Praha - S nastupující normalizací se jen těžko smiřovala mladá generace, a to zejména studenti, kteří na vysokých školách na konci 60. let zažili projevy uvolnění ve společnosti, což znamenalo mimo jiné svobodné diskuse na akademické půdě či navazování kontaktů se západním světem. A tak se není čemu divit, že se po potlačení pražského jara 1968 část studentů rozhodla bránit se normalizaci. A co bylo výsledkem - nová moc zakročila: 5. března 1971 se konal první normalizační proces se skupinou Hnutí revoluční mládeže, která byla obžalovaná z podvracení republiky. Své tresty si vyslechlo 16 mladých lidí. Nejvyšší trest, čtyři roky nepodmíněně, dostal Petr Uhl, který na tehdejší události zavzpomínal pro Portál ČT24.
Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se atmosféra na vysokých školách ještě vyhrotila. Na zákaz demonstrací k výročí 17. listopadu reagovali studenti vyhlášením třídenní okupační stávky a seznamem požadavků formulovaných ve „studentském desateru“. Protest studentů měl, na rozdíl od podobných akcí na Západě, klidný průběh a jeho faktický dopad byl malý. To vedlo k prohloubení rozkolu uvnitř studentského hnutí. Projevem radikalizace a frustrace z neúspěšné stávky části studentstva byl 2. prosince 1968 vznik Hnutí revoluční mládeže (HRM). Hnutí se inspirovalo metodami západních levicových radikálů a ve svém manifestu vyhlásilo program rozbití byrokratického systému a zavedení samosprávné demokracie do všech oblastí a už mimo média se snažilo brzdit normalizaci a zachovat to, čeho tehdejší společnost zejména na jaře a v létě 1968 dosáhla.
Podle Jaroslava Pažouta, autora publikace Československé studentské hnutí v šedesátých letech dvacátého století, působili v HRM i lidé, kteří nepatřili k radikální levici a hnutí pro ně bylo platformou pro odpor proti nastupující normalizaci. Největší základnu mělo hnutí na filozofické fakultě, jeho členy ale byli i někteří již vystudovaní intelektuálové. Z později veřejně známých osob se v hnutí angažovali novináři Petr Uhl a Petruška Šustrová, diplomat Jaroslav Bašta, ekolog Ivan Dejmal či polistopadový ředitel archivu ministerstva vnitra Jan Frolík.
Petr Uhl: „Bál jsem se, ale vůle pokračovat v nenásilném odporu byla silnější.“
Pro Petra Uhla bylo zadržení 15. prosince 1969 první zkušenost s represivními složkami tehdejšího režimu: „Žádnou přímou osobní zkušenost jsem neměl, s výjimkou rány pendrekem v srpnu 1969 na Václavském náměstí. Z počátku ani nebylo čeho se bát, zakládající manifest jsme přilepili na sloup na FF UK, teprve po dubnu 1969 a ještě více pak od září začaly být důvody k obavám. Bál jsem se, ale vůle pokračovat v nenásilném odporu byla silnější.“
Vedle různých letáků a tiskovin připravovalo hnutí zprávy o situaci v Československu, které posílalo do zahraničí. Přestože se studenti snažili pracovat konspirativně a po srpnu 1969 plánovali přechod do ilegality, Státní bezpečnost je infiltrovala svým agentem. Na přelomu roku 1969 a 1970 pak byli hlavní aktivisté HRM zatčeni.
Normalizace vystrčila drápky - 16 lidí odsouzeno, z toho 14 nepodmíněně
Soudní proces se konal za velkého zájmu světových médií v březnu 1971. Odsouzeno bylo 16 mladých lidí, z toho dva k podmíněným trestům. Nejvyšší trest, čtyři roky nepodmíněně, dostal Petr Uhl. Rozsudek vyvolal protesty po celém světě, nejvíce v řadách radikální levice. V některých amerických a evropských městech se konaly manifestace na podporu odsouzených. Nicméně orgány států zdaleka neintervenovaly tolik jako v roce 1977 v případě Charty 77. „O většině akcí jsme se dozvídali až po propuštění, i když vazba na Ruzyni nebyla tak nepropustná jako předtím a jako pak od ledna 1971, kdy zase přituhlo,“ vzpomíná Petr Uhl.
„Když jsem se po čtyřech letech vrátil, našel jsem doma výstřižek z deníku Le Monde, podle něhož Alain Krivine (později několikrát kandidoval na francouzského prezidenta) a jeho soudruzi z Komunistické ligy vtrhli na čs. obchodní zastupitelství, vypudili čs. úředníky z budovy a v místnostech zastupitelství uspořádali improvizovanu tiskovou konferenci ve prospěch vězně svědomí Petra Uhla a jeho soudruhů, kteří jsou v Praze vězněni a souzeni pro “trockistické spiknutí„. Přivolaná policie nijak nespěchala, policisté prý 25 minut postávali na chodníku, než vetřelce vypudili, psal Le Monde.“
Studenti se ale proti komunistickému režimu začali vymezovat již dříve. První výrazný konflikt nastal v noci z 31. října na 1. listopadu 1967, kdy na pražských strahovských kolejích už po několikáté vypadl elektrický proud. Rozzlobení studenti se vydali na pochod do centra, na Malé Straně je však tvrdě rozehnala policie.
- Dokument o lidové tvořivosti v době Pražského jara autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/822/82182.jpg
- Ruzyňská věznice zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2180/217930.jpg
- Gustáv Husák a Alexandr Dubček zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2163/216222.jpg
