Češi si připomněli oběť Jana Palacha z roku 1969. Upálil se, aby vyburcoval národ

• kaš

16. 1. 2018|Zdroj: ČT24, ČTK

Události: Od Palachova burcování uplynulo devětačtyřicet let (zdroj: ČT24)

Bylo to téměř pět měsíců po okupaci Československa vojáky zemí Varšavské smlouvy, když se v horní části Václavského náměstí polil student filozofie Jan Palach hořlavinou. Vzápětí bylo jeho tělo v plamenech.

Právě na pasivitu společnosti, která na sklonku roku 1968 v Československu zavládla, chtěl Palach svým činem upozornit. Proto se v centru Prahy krátce po půl druhé odpoledne 16. ledna 1969 zapálil. Na následky těžkých popálenin zemřel v nemocnici na Královských Vinohradech o tři dny později.

V úterý si Palacha lidé připomněli na Olšanských hřbitobech, kde byl pohřben, i na gymnáziu v Mělníku, které vystudoval. „Abychom nikdy nepřipustili, aby situace byla taková, že se lidé budou cítit zoufalí z toho, že nemají možnost ovlivnit věci veřejné,“ připomněl v Mělníku Palachův odkaz předseda Senátu Milan Štěch.

Palachův odkaz si lidé připomněli rovněž v kostele svatého  Mikuláše na Staroměstském náměstí. Podle předsedy studentské rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martina Lundáka, který se setkání zúčastnil, se dnešní studenti narodili až po pádu bývalého režimu a nemusí se bát říkat své názory nahlas.

Podle něj si však kvůli tomu mladí neuvědomují, že je potřeba za svobodu bojovat. „Jak jsme daleko od tehdejšího pověstného klidu na práci?“ ptá se Lundák.  Podle dalšího člena studentské rady Jiřího Pilipa by se lidé měli snažit naplňovat Palachovo heslo „bojovat proti zlu, na které stačíme“.

Pieta za Jana Palacha (2018) (zdroj: ČT24)

Před apatií ve společnosti varovali také zástupci Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické. „Odkaz Jana Palacha nesmí zůstat zapomenut a musí nám připomínat to, že demokracie a svoboda nejsou samozřejmé a je třeba je hájit, je třeba za ně bojovat. Někteří z nás za ně přinesli oběť nejvyšší,“ uvedl rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima.

Na Palachův pomník, který má vzniknout v jeho rodném domě ve Všetatech, se ale stále čeká, otevřít by se měl až v srpnu 2019. „Součástí památníku bude zahrada, kde mohou návštěvníci odpočívat a přemýšlet o tom, co Palach znamená pro naši společnost,“ plánuje ředitel Historického muzea Národního muzea Marek Junek. Samotný památník má být vsazen do zdi domu, uvnitř budovy má vzniknout muzeum, které připomene Jana Palacha i jeho rodinu.

Palacha se režim bál i po jeho smrti

Už den po Palachově smrti vyšly do ulic tisíce lidí. Jeho pohřbu 25. ledna 1969 se pak zúčastnily v ulicích Prahy desítky tisíc lidí. Rakev byla vystavena na nádvoří Univerzity Karlovy, poté ji mohutný zástup doprovázel přes Staroměstské náměstí k Filozofické fakultě, odkud byla převezena na Olšanské hřbitovy. O měsíc později se k Palachovi s obdobným apelem přidal i student Jan Zajíc, který se upálil 25. února.

Státní a stranický aparát, v té době už plně pod kontrolou Moskvy, měl z reakce společnosti na Palachovu smrt obavy. Úřad pro tisk a informace vydal pokyn redakcím, aby o událostech přinášely pouze oficiální zprávy, z Československa bylo vyhoštěno šestnáct zahraničních zpravodajů.

Smuteční shromáždění v den Palachova pohřbu vláda sice ještě povolila, hned druhý den však režim nasadil sílu. Tisíce demonstrantů rozehnala policie v pražské Opletalově ulici a téměř dvě stě jich zadržela. K poslednímu shromáždění se lidé sešli 27. ledna na Václavském náměstí a o den později už úřady nařídily kolem sochy svatého Václava „sadové úpravy“, aby dalším demonstracím v místě Palachova činu zabránily.

Propaganda se snažila událost znevážit. Začaly se objevovat nepravdivé informace o tom, že mladého studenta zneužili „pravicoví intelektuálové“, kteří ho zmanipulovali.

Poslanec Vilém Nový přišel s variantou takzvaného studeného ohně, která se postupně stala jednou z režimních verzí, jak Palachův čin interpretovat. V rozhovoru pro agenturu AFP Vilém Nový poprvé vykládal o tom, že byl Jan Palach přesvědčen, že se polije chemickou látkou, která hoří, ale nepálí. Soudní spor, který s Novým vedla Palachova matka za očištění jména svého syna, se stal námětem pro oceňovaný snímek Hořící keř. Nejnověji se Palachův příběh pokouší zpracovat režisér Robert Sedláček.

Palachův týden o dvacet let později

Na dalších dvacet let se ale česká společnost uzavřela do sebe a Palachovo jméno lidé vyslovovali jen opatrně a v soukromí. Teprve před devětadvaceti lety se začaly Palachovy požadavky pomalu naplňovat.

V neděli 15. ledna 1989 komunistický režim silou vytlačil z Václavského náměstí několik tisíc lidí, kteří si přišli Palacha na setkání organizované disidentskými skupinami připomenout.

Bezpečnostní složky nasadily proti shromážděným policejní jednotky se psy, obušky a vodními děly, demonstranty rozháněly a zatýkaly je. Ve vězení tak skončil například Václav Havel.

Lidé se ale scházeli na náměstí i v další dny a série otevřených masových protestů vstoupila do historie jako Palachův týden. Policie a pohotovostní pluky zadržely během pěti dní na tisíc čtyři sta osob a nerozlišovaly přitom na účastníky demonstrací, náhodnými chodci nebo cizinci. Na konci roku komunistický režim padl.

Tyto události si připomněli devětadvacet let poté  lidé u sochy svatého Václava, kousek od místa, kde se Palach kdysi upálil. Účastníci shromáždění připomněli, že na šéfa komise pro kontrolu činnosti inspekce bezpečnostních sborů kandiduje komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, který před třemi dekádami působil v totalitních útvarech, které proti demonstrantům zasahovaly.

V současnosti Jana Palacha připomíná řada míst v metropoli, například malá busta od Olbrama Zoubka vedle vchodu do budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a zejména náměstí před fakultou, kde stojí dvě sochy amerického sochaře českého původu Johna Hejduka, které připomínají Palachovu oběť i utrpení jeho matky. Přímo na Václavském náměstí Palachův a Zajícův osud připomíná nenápadný kříž zapuštěný do dlažby.