Po potlačení pražského jara v srpnu 1968 se část studentů v Československu pustila do konfrontace s nastupující komunistickou normalizací. Mezi nimi také Hnutí revoluční mládeže v čele s Petrem Uhlem. Právě s touto skupinou odstartoval pátého března roku 1971 první normalizační proces. Za podvracení republiky bylo tehdy odsouzeno 16 lidí.
Byli odsouzeni za podvracení republiky. Před 50 lety začal první normalizační proces
V šedesátých letech minulého století se vysoké školy v Československu staly prostředím, v němž se rodily nekonformní a pokrokové postoje. Projevem radikalizace části studentů byl i vznik Hnutí revoluční mládeže. Největší základnu mělo na filozofické fakultě, jeho členy ale byli i někteří již vystudovaní intelektuálové.
Z později veřejně známých osob se v hnutí angažovali novináři Petr Uhl a Petruška Šustrová, diplomat Jaroslav Bašta, ekolog Ivan Dejmal či polistopadový ředitel archivu ministerstva vnitra Jan Frolík.
Na zakládací schůzi byl druhého prosince roku 1968 přijat manifest vypracovaný Petrem Uhlem. „Jsme přesvědčeni, že cesta československého lidu k socialismu (…) bude cestou rozbití byrokratické mašinérie, odstranění byrokracie jako vrstvy a nastolení samosprávného systému,“ citovaly manifest Lidovky.cz.
Hnutí se inspirovalo metodami západních levicových radikálů. Podle autora publikace Československé studentské hnutí v šedesátých letech dvacátého století Jaroslava Pažouta ale v něm působili i lidé, kteří nepatřili k radikální levici a hnutí pro ně bylo platformou pro odpor proti nastupující normalizaci. Vedle různých letáků a tiskovin připravovali zprávy o situaci v Československu, které posílali do zahraničí.
Když Sybille odvedli příslušníci StB, spadla klec, vzpomínal Uhl
Přestože se studenti snažili pracovat konspirativně a po srpnu 1969 plánovali přechod do ilegality, Státní bezpečnost je infiltrovala svým agentem. Na zatčení své tehdejší snoubenky Sybille Plogstedtové vzpomínal Petr Uhl pro Paměť národa.
„Byli jsme v Paříži. Ona měla maminku v Berlíně. Před Vánocemi za ní chtěla jet do Berlína a pak že se vrátí na Vánoce do Prahy. Odjela třináctého (prosince 1969) a čtrnáctého mi volala její maminka, paní Plogstedtová, že (Sybille) nedorazila,“ vypráví ve videu.
Od železniční policie na Masarykově nádraží následně zjistil, že jeho partnerku odvedli příslušníci StB. „Tak já jsem se dozvěděl, že, řeknu lidově, spadla klec,“ říká. O dva dny později pak byl zatčen i Uhl a na přelomu roku 1969 a 1970 další členové hnutí. Mezi nimi například Vavřinec Korčiš. Jeho partnerku Petrušku Šustrovou totiž vyšetřovatelé přinutili napsat mu dopis, v němž měla slíbit, že pokud se on sám přestane skrývat a přihlásí se, propustí ji k jejich dvouletému dítěti.
Soudní proces se konal za velkého zájmu světových médií v březnu 1971. Obžaloba kvalifikovala činnost hnutí jako „podvracení republiky“. Odsouzeno bylo 16 mladých lidí, z toho dva k podmíněným trestům. Nejvyšší trest, čtyři roky nepodmíněně, dostal právě Petr Uhl. Sibylle Plogstedtová a Jaroslav Bašta byli odsouzeni na dva a půl roku. Další si odnesli tresty v rozmezí jednoho až dvou let nepodmíněně.
Rozsudek vyvolal protesty po celém světě, nejvíce v řadách radikální levice. V některých amerických a evropských městech se konaly manifestace na podporu odsouzených.
„Když jsem se po čtyřech letech vrátil, našel jsem doma výstřižek z deníku Le Monde, podle něhož Alain Krivine (později několikrát kandidoval na francouzského prezidenta) a jeho soudruzi z Komunistické ligy vtrhli na československé obchodní zastupitelství, vypudili československé úředníky z budovy a v místnostech zastupitelství uspořádali improvizovanu tiskovou konferenci ve prospěch vězně svědomí Petra Uhla a jeho soudruhů, kteří jsou v Praze vězněni a souzeni pro trockistické spiknutí,“ vzpomínal Uhl.
Společenský dopad působení Hnutí revoluční mládeže nebyl příliš velký a nemohl zabránit nastupující normalizaci. Na porážce ideálů pražského jara v té době nic nezměnily ani tak extrémní činy, jako bylo sebeupálení studentů Jana Palacha a Jana Zajíce. Pro řadu aktivistů však představovala jejich činnost v hnutí významnou zkušenost pro pozdější opoziční působení.
Chceme světlo!
Proti komunistickému režimu se však studenti začali vymezovat již dříve. První výrazný konflikt nastal v noci z 31. října na prvního listopadu 1967, kdy na pražských strahovských kolejích už poněkolikáté vypadl elektrický proud. Rozzlobení studenti se vydali na pochod do centra s dvojznačným heslem „Chceme světlo, chceme více světla“. Na Malé Straně je však tvrdě rozehnala policie. Pro řadu z nich protest skončil zraněním či pobytem v cele, někteří byli donuceni odejít ze univerzity.
Incident vedl k radikalizaci vysokoškoláků a byl také jedním z posledních impulzů k odvolání prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Antonína Novotného na počátku ledna 1968.
obrázek
Po nástupu Alexandera Dubčeka se v Československu rozjel reformní proces označovaný jako pražské jaro a studenti byli jeho důležitou součástí. Některé skupiny vysokoškoláků a mladých intelektuálů v té době začaly navazovat kontakty s představiteli západního studentského hnutí a radikální nekomunistické levice.
Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se atmosféra na vysokých školách ještě vyhrotila. Na zákaz demonstrací k výročí 17. listopadu reagovali studenti vyhlášením třídenní okupační stávky a seznamem požadavků formulovaných ve „studentském desateru“. V něm se kromě jiného přihlásili k Akčnímu programu KSČ, který byl hlavním dokumentem pražského jara.
Nastupující normalizace však postupně i tyto ostrůvky revolty zadupala do země a komunistická strana na další dvě desetiletí pevně převzala moc ve státě.