Se vznikem samostatného Československa v říjnu 1918 vyvstala potřeba nových státních symbolů. Jejich podobu určilo Národní shromáždění necelý rok a půl od vzniku republiky 30. března 1920. A zatímco třeba znak či prezidentská standarta se v dalších etapách státu postupně měnily a upravovaly, vlajka vydržela s výjimkou válečných let až do rozpadu Československa. Po něm ji v roce 1993 převzala Česká republika.
V roce 1918 vznikla ve Washingtonu v souvislosti s ustanovením exilové československé vlády publikace zakotvující oficiální státní symboliku. Obsahovala také vyobrazení československé vlajky sestavené z horního bílého a spodního červeného pruhu. Ráno 18. října 1918, v den publikování Washingtonské deklarace, byla tato vlajka poprvé slavnostně vztyčena na domě obývaném předsedou prozatímní československé vlády T. G. Masarykem.
Aniž by lidé v českých zemích o událostech v Americe věděli, při spontánním vyhlašování samostatnosti 28. října 1918 použili stejné bíločervené vlajky. Po rozšíření počtu československých barev o modrou v únoru 1920 byla nezbytná změna státní vlajky, diskuse v parlamentu probíhala už od konce října předchozího roku.
Zejména estetické důvody vedly k vytvoření návrhu modrého žerďového klínu, který měl původně sahat do třetiny délky dosavadní bíločervené vlajky. To se ovšem setkalo s protesty. Nový návrh schválený 30. března 1920 prodloužil klín do poloviny vlajky. Rozměry stran nové vlajky zákonodárci stanovili závazně v poměru 3:2.
Autorem nového symbolu, který bíločervený základ rozšířil o modrý klín, byl archivář Josef Kursa, jenž navrhl i nové státní znaky. Kursa ale nebyl jediným člověkem, kterému se v minulosti autorství české vlajky připisovalo. V 60. letech se například všeobecně soudilo, že jejím autorem je akademický malíř Jaroslav Jareš. Podobnou vlajku podle některých zdrojů zhotovil i Čechoameričan Josef A. Knedlhans, který s ní údajně už roku 1918 vítal prezidenta Masaryka v New Yorku.
Vlajka s klínem se vžívala postupně, v předválečném Československu ji odmítali zejména čeští Němci, kteří preferovali původní bíločervenou. Ale během druhé světové války si jako hlavní symbol boje za obnovení republiky vydobyla všeobecné uznání a ani za vlády komunistické strany v roce 1960 se na rozdíl od státních znaků nezměnila.
Státní znak – malý, střední a velký
Při tvoření návrhů malého, středního a velkého státního znaku vycházel Josef Kursa z historických zemských znaků dotčených zemí. Za výtvarným ztvárněním pak stál František Kysela.
Státní znaky se podle okolností využívají v několika verzích, základem je vždy takzvaný malý státní znak. Ten byl v roce 1920 tvořen červeným štítem se stříbrným dvouocasým lvem ve skoku a s korunkou. Na prsou měl štítek zobrazující znak Slovenska – dvojramenný kříž vyrůstající z modrého trojvrší. Na původním, prozatímním, malém znaku přitom štítek chyběl, což u Slováků vyvolalo odpor, proto byl posléze do znaku doplněn. Stříbrný dvouocasý lev byl znakem Českého království přibližně od druhé poloviny 12. století.
Během dalších desetiletí doznal malý znak několika změn, například v roce 1960 přišel lev o korunku, kterou nahradila pěticípá hvězda. Po rozpadu Československa se původní český lev dostal do znaku České republiky.
Střední státní znak byl složený ze dvou štítů – srdečního (předního) a zadního. Na předním štítu byl znak Čech, a to na červeném pozadí stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou.
Zadní štít byl rozdělený na čtyři pole. První pole obsahovalo znak Slovenska (na červeném pozadí tři modré vrchy a stříbrný dvojramenný kříž), ve druhém poli byl znak Podkarpatské Rusi (modré pole s třemi zlatými břevny a stříbrné pole s červeným medvědem), ve třetím poli znak Moravy (na modrém pozadí stříbrně a červeně šachovaná orlice se zlatou zbrojí a korunou) a ve čtvrtém poli znak Slezska (na zlatém štítě černá orlice se zlatou korunou, červenou zbrojí a stříbrnou pružinou zakončenou jetelovými trojlístky a uprostřed zdobenou křížkem).
Velký státní znak ČSR byl složený také ze štítu předního a zadního. Na předním byl znak český a zadní štít byl rozdělený na sedm polí. V horním pravém poli byl znak slovenský, v levém horním poli znak Podkarpatské Rusi, v pravém středním poli znak moravský, v levém středním poli znak slezský, v pravém spodním poli znak Těšínska (na modrém štítě zlatá orlice vpravo hledící), ve spodním středním poli znak Opavska (štít červeně a bíle rozpůlený) a v levém spodním poli znak Ratibořska (štít rozpůlený, v pravém modrém poli zlatá orlice s čelenkou vpravo hledící, levé pole bílé a červeně rozpůlené).
Velký znak sloužil prezidentovi, parlamentu a ve vztazích k cizím vládám také ministerstvu zahraničí a ve stejné podobě přetrval až do roku 1960.
Prezidentská vlajka (standarta)
Tradice zvláštní vlajky pro hlavu státu sahá ve střední Evropě do 19. století. Roku 1828 při zavádění hodnostních vlajek v rakouském válečném námořnictvu vznikla také císařská vlajka, aby se už předem a z dostatečné dálky dala rozpoznat přítomnost monarchy na lodi a dostalo se mu po vylodění včas předepsaných poct.
Znázorňovala panovníkův znak, který byl zároveň znakem státním, měla čtvercový tvar a okraje z trojúhelníků v císařských a rakouských barvách. Postupně se začala používat i na pevnině, později například pro označení automobilů.
Pro československého prezidenta byla 30. března 1920 uzákoněna bílá čtvercová vlajka s okrajem ve státních barvách - trojúhelníky nahradily plaménky. Na podkladu byl umístěn velký státní znak s nápisem PRAVDA VÍTĚZÍ.
Znakový zákon ze 17. listopadu 1960 podobu prezidentské vlajky změnil. Přibyly zvětšené lipové ratolesti a červená stuha s tradičním heslem. Prezidentská vlajka se pak znovu změnila krátce po pádu komunistického režimu, změny navrhl nový prezident Václav Havel. V letech 1990–1992 obsahovala nápis v latinském znění VERITAS VINCIT.
Státní barvy
Československá republika převzala v roce 1918 staré oficiální barvy – bílou a červenou. Například při označování státního majetku a svrchovanosti na hranicích barevnými pruhy ovšem nastal problém. Stejné barvy totiž používalo i sousední Rakousko a Polsko.
Řešení přineslo připojení třetí barvy – modré. Ta spolu s tradiční dvojicí vytvářela takzvanou slovanskou trikoloru, během první světové války zakazovanou. Stejné barvy charakterizovaly i vlajky nejdůležitějších spojenců – Francie, Velké Británie, USA a předbolševického Ruska. Modrá byla zároveň součástí zemských znaků Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Nové státní barvy právně zakotvila ústava z 29. února 1920. Na poslední chvíli tehdy pozměňovací návrh skupiny poslanců upravil pořadí na bílá–červená–modrá, aby nedošlo k rozdělení původní dvojice.
Pokud se státní barvy uplatnily několikanásobně, například na vlajkových stožárech, měla být z estetických důvodů šířka modrých pruhů jen poloviční. Tříbarevné trikolory se používaly už od března 1919 na československých vojenských letadlech. Kvůli výhradám Francie, podle které příliš připomínaly letecké trikolory velmocí, je ale postupně nahradily malované československé prapory. Vyloučila se tak případná záměna.
Od roku 1926 se používala nová československá vojenská trikolora – tři stejné klíny bílé, červené a modré barvy. Po druhé světové válce se rozšířila i na pozemní techniku a dodnes ji jako takzvaný národní rozlišovací znak užívá armáda České republiky. Od 5. listopadu 1999 má z důvodu maskování i nebarevnou stínovanou variantu.
Státní pečeť
Dnes jsou možnosti použití státní pečeti omezené, ale ve středověké Evropě měly zásadní význam pro právní platnost písemných dokumentů. První československá státní pečeť měla prozatímní charakter. Zobrazovala štít s dvouocasým lvem, ale chyběl na ní název státu.
I když pečeti ustanovil zákon z března 1920, uplatňovat se začaly až o čtyři roky později. Tak dlouho totiž trvalo zhotovení uměleckých držadel z ebenového dřeva od Damiana Pešana pro nová pečetidla.
Podle zmíněného zákona dostala republika velkou a malou pečeť. Jejich opis „Republika československá“ byl stejný, lišily se použitým státním znakem ve specifickém výtvarném provedení. Uchovával je předseda vlády, prezident disponoval vlastní pečetí s velkým znakem a opisem „President Republiky československé“.
V roce 1960 pak už jedinou státní pečeť převzal místo premiéra prezident a znak na ní doplnily z obou stran lipové ratolesti o třech listech. Potom se měnil jen název republiky v opisu a podoba státního znaku. Od roku 1990 se používá pečeť s velkým znakem, která je dílem Zdeňka Přikryla.
Státní hymna
Za předchůdce moderní státní hymny se dají považovat středověké duchovní písně, které zněly při církevních i světských slavnostních příležitostech, během korunovací i bitev. Od konce 18. století se začaly prosazovat hymny bez náboženského významu.
Píseň „Kde domov můj“, složená Františkem Škroupem na slova Josefa Kajetána Tyla, zazněla poprvé 21. prosince 1834 v pražském Stavovském divadle na premiéře hry Fidlovačka. Úspěch měla nejprve hlavně díky známým pěvcům Karlu Strakatému a Janu Křtiteli Píškovi a bodovala i v cizině.
Jako neoficiální česká národní hymna se prosadila až v 60. letech 19. století. V Československu se otázkou hymny nejprve zabývalo ministerstvo národní obrany. Od konce roku 1918 se musela hrát spolu se slovenskou částí „Nad Tatrou sa blýska“. Aby nedocházelo k pochybnostem, jde-li o jednu, nebo dvě hymny, vydala československá vláda 5. prosince 1930 usnesení, že se jedná o nedílnou státní hymnu.
Ještě před druhou světovou válkou existovaly podněty, aby skladbu „Kde domov můj“ nahradila jiná. Veřejnost to ale odmítala. Ústavním zákonem z 13. března 1990 pak byla první sloka písně „Kde domov můj“ prohlášena za státní hymnu České republiky, což potvrdil zákon ze 17. prosince 1992.
