práce nebo byli lidé dáni na méně kvalifikované místo, byla zahájena propagandisticko-dehonestační kampaň,“ dodal historik.
9 minut
Blažek: Byl to jeden z prvních článků, který odstartoval kampaň proti signatářům Charty 77
Již 7. ledna 1977 vyšel v Rudém právu první článek o Chartě pod titulkem Čí je to zájem. O pět dní později pak deník publikoval text Ztroskotanci a samozvanci, kde o prohlášení Charty mluví jako o „protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu“.
Signatáře pak charakterizoval jako „sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či sionisty“. Blažek podotýká, že článek nebyl podepsán konkrétním autorem, ale redakční zkratkou. „Do dnešní doby není úplně jasné, kdo ho psal, zřejmě to bylo kolektivní dílo,“ dodal.
Následovala anticharta
Vrcholem této kampaně se stala takzvaná anticharta, kterou koncem ledna přijali umělci na shromáždění v Národním divadle. „V lednu 2002 vyšly poprvé seznamy osob, které podepsaly prohlášení loajality vůči komunistickému režimu. Bylo to asi sedm tisíc lidí,“ přiblížil Blažek.
Slova o tom, že si mysleli, že podepisují prezenční listinu, považuje za výmluvu. „Používali ji lidé, aby ospravedlnili svůj krok. Jednalo se o krok, který asi značná část vnímala se značným ponížením, s velkými vnitřními rozpaky nebo dokonce studem,“ uvedl historik.
Charta přes snahu režimu ve své činnosti pokračovala a pomohla vytvořit prostor pro přechod k demokratickým změnám v roce 1989.
