Přestože se proslavil hlavně literárním zachycením divoké šumavské přírody, býval spisovatel Karel Klostermann už během svého života označován za „apoštola smíření mezi Čechy a Němci“. Díky zobrazení každodennosti přelomu 19. a 20. století na jihu a západě Čech se k němu proto i nyní vrací nadšenci z obou stran státních hranic, kteří ho oceňují nejen jako venkovského kronikáře, ale hlavně jako autora, pro něhož je důležitější soužití s krajem než národnost. Od smrti jednoho z nejvýraznějších regionálních literátů uplyne v neděli 16. července 2023 sto let.
Aby příběh překročil hranice. Před sto lety zemřel šumavský Evropan Karel Klostermann
Na poslední cestě kočár s jeho rakví vyprovodily tisíce lidí, které tiše procházely centrem Plzně. Vlak, který Klostermannovy ostatky vezl z jihočeské Štěkně, kde autor strávil svých posledních šestnáct let, ještě předtím v doprovodu stovek obdivovatelů zastavil také ve Strakonicích. Záběry mimořádného filmového týdeníku ho už tehdy označovaly jako básníka Šumavy. Toto přízvisko si pro místní díky starým příběhům uchoval dodnes.
„Věnuji své knihy všem obyvatelům Šumavy, s nimiž cítím, jejichž radosti i žaly jsou i radostmi a žaly mými. Věnuji je chudým a porobeným, jejichž mozolné, tvrdou prací posvěcené dlaně jsem tiskl,“ píše ostatně Klostermann ve své prvotině Bohmerwaldskizzen (Črty ze Šumavy).
Jeho první kniha, kterou vydal vlastním nákladem v roce 1890, byla na rozdíl od drtivé většiny jeho díla ještě psaná německy a vycházela z článků publikovaných ve vídeňském „pročeském“ časopise Politik. Už od literárních počátků se Klostermann obrací ke svému celoživotně nejbližšímu kraji.
Karel Klostermann
K vydávání knih se však dostává až po čtyřicítce a jak sám v mnoha předmluvách často zdůrazňuje, příběhy si tehdy zřídkakdy vymýšlí a považuje se pouze za zapisovatele okolního dění. Jeho cílem bylo zachytit každodennost lidí, které osobně znal nebo jejichž příběhy slyšel.
Karel Klostermann se narodil v roce 1848 jako nejstarší z deseti sourozenců v hornorakouské obci Haag am Hausruck v rodině německého lékaře a matky českého původu. Krátce nato se jeho rodiče přestěhovali do jihočeské Sušice.
Formativní léta povinné školní docházky prožil Klostermann v Klatovech, kde pohromadě žilo německé a české obyvatelstvo. Až do maturity se vracel k příbuzným v šumavském Srní, tehdejším Rehberku, kde důvěrně poznal okolní přírodu a život místních, hlavně sklářů a zemědělců.
Českým Němcem, německým Čechem
Po maturitě se na přání svého otce vypravil do Vídně na studia medicíny, ta však nedokončil. Po krátkém působení v rakouském časopise Wanderer odešel do Čech a stal se profesorem francouzštiny a němčiny na německé reálce v Plzni. Celý život těžil z jazykového nadání, protože nakonec hovořil deseti jazyky, mezi nimiž byla třeba srbochorvatština, španělština nebo ruština.
Národnostní a jazyková rozmanitost tehdejší monarchie se propisovala i do jeho tvorby – v románech a povídkách Šumavu vnímá jako společný domov Čechů i Němců, o čemž svědčí také jeho celoživotní obhajoba Čechů v korespondenci se svým skeptickým německým otcem.
Během první světové války se Klostermann stal jedním ze spisovatelů, kteří otevřeně podpořili myšlenku založení společného státu Čechů a Slováků, jak upozorňuje předseda sdružení Karel Klostermann, spisovatel Šumavy Václav Sklenář.
Po studiích, kdy Klostermann krátce pracoval jako vychovatel v Žamberku, se spřátelil s českou intelektuální smetánkou a ve své už česky psané tvorbě silně tíhnul k české literatuře. Jeho relativně rozsáhlé románové dílo řadí učebnice do proudu venkovské realistické prózy.
Karel Klostermann s profesory německé reálky v Plzni
Venkovský intelektuál a ekolog
Po sto letech díky tomu zůstává jednou z hlavních osobností, která ve středoevropském povědomí dokázala vytvořit obraz Šumavy jako místa, kde se obyvatelé navzdory jiným sporům raději semknou proti silám přírody. Přestože bylo ve své době jeho dílo například kritikem F. X. Šaldou označováno jako zdlouhavě popisné a příliš lyrizující, o jeho regionálním významu není sporu.
Literárně nejplodnější období nastává s příchodem 20. století, když Klostermann ze zdravotních důvodů odchází do důchodu a po svatbě se svou druhou ženou Betty Juránkovou přestává být ve finanční tísni. V rozmezí let 1901 až 1919 vydává celkem deset česky psaných románů a deset povídkových souborů. Asi nejznámější román Ze světa lesních samot je rovněž oceněn literární cenou České akademie.
Kromě popisu těžkého života místních jako v románech Rychtářův syn, Skláři, Mlhy na Blatech nebo povídkovém cyklu V srdci šumavských hvozdů ale literární kritici připomínají jeho reportážní zobrazení přírody. Novela V ráji šumavském barvitě popisuje následky vichru a kůrovcové kalamity, přičemž kritizuje horlivou podnikavost některých sedláků, kteří na katastrofě vydělávají a dále ničí už tak zpustošené části lesů, pralesů nebo rybníků.
„V románech dostáváme odpovědi, proč se chovat k přírodě zodpovědně,“ zdůrazňuje pro ČT24 předseda klostermannovského spolku Sklenář a připomíná období po větrné katastrofě v roce 1870, kdy byly lesy obdobně jako v posledních letech napadeny kůrovcem a následně vykáceny. „Lidé v té době vydělávali velké peníze, se kterými neuměli hospodařit a následně po skončení těžby končili jako nuzáci, protože žili rozmařile, nepočítali, že jednou vše skončí, že tato doba nebude trvat věčně,“ přibližuje Sklenář častý motiv Klostermannových románů.
Karel Klostermann s přáteli
Ekologický přesah jeho díla je na Šumavě v současnosti často připomínán, protože už na přelomu století hovořil o vytvoření předobrazu nynějšího národního parku.
„Jde mu hlavně o to naučit se žít s přírodou, neničit ji. Les kdysi přinášel lidem živobytí, to dnes je také, byť v jiné formě. Je důležité pochopit to, jak píše spisovatel, že příroda nezná revoluce, vše je evoluce,“ míní Sklenář.
Za bavorské hranice
Klostermannův obrat k příběhům Čechů mu částečně způsobil problémy v jeho působišti na plzeňském gymnáziu, když dostal ostrou úřední důtku od zemské školní rady kvůli románu Za štěstím. V díle se paradoxně vrací do Vídně a popisuje těžkou startovní pozici českých přistěhovalců, podle některých jeho kolegů se ale text nesnášenlivě vyjadřoval k Němcům.
Podle Sklenáře ale jeho dílo vypovídá o přesném opaku a dodnes reflektuje právě vzájemné a respektující porozumění mezi národy. „Spisovatelův vztah k obyvatelům Šumavy se mění po přelomu století, kdy má své problémy s narůstajícím německým nacionalismem. Začíná to hlavně po vydání románu Za štěstím, kdy byl málem suspendován. Přesto stále vyznává snahu o porozumění mezi národnostmi, ať se jedná o národnost jakoukoliv. Sám se vydává z dnešního pohledu za Evropana,“ řekl Sklenář ČT24.
Němečtí čtenáři se ale ke Klostermannovi za jeho života kromě několika prvních povídek prakticky neměli jak dostat. Po sametové revoluci se to snažily napravit nově vzniklé spolky na obou stranách hranic. Dosud se jim podařilo v němčině vydat sedmnáct Klostermannových děl.
„Díky bavorské sekci je teď víc poznán i v německy mluvících zemích. Rádi bychom vydávali co nejvíce knih, které se týkají Šumavy,“ avizoval už před několika lety Sklenář. Postupně se podle něj potvrzují slova literátova současníka a spisovatele Adolfa Heyduka, který Klostermanna nazýval „apoštolem smíření mezi Čechy a Němci“.
58 minut
Karel Klostermann - Básník Šumavy a Zbudovských blat
V pokoji s přírodou
Nyní Sklenář oceňuje, že se i díky plánovaným připomínkám „po tolika letech staly oba národy dobrými sousedy a dobrými přáteli“. Díky spolupráci českého spolku založeného v roce 1998 a německého sdružení Karl-Klosterman-Verein se v současnosti na Šumavě a v Pošumaví najde mnoho míst, které v názvu nesou Klostermannovo jméno.
„Jsem rád, že jsme Klostermanna vrátili do společnosti čtenářům, protože po roce 1989 se deset let nevydala ani jedna jeho kniha, natož aby byl známý v zahraničí. Pro nás je hlavně tím šumavským spisovatelem, který nám přibližuje život v dobách, kdy se na Šumavě mluvilo německy a lidé dokázali společně žít,“ doplnil Sklenář.
Ve Strakonicích si i díky tomu připíjejí ležákem Klostermann, na Modravě turisté vyráží k jeho chatě, Železná Ruda po něm pojmenovala náměstí i základní školu, Javorník ke spisovateli odkazuje rozhlednou, kterou Klostermann prosazoval už za svého života, a v Srní se lidé mohou jeho cestou vypravit na vyhlídku.
Letošní „klostermannovský rok“ si na jihu Čech zatím připomněli 6. května tradičním otevírání pramene a požehnáním u Hauswaldské kaple, 22. června pak český spolek v Plzni ve vědecké knihovně promítal němý film z pohřbu spisovatele s výkladem a čtením úryvků z jeho knih. Pietní akt na Ústředním hřbitově v Plzni se s německou sekcí spolku uskuteční přesně sto let od Klostermannovy smrti 16. července.
Klostermannův pohřeb v Plzni
Oslavy by se ale měly přesunout i za hranice. „V Bavorsku se připravuje akce na připomenutí stého výročí úmrtí, již vyšly články v časopise Böhmerwald a ve Vídni bude během prázdnin zahájena výstava v Böhmerwaldmuzeum,“ nastínil před výročím Klostermannova úmrtí Sklenář.
V červnu příštího roku by se také v Srní, kde sídlí český spolek snažící se udržovat jeho památku, mělo otevřít nové muzeum věnované spisovateli. Vznikne na bývalé faře a organizátoři si slibují interaktivní expozici a prostor pro přednášky. Výstavbu podporuje fond česko-německé přeshraniční spolupráce.
V jedné ze svých prvních povídek Klostermann napsal: „Všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci, nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem.“
Na místě posledního odpočinku jednoho z největších šumavských literátů na plzeňském ústředním hřbitově byla po pohřbu zasazena jedle ze šumavských hvozdů. Po sto letech rostou další kmeny těchto stromů vedle pamětních kamenů volně dál jako připomínka přírody, která je silnější než člověk.
