Fotka osamělého malého chlapce vyvolala před rokem pobouření. Syna opustila matka hned po porodu a on prožil první rok života po nemocnicích. Neznal nic jiného než nemocniční pokoj a zdravotníky. Všimla si ho úplně cizí žena, začala dítě navštěvovat a jeho osud zveřejnila. Až poté se věci daly do pohybu. Příběh měl šťastný konec a chlapeček už dávno není osamělý. Příběh pro pořad 168 hodin sledovala redaktorka Darina Vlková.
Fotka miminka oblečeného jen do pleny a za ruce upoutaného k lůžku se dostala na veřejnost loni v říjnu. Malého chlapce, který žil od narození bez rodiny, takto v nemocnici našla a vyfotila náhodná návštěvnice.
Případ vyvolal veřejné rozhořčení a úřady začaly jednat. Jako zájemkyně o přechodnou pěstounskou péči se přihlásila paní Pavla, která několik dní s chlapcem strávila ještě v nemocnici.
Když ho v prosinci z nemocnice propouštěli, byl mu rok. Nechodil, neseděl a měl vážné zdravotní problémy. Po příchodu do svého prvního domova také začal zjišťovat, co to vlastně domov je. Podle pěstounky nesnášel některé běžné zvuky, například zvuk fénu, vysavače nebo vaření. „Když jsem tady začala vařit a začalo to klokotat v hrncích, tak se úplně začal třást,“ vypráví. Kromě toho neznal ani lidské tváře.
Celý dosavadní život totiž prožil v nemocnici a navíc v době pandemie, kdy všichni kolem něj nosili roušky a respirátory. „Neměl možnost vidět mimiku a grimasy, výraz obličeje. Když jsme přišli domů, tak byla velká fascinace tím, že na něj neustále někdo mluvil. Byl fascinovaný tím, že pijeme, že dáváme něco do pusy, že máme vidličku,“ vzpomíná pěstounka a dodává, že výrazy obličejů je fascinovaný dodnes.
Velká změna
„Myslím, že je nadšený, že může sám vyjadřovat radost, že se může usmívat. Úsměvy rozdává,“ podotýká. S tím souhlasí i její kamarádka Barbora. „Změna to je opravdu maximální. Když brouček přišel k Pavle domů, tak podle prognóz lékařů neměl nikdy chodit, měl být ležák, neměl jíst. Dneska chodí kolem nábytku, stoupá si, je nadšený, že vidí na desku stolu, když se natáhne ručičkama a dává si věci do pusy,“ uvedla.
Podle Pavly je však zdravotní stav malého chlapce nadále velmi vážný. „Ani lékaři v tuto chvíli nevědí, co přesně se se zdravotním stavem bude dít. Věřím v sílu vesmíru, že nám je dáno spolu prožít co nejdelší čas,“ dodává. Podobně situaci vnímá i její manžel Otakar. „Je nádherný, když vidíte, jak reaguje. Když odcházím do práce, nebo když přicházím z práce, s jakou mě vítá obrovskou náladou.“
Nejde o jediné dítě, které u manželů kdy žilo. Kromě tří vlastních potomků pečovala Pavla jako pěstounka na přechodnou dobu ještě o osm dalších dětí. Vždy maximálně na jeden rok, pak odešly do trvalé pěstounské péče nebo zpátky domů. Být přechodnou pěstounkou však znamená zažít ty nejsmutnější dětské příběhy.
„Moje kolegyně napříč republikou zvládají i děťátka, která byla obětí trestných činů, jsou to děti, které byly třeba zneužívané, bité, kterým bylo neskutečně ubližováno, a vy se s tím snažíte nějak pracovat, snažíte se jim pomoct,“ vysvětluje Pavla. Její manžel dodává, že vztah si k dítěti člověk vybuduje, ať chce nebo ne. „Probudí ve vás znova mateřské, otcovské pudy a je kolikrát těžší ty děti propustit, než když je přijímáte,“ podotýká Otakar.
Z přechodné péče na dlouhodobou
Když letos v létě oslavili manželé třicet let od svatby, přijely všechny děti a už tehdy manželé tušili, že s tím devátým to dopadne jinak. „Nedokázala jsem si představit, že bych měla malého začít předávat, že bych mu způsobila tu ztrátu nás, když si už zvykl, že tady je doma,“ vzpomíná Pavla. Také její manžel měl podle svých slov pocit, že nechat si ho je správné rozhodnutí, a to kvůli tomu, že měl chlapeček tak těžký osud už v prvním roce života.
„Ono je to o pocitu, o tom srdci, že najednou víte, že tohle je děťátko, které vás potřebuje. A nejenom na přechodnou dobu, ale cítíte, že vás bude potřebovat i dál,“ dodává Pavla.
Z přechodné pěstounské péče je tak péče dlouhodobá. Chlapeček u Pavly s Otakarem zůstane. „Plánuji pokračovat v obyčejném životě, v tom, že se budeme snažit žít v co největším klidu, protože to si uvědomuju, že je pro chlapečka to nejdůležitější,“ uzavírá Pavla.
