Jižní Morava – Jak se daří tradičním řemeslům? Skomírají kvůli přívalu levných a snadno dostupných nekvalitních výrobků. Řemeslo od starších ani nemá kdo převzít – dnešní žáci o tradiční řemesla ztrácí zájem. Nejmladší nožíř je sedmdesátník a v celém Brně jsou už jen dva poslední opraváři deštníků.
„Vymírajících řemesel je spousta, nahrazují je výrobky na jedno použití. Výrobci už s opravou ani nepočítají,“ říká Josef Tupý, jednaosmdesátiletý nožíř. Řemeslu se věnuje už od mládí. „Jako patnáctiletý kluk jsem chtěl jít do učení, nabídli mi studnaře, horníka nebo nožíře. Vybral jsem si nožíře,“ vysvětluje Tupý.
„Dva roky jsem měl ve výloze cedulku 'Přijmu učně', ale nikdo neměl zájem. Mám tu jen pomocníky, jsou ale také starší, nikdo z mladých to neumí. Můj pomocník Jožka Martin je nejmladší nožíř u nás, je mu 74 let,“ přiznává Tupý. Připouští i únavu. „Jsme staří, ale když zákazník přijde, musíme vyhovět,“ říká.
Nožíři musí pracovat opatrně
Aby člověk mohl pracovat jako nožíř, potřebuje mít dostatek praxe. „Je to nebezpečná práce. Chytnout to u brusu, uřeže vám to prsty,“ připouští Josef Tupý. Řemesla jsou totiž mnohem riskantnější než práce v kanceláři. „Měl jsem pracovní úraz – spadlo na mě ve slévárně jeden a půl tuny formovacích rámů. Zakázali mi slévačinu, ale musel jsem se něco naučit. Od tchána jsem se naučil spravovat deštníky,“ říká Bohumil Vitula, který se jako jeden z mála věnuje dnes téměř zapomenutému řemeslu.
Deštníky ve svém přívěsu opravuje už od roku 1986. „Nejdřív jsem byl pod národním výborem a jezdil jsem po okolí Brna. Od roku 1988 jsem byl soukromník – jako jeden z prvních v Brně, ještě před revolucí. Stál jsem na Zahradníkově, u starého Prioru, u Grandu nebo na Mendlově náměstí,“ vzpomíná Vitula. Co ho čeká od nového roku, to zatím netuší. „Chtějí mě zrušit kvůli tomu, že se jedná o stánkový prodej. Přitom to jsou služby,“ vysvětluje deštníkář.
Většina dnešních levných deštníků nic nevydrží
Problémem podle něj je to, že jsou na trhu dostupné levné a nekvalitní deštníky. „Ty jsou jako igelitová taška. Jsou ale i staré, kvalitní deštníky. Ty si lidé raději nechají spravit, než aby si koupili nekvalitní,“ říká Vitula.
Dnes jsou v celém Brně jen dva deštníkáři – Bohumil Vitula a jeho švagr. „Je to v rodině, není to žádná konkurence. Nikdo jiný už neopravuje. Kdysi se o to pokoušelo pár lidí, rychle toho ale nechali. Není to řemeslo na zbohatnutí,“ přiznává. Oproti tomu v obuvnictví je situace lepší. Vladimír Vorel si obuvnictví vybral na základní škole a dělá je už dvacet let. Oprav obuvi podle něj v poslední době pomalu přibývá. „Lidé si kupují kvalitnější boty, oprava se jim vyplatí,“ říká Vorel.
Lidé si boty nechávají spravovat častěji
Největším problémem dnešních bot je podle něj koženka. „Je lepší si připlatit za kůži, která víc vydrží,“ tvrdí švec. O zákazníky nouzi nemá. „Když je někdo dobrý, lidé si ho najdou sami. Mám sice reklamu na internetu, ale nejlepší reklama je ta ústní. Lidé chodí na doporučení od známých,“ dodává Vorel.
Ševců je víc, uživit se tímto řemeslem ale dokáží. Vladimír Vorel opraví denně kolem čtyřiceti párů bot. „Nejčastěji spravuji patníky, podrážky nebo špičky. Jen loni jsem šil asi čtyřicet metrů zipů,“ přiznává Vorel. Zákazníkům vyšel vstříc i rychlostí práce. „Spravuji boty na počkání. Paní přijde, posadím ji, přezuje se do papučí. Do patnácti minut má boty spravené,“ uzavírá své řemeslo Vorel.
