Dnes Rádio Svobodná Evropa vysílá do desítek zemí světa v celé řadě jazyků a má několik poboček v Evropě a na Blízkém východě. Přesně před sedmdesáti lety ale své vysílání zahájilo z nákladního vozu a z krátkovlnné vysílačky. Prolomilo tím železnou oponu a dalo lidem za ní možnost poslouchat ideologicky nezbarvené zpravodajství. V začátcích rádio ale čelilo i kritice kvůli svému napojení na CIA, americké úřady tudíž burcovaly občany, aby na chod stanice přispívali a finance tak proudily i od drobných dárců.
„Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa.“
Ikonická věta se linula éterem 1. května 1951 a uvedla řádné celodenní vysílání Svobodné Evropy, která posléze šířila objektivní informace přes železnou oponu do zemí východního bloku.
Rádio Svobodná Evropa ale poprvé vysílalo téměř rok před pronesením těchto slov. Zatímco ve Spojených státech slavili 4. července 1950 den nezávislosti, v blízkosti hranic s Československem se na západoněmeckém území pohyboval nákladní vůz a v něm krátkovlnná vysílačka Barbara, pomocí níž svobodný svět prolomil na třicet minut železnou oponu vůbec poprvé.
Podle historika Vojenského historického ústavu Prokopa Tomka zachytil československý státní monitoring vysílání Svobodné Evropy sedm minut po jedenadvacáté hodině. „Hlasatel slovensky oznamoval, že rozhlasovou stanici Svobodná Evropa vlastní a spravuje skupina amerických soukromých občanů sdružených v Národním výboru pro Svobodnou Evropu,“ uvádí historik.
„Jejich snahou je pomoci vám, občanům dobré vůle, kteří žijete v nesvobodě za železnou oponou. Budeme k vám hovořit svobodně a otevřeně jako svobodní lidé, kteří jsou přesvědčeni, že existuje jen jediný pevný základ míru – individuální svoboda a svoboda rozhodování o vlastním osudu. Američané a občané států východní Evropy se spojili, aby vám vysílali tyto rozhlasové programy,“ znělo na krátkých vlnách.
Tomek vysvětluje, že účelem prvních ozvěn zpoza železné opony bylo upozornit československé občany na chystané vysílání, jelikož jiná cesta, jak oslovit širší veřejnost, pro tvůrce stanice neexistovala.
Lákání na svobodnou rozhlasovou stanici došlo naplnění o deset dní později – opět symbolicky, v den pádu Bastily – 14. července 1950 v osm hodin večer, kdy se z přijímačů ozvalo: „Volá rozhlasová stanice Svobodná Evropa.“ Po ohlášení zazněla Marseillaisa a také československá hymna, po které následoval popis stanice, záměru redaktorů a toho, co mohou posluchači od těchto vln čekat.
Celý blok opět uzavřela Marseillasa a provolání: „Volá stanice Svobodná Evropa! Stanice Svobodná Evropa usiluje o mír, který by splnil nejhlubší přání vaše i naše, bezpečný mír ve světě svobodných lidí. Volá stanice Svobodná Evropa!“
V následujících dnech k československým občanům ze zahraničí promluvili Petr Zenkl a Jozef Lettrich, tedy předseda a místopředseda Rady svobodného Československa, v éteru se nesly tóny husitského hymnu Kdož jsú boží bojovníci, ale také zprávy o komunistické invazi do jižní Koreje.
Prvními jazyky, jimiž Svobodná Evropa hovořila, byly tedy čeština a slovenština. Měsíc po prvním vysílání se k nim přidaly také polština a maďarština, rumunština a bulharština. Během několika let se zázemí rozrostlo a rádio vysílalo do sovětského bloku v celé řadě řečí.
Nevnucovat politické názory
U zrodu československé redakce stála celá řada významných osobností poúnorové emigrace, například novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka, který československé oddělení Svobodné Evropy vedl od roku 1950 do roku 1961, či Pavel Tigrid, porevoluční ministr kultury. V rozhlase pracoval také bývalý poslanec národně socialistické strany Julius Firt, spisovatel Egon Hostovský či novinář Ivan Herben a mnoho dalších.
Tigrid v prosinci 1950 prezentoval svou vizi československého programu Svobodné Evropy. Posluchačům nechtěl vnucovat politické názory. „Propagandistický a politický dynamit je, jak doufám, skryt ve většině programů, které se nepokoušejí jen analyzovat komunistické metody a cíle a vyzdvihují lži komunistické propagandy, ale mají v úmyslu dát posluchači to, co mu komunistický režim dát nemůže: pravdivé informace, vzdělání a zábavu. Nová stanice by neměla mluvit k mase, ale k jednotlivci. Stanice by měla nechat konečné rozhodnutí a posouzení na něm,“ navrhoval.
Redaktoři mimo jiné plánovali dávat ve vysílání prostor významným osobnostem exilového života, ze záměru ale nakonec sešlo poté, co americký Úřad pro koordinaci politiky vyhodnotil zkušební fázi vysílání.
„Výsledkem pětiměsíční zkušenosti je odstoupení ze záměru využít zasloužilé politické a intelektuální exulanty, jejichž osobní předsudky a delší nepřítomnost v jejich vlasti způsobily zpochybnění jejich současné schopnosti pomoci včasnými příspěvky a komentáři dosáhnout cílů RFE (Radio Free Europe – Rádio Svobodná Evropa – pozn. red.),“ konstatoval úřad.
Křížová výprava za svobodu
Právě Úřad pro koordinaci politiky, který byl později začleněn do struktur CIA, měl významné slovo při vzniku Svobodné Evropy. Za ideou rozhlasového vysílání, které by do východní Evropy dostávalo informace ze Západu a podněcovalo k odporu vůči komunistickým vládám, stál jeho představitel Frank Wisner spolu s někdejším americkým ministrem zahraničí Georgem Kennanem.
Ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že o pomoci exulantům z východního bloku jednaly americké špičky už v létě 1948. O rok později dostala pomoc oficiální podobu, když vznikl výše zmíněný Národní výbor pro Svobodnou Evropu, který nejenže měl podporovat exulanty, ale plánoval také mimo jiné cestou rozhlasového vysílání oslovit obyvatele zemí za železnou oponou.
Jak upozorňuje historik Tomek, výbor byl sice v otázce financování a politického směřování podřízen americké vládě, jeho činnost ale byla nezávislá. „Šlo tedy o propagandistickou a informační operaci v intencích CIA a americké vlády, ale nikoliv o krycí podnik nějaké přímé špionážní operace,“ píše Tomek.
Doplňuje také, že rozhlasová stanice dotvářela americkou strategii v boji proti komunismu, protože nabízela nástroj pro ideologickou převahu vedle již existujícího ekonomického nástroje, jímž byl Marshallův plán, a nástroje vojenského, který představoval vznik Severoatlantické aliance.
Rozhlas měl lidem ve východním bloku poskytovat objektivní zpravodajství, ale také povzbuzení: „Vynikající exulanti šesti národů východní Evropy budou připraveni hovořit ke svým krajanům jejich jazykem a blízkým tónem, tak jako by oni poslouchali vlastní domácí svobodné vysílání,“ stojí ve zveřejněných dokumentech, které mapují vznik stanice.
„Rádio Svobodná Evropa nevzniklo jako prostá improvizace nebo ojedinělý podnik, ale jako součást rozsáhlého a ambiciózního projektu,“ shrnuje Tomek. Jeho součástí bylo například také šíření tiskovin za železnou oponou pomocí balonů.
Podřízenost vládním institucím představovala slabinu RFE. Moskva mohla lehce namítnout, že jde o pouhý propagandistický nástroj, který z podstaty věci nemůže šířit nestranné zprávy. Toto slabé místo chtěli vyztužit podporovatelé výboru i jeho zakládající členové, mezi nimi i generál Dwight Eisenhower, pozdější prezident Spojených států. Ten v září 1950 slavnostně zahájil propagandistickou kampaň Křížová výprava za svobodu.
„Aby zničili lidskou svobodu a získali kontrolu nad světem, používají komunisté všechny myslitelné zbraně. Podvracení, uplácení, korupci i vojenské útoky. Žádná z těchto zbraní není zákeřnější než propaganda. Motivován touto hrozbou pro samotnou naši existenci vám představuji Křížovou výpravu za svobodu, nikoliv jako armádní důstojník, ale jako občan. Je to kampaň podporovaná americkými občany, která velkou pravdou bojuje proti velké lži,“ prohlásil tehdy Eisenhower.
Jedním z prvních počinů kampaně bylo vytvoření repliky zvonu Svobody, jednoho ze symbolů americké nezávislosti. Zvon cestoval Spojenými státy, než jako dar skončil v Západním Berlíně. Za první rok se skrze akci podařilo pro účely Svobodné Evropy vybrat mezi americkými občany 1,3 milionu dolarů. Ačkoliv nešlo o malou částku, podstatná část financí pro rozhlasovou stanici musela nadále proudit z rozpočtu CIA.
Podezřelé Vzkazy domovu
Jak upozorňuje Tomek, možný vliv zpravodajců na fungování rádia komentoval George Urban, který stanici řídil v osmdesátých letech. Podle Urbana redakce nepřijímala rozkazy, s představiteli CIA ale komunikovala. O značné nezávislosti prý svědčí fakt, že v první polovině 60. let Urban dával ve vysílání prostor komunistům a jejich komentářům, aniž by se do dramaturgie pokusil někdo zasáhnout.
„Největší podezření jako zpravodajský projekt vzbuzovala relace Vzkazy domovu,“ konstatuje historik Tomek. První programový ředitel československé redakce Pavel Tigrid ji představil v prosinci 1950, tedy ještě před startem celodenního vysílání. Jak název programu napovídá, stanice měla vysílat vzkazy uprchlíků jejich rodinám a známým v komunistickém Československu.
„Program také měl obsahovat oznámení a varování adresovaná tajným komunistickým agentům, policejním důstojníkům, vězeňským strážím. Co je zajímavé, v programu se podle Tigrida mohly vysílat i vojenské nebo zpravodajské vzkazy připravované ve spolupráci s místními zpravodajskými službami USA,“ podotýká dále Tomek z Vojenského historického ústavu.
„Vzkaz měl být formulován tak, aby jej státní moc nemohla zneužít k represáliím proti příjemcům. Kódy, hesla, zkratky, domluvené věty a osobní výrazy ale vykládala režimní propaganda výhradně jako špionážní pokyny,“ doplňuje historik.
Jak také upozorňuje, Jiří Kovtun a Imrich Kružliak, kteří relaci Vzkazy domovu připravovali, o možných zpravodajských vzkazech mezi zprávami od uprchlíků neměli podle svých slov tušení. Tomek při bádání došel k závěru, že vzkazy exulantů byly převážně autentické, byť v archivech lze nalézt i zprávy, které by mohly být zpravodajskými sděleními: „Koza dojí krev, koza dojí krev. Dopis s vylíčením vašeho blahobytu jsme dostali. Věřte nám, my vás zde nezklameme. Vzpomínáte si ještě, jaká byla moje značka?“ dává Tomek za příklad.
Zapojení CIA do chodu a financování Svobodné Evropy definitivně skončilo v roce 1971. Stanice následně získávala prostředky skrze Radu pro mezinárodní vysílání, kterou zřídila administrativa Richarda Nixona, a která spadala pod americký Kongres.
Dnes mluví Svobodná Evropa k Blízkému východu a plánuje návrat do Maďarska
Stanice musela za dobu své existence čelit špionáži, provokacím i útokům. Někteří redaktoři zahynuli za podezřelých okolností, v únoru 1981 zase vybuchla v mnichovské budově RFE bomba údajně nastražená rumunskou tajnou službou a zranila několik lidí.
Mezi redaktory se také pohybovala řada komunistických agentů. Patřil k nim i tehdejší agent Státní bezpečnosti Pavel Minařík, který zde v 70. letech pracoval jako hlasatel. Po listopadu 1989 byl obviněn z plánování pumového atentátu. Soudy v Česku se kauzou zabývaly léta, nakonec jej však zprostily viny.
Svobodná Evropa a přidružené Rádio Svoboda po pádu komunismu nezanikly, americká vláda však na počátku 90. let značně omezila financování stanice. V roce 1994 proto padlo rozhodnutí přestěhovat vysílání z Mnichova do budovy bývalého Federálního shromáždění v centru Prahy. Přemístění stanice tehdy inicioval prezident Václav Havel.
Z bývalé parlamentní budovy zazněla Svobodná Evropa poprvé v březnu 1995. Po teroristických útocích na New York a Washington v září 2001 se začalo z bezpečnostních důvodů uvažovat o přemístění rádia dál od centra. V roce 2005 tak bylo rozhodnuto vybudovat nové sídlo v Praze 10 na Hagiboru, odkud rozhlasová stanice vysílá od února 2009.
České vysílání se od mateřské Svobodné Evropy oddělilo ještě před jejím stěhováním z Mnichova do Prahy. V únoru 1994 Výbor pro zahraniční vysílání USA rozhodl o vzniku neziskové organizace s názvem Rádio Svobodná Evropa, která začala v červenci 1994 vysílat z budovy Českého rozhlasu.
České vysílání skončilo v září 2002. Spojené státy, které se na jeho financování částečně podílely, ukončily jeho finanční podporu s odůvodněním, že v souvislosti s bojem proti terorismu potřebují peníze na rozšíření vysílání do jiných zemí. Svobodná Evropa následně postupně přestala vysílat do zemí bývalého východního bloku, poté co většina těchto států vstoupila do EU a NATO.
Rádio ale nezaniklo, pouze se zaměřilo na jiné země, mimo jiné státy bývalé Jugoslávie, Irák, Írán, Afghánistán či republiky na Kavkazu. V současnosti se tedy na vlnách Svobodné Evropy ozývá perština, arabština, čečenština, čerkesština, avarština i jazyky darí a paštú a dalších devatenáct řečí ve dvaadvaceti zemích.
V současnosti také americká Agentura pro globální média, která na provoz stanice dohlíží, zvažuje obnovení vysílání do Maďarska. „Domácí přípravu jsme dokončili, projekt má širokou podporu, jsme připraveni to spustit,“ prohlásil loni na podzim šéf Svobodné Evropy John Lansing. Nešlo by o první obnovení – už loni stanice opětovně začala vysílat v Bulharsku a Rumunsku.
