UDÁLOSTI: Česko si připomnělo smrt Jana Palacha
Palach zemřel 19. ledna 1969 na následky těžkých popálenin v nemocnici na Královských Vinohradech, kde v roce 1950 zemřel i utýraný farář Josef Toufar.
„Čin, velmi statečný čin, Jana Palacha je velmi důležitou součástí naší historie a rozhodně bychom na něj neměli zapomínat,“ zdůraznil v pondělí premiér Bohuslav Sobotka.
Palachův odkaz si při tradičním pietním aktu před Filosofickou fakultou Karlovy univerzity připomněli i zástupci jeho almy mater, Vysoké školy ekonomické a studentů. Podle děkanky fakulty Mirjam Friedové postavil Palach svým činem všechny občany před výzvu nebýt lhostejný, která s časem nemizí.
„Palach se neupálil na protest proti okupaci, to se vykládá velmi mylně, ale proti letargii a rezignaci, kterou kolem sebe cítil,“ podotkla a několika desítkám přítomných studentů popřála, aby našli odvahu a sílu nést Palachův odkaz dál.
Opakovat hladovku
U fontány před Národním muzeem, kde se Palach upálil, v mrazech po čtyři dny držela skupina mladých hladovku, a demonstrovala tak za splnění Palachových požadavků, které vyjádřil ve svých dopisech: za ukončení omezování občanských svobod, za zrušení cenzury a za probuzení společnosti z letargie.
Jeden ze studentů, který držel u muzea hladovku, se pak k Palachovi přidal o měsíc později. Jan Zajíc se upálil 25. února a i jeho odkaz si budou lidé na shromážděních pořádaných platformou Bez komunismu připomínat.
Stejně tak skupina studentů letos opakuje i palachovskou hladovku, držet ji bude až do 25. ledna. Mladíkovu památku připomíná také zahájená výstava v pražském kostele svatého Mikuláše, která potrvá do začátku února.
Zprávy: Studenti letos naváží hladovkou na Palachův protest
Vládní propaganda se snažila Palacha znevážit
Už den po Palachově smrti vyšly do ulic tisíce lidí. Jeho pohřbu 25. ledna 1969 se pak zúčastnily v ulicích Prahy desítky tisíc lidí. Jeho rakev byla vystavena na nádvoří Karlovy univerzity, odkud ji mohutný zástup doprovázel přes Staroměstské náměstí k Filozofické fakultě, odkud byla převezena na Olšanské hřbitovy.
Češi jsou národ bojovníků, ale nesmí selhat elity, říká historik
„Ve tvářích těch lidí se dalo číst: A co já teď? Jak budu žít? Jakou podobu svému životu vtisknu, abych se alespoň maličko přiblížil oběti, kterou přinesl Palach?“ vzpomíná evangelický duchovní a teolog Jakub Trojan, který ten den Jana Palacha pochoval. Trojan sloužil v Libiši nedaleko Všetat, kde Palach žil – a od chvíle, kdy se dozvěděl, že bude studenta pohřbívat, se snažil pochopit jeho motiv.
Jakub Trojan
Narodil se 13. května 1927 v Paříži. Rodiče byli Češi a v roce 1929 se rodina vrátila do Československa. Po válce studoval Vysokou školu obchodní, ze které v roce 1949 přešel na Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu. V letech 1956 až 1974 byl farářem Českobratrské církve evangelické. Nejprve ve Kdyni na Šumavě, později ve sboru v Neratovicích–Libiši. Roku 1974 odebraly komunistické úřady Jakubu Trojanovi státní souhlas, což znamenalo zákaz duchovenské služby. Až do penze v roce 1984 pracoval v podnicích Řempo a Montáž. Během normalizace pořádal tajné semináře pro zájemce o teologii, v roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a roku 1978 vstoupil do občanské iniciativy Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1990 nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy jako učitel etiky. Byl děkanem a poté působil na pozici proděkana pro zahraniční styky.
Státní a stranický aparát, v té době už plně pod kontrolou Moskvy, měl z reakce společnosti na Palachovu smrt obavy. Úřad pro tisk a informace vydal pokyn redakcím, aby o událostech přinášely pouze oficiální zprávy, z Československa bylo vyhoštěno šestnáct zahraničních zpravodajů.
Smuteční shromáždění v den Palachova pohřbu vláda sice ještě povolila, hned druhý den však režim nasadil sílu. Tisíce demonstrantů rozehnala policie v pražské Opletalově ulici a téměř dvě stě jich zadržela. K poslednímu shromáždění se lidé sešli 27. ledna na Václavském náměstí a o den později už úřady nařídily kolem sochy svatého Václava „sadové úpravy“, aby dalším demonstracím v místě Palachova činu zabránily.
Propaganda se snažila událost znevážit. Začaly se objevovat nepravdivé informace o tom, že mladého studenta zneužili „pravicoví intelektuálové“, kteří ho zmanipulovali a zneužili.
Poslanec Vilém Nový přišel s variantou takzvaného studeného ohně, která se postupně stala jednou z režimních verzí, jak Palachův čin interpretovat. V rozhovoru pro agenturu AFP Vilém Nový poprvé vykládal o tom, že byl Jan Palach přesvědčen, že se polije chemickou látkou, která hoří, ale nepálí. Soudní spor, který s Novým vedla Palachova matka za očištění jména svého syna, se stal námětem pro oceňovaný snímek Hořící keř.
Palachův týden znamenal začátek konce režimu
Na dalších dvacet let se ale česká společnost uzavřela do sebe a Palachovo jméno lidé vyslovovali jen opatrně a v soukromí. Teprve před osmadvaceti lety se začaly Palachovy požadavky pomalu naplňovat.
V neděli 15. ledna 1988 komunistický režim silou vytlačil z Václavského náměstí několik tisíc lidí, kteří si přišli Palacha na setkání organizované disidentskými skupinami připomenout.
Bezpečnostní složky nasadily proti shromážděným policejní jednotky se psy, obušky a vodními děly, demonstranty rozháněly a zatýkaly je. Ve vězení tak skončil například Václav Havel.
Lidé se ale scházeli na náměstí i v další dny a série otevřených masových protestů vstoupila do historie jako Palachův týden. Policie a pohotovostní pluky zadržely během pěti dní na tisíc čtyři sta osob a nerozlišovaly přitom na účastníky demonstrací, náhodnými chodci nebo cizinci. Na konci roku komunistický režim padl.
Osud připomíná Zoubkova maska i Hejdukovy ostny
V současnosti Jana Palacha připomíná řada míst v metropoli, v první řadě pak malá busta vedle vchodu do budovy Filosofické fakulty Karlovy univerzity. Její autor Olbram Zoubek v devětašedesátém roce tajně navštívil patologii hlídanou příslušníky StB, aby mohl Palachovi posmrtnou masku vůbec sejmout.
Po studentovi Karlovy univerzity nese jméno i náměstí, na kterém jeho domovská fakulta sídlí, a jeho oběť připomínají také dvě zdejší sochy amerického sochaře českého původu Johna Hejduka, jenž se v nich zaměřil na vztah syna, který položil svůj život, a jeho matky; dílo uzavírá náměstí z druhé strany.
Přímo na Václavském náměstí Palachův a Zajícův osud připomíná nenápadný kříž zapuštěný do dlažby. V dobách, kdy Palach oficiální pomník neměl, našli ho lidé v této soše s názvem Aesculap, která stávala u pankrácké polikliniky, a svým esovitým tvarem prý připomínala monogram spojených písmen JP. Tu ale radnice odstranila koncem devadesátých let.
Cesta po stopách Jana Palacha by v budoucnu neměla vynechat jeho rodný dům ve Všetatech, kde vznikne muzeum a vzdělávací centrum, které loni vzešlo z architektonické soutěže. Výstava památníku by měla být dokončena 21. srpna 2018, kdy uplyne přesně padesát let od sovětské okupace Československa.
