Běloruský opoziční politik Vincuk Vjačorka, slovenský fotograf Tibor Kováč, pilot Tugomír Seferovič, historička a spisovatelka Zora Dvořáková a kunsthistorička a spisovatelka Kateřina Tučková letos získali ceny za svobodu, demokracii a lidská práva. Ty každoročně uděluje Ústav pro studium totalitních režimů.
Vincuk Vjačorka je lingvista a bývalý předseda Běloruské lidové fronty „Obroda“ (BNF) sdružující národněliberální opozici. Ve své vlasti byl za prosazování demokratických změn pronásledován a vězněn.
Tibor Kováč zdokumentoval vpád okupantů do Košic v srpnu 1968 a málem za to zaplatil životem. Jednatřicetiletý Kováč tehdy pracoval v místním Technickém muzeu jako fotodokumentarista a vedení muzea jej proto vyslalo do ulic.
Poblíž hotelu Slovan v centru města jej do hlavy zasáhla kulka a poškodila důležitá centra pohybu. Od té doby je na invalidním vozíku. Nafocené filmy musel v 70. letech za normalizace uschovat a snímky byly zveřejněny až v roce 1990.
In memoriam byl oceněn nedávno zesnulý pilot Tugomír Seferovič. V roce 1953 spoluorganizoval únos letadla z Československa na Západ na lince ČSA Praha–Brno. Do vlasti se vrátil, za což zaplatil vězněním a celoživotní perzekucí.
Za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin byly oceněny dvě české spisovatelky, které píšou o moderní československé historii. Zora Dvořáková je mimo jiné autorkou první životopisné knihy o Miladě Horákové a rozsáhlé knihy o třetím odboji.
Druhou oceněnou je spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková, která se podle organizátorů ceny nebála vylíčit citlivé kapitoly novodobých českých dějin, například poválečné vyhánění Němců a pohnuté lidské osudy v letech komunismu.
Pozornost širší veřejnosti upoutala svou druhou knihou Vyhnání Gerty Schnirch, za kterou získala čtenářskou cenu Magnesia litera za rok 2010. Ve své třetí knize Žítkovské bohyně z roku 2012 popisuje příběh výjimečného rodu léčitelek v Bílých Karpatech.
„Snažíme se, aby ocenění odkazovali k nějakým důležitým stránkám historie, na které by jinak hrozilo, že zapomeneme. Proto i přesah na Slovensko – nechceme zapomínat na to, že celou část období, kdy u nás byly diktatury, jsme byli Československem,“ uvedl historik a náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Ondřej Matějka.
„V případě obou oceněných spisovatelek jsme chtěli ukázat na význam literárního zpracovávání dějin, těch zapomínaných. Což je přínos Zory Dvořákové, která jako první v 90. letech začala psát o třetím odboji, o Miladě Horákové, a vlastně se stala průkopnicí tohoto tématu v naší porevoluční historii. Kateřina Tučková se snaží vytahovat citlivé nebo donedávna citlivé kapitoly našich dějin a předávat je veřejnosti tak, aby komunikovaly se současností,“ dodal Matějka.
Podle ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňka Hazdry se cena váže k hodnotám 17. listopadu roku 1939 i 1989. „Tyto důležité mezníky nás upomínají na to, že demokratické principy nebyly nikdy ničím samozřejmým. Na příběhy konkrétních lidí, kteří bojovali proti totalitě, bychom neměli zapomínat,“ řekl. „Obrana demokracie i dnes vyžaduje odvahu. V zemích, které ji nemají, nebo ji nezažily, si pomoc zaslouží dvojnásob. Jsem přesvědčen, že je musíme podporovat ekonomicky, politicky i morálně,“ řekl.
Ústav pro studium totalitních režimů od svého založení v roce 2008 předával v období kolem 17. listopadu Cenu Václava Bendy osobnostem, které sehrály význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie Československé republiky v letech nesvobody (1938–1945) a komunistické totalitní moci (1948–1989). Oceněných osobností bývalo kolem dvaceti.
Od minulého roku je počet ocenění menší, avšak k Ceně Václava Bendy přibyly ještě dvě další kategorie – za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin a za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv.
Letošní slavnostní předání cen zaštítil předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD). Ocenění předali předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová a ředitel úřadu Zdeněk Hazdra. Spolu s nimi tradičně také Ondrej Krajňák, který ještě donedávna vedl slovenský Ústav paměti národa, avšak po politických změnách na Slovensku na funkci rezignoval.
