Je to takových dvanáct, třináct let, co jsme v ČT uvedli film The march. Dnes se dá říci vizionářský film. Přesto ho těžko najdete v nějakých Dějinách kinematografie. Vyrobilo ho, takřka na koleně, sdružení evropských veřejnoprávních televizí a nevládních organizací "One World" vzniklé - jestli mě paměť neklame, ad hoc, z nadšení nad pádem železné opony a z potřeby chránit planetu před devastací lidmi a lidi před monstrózním porušováním jejich, tedy lidských práv, jakého byla Evropa svědkem i obětí před roky 1945 a 1989. Námět toho filmu geniálně předpověděl (v solidním dramatickém podání skvěle vymyšlené fikce) to, co se teď stává skutečností v místě, kde se Evropa dotýká Afriky.
„The March“
The March byl pochod bídy světa na Evropu. A pokus Evropy bránit se a zároveň se chovat lidsky. V tom filmu bylo všecko, co už se teď děje a co se ještě může v dohledné době stát (bude-li mít ta „bída světa“ například tak charismatického vůdce jako v tom filmu): Od pokusů o překonání Gibraltarské úžiny na přeplněných děravých člunech po organizovanou přípravu invaze bezbranných, ale zoufale odhodlaných davů lidských ubožáků, které se shromáždily na severním břehu Afriky, někde kde je evropská „země zaslíbená“ přímo na dohled. Ale tam - na druhém břehu - už zase sjednocená Evropa (bylo to i o Evropské unii) postavila hráz ze svých jednotek. Ano, v tom filmu už EU pod tlakem všech hrozeb vnějšího světa sdružila ozbrojené síly členských států v jednu armádu.
Já si vlastně už rozuzlení toho dramatu nepamatuji. Ale v tom je právě kouzlo té vzpomínky! Protože rozuzlení se právě teď čeká od nás, tedy od Evropy. A už to není fikce. Není to film. (I když my v Česku to vnímáme na televizní obrazovce stejně jen jako virtuální realitu, pokud vůbec to na obrazovce dostalo místo odpovídající významu toho fenoménu, kterým je „pochod na Evropu“.Tohle jméno dostal The March na českých obrazovkách.)
Fikce se stává realitou, realita fikcí
Komu uniklo těch pár šotů o střetech s migranty v Ceutě a Melille, připomenu co se tam děje: Ty davy hladových z Černé Afriky, kterým se podařilo dojít přes celé Maroko - či jak - až ke dvojí železné oponě (ke dvojí řadě drátěných plotů s třemi metry uhlazené „země nikoho“ mezi nimi), začaly ostřelovat marocké hlídky. Před kulkami nebylo jiného úniku než přes tu železnou oponu. Dav se pokusil o nemožné: překonat ji. K těm, které zabily marocké kulky, přibyli mrtví z drátů. Jiným se podařilo dráty překonat doslova po zádech svých méně šťastných druhů.
Většině se to ovšem nepodařilo. Vycházelo to ale nastejno. Jedny čekali španělští pohraničníci, druhé marocká policie.
A na území Maroka - jak teď do celého světa volá ve svých „llamados“ španělská „SOS Racismo“ - se pořádají honby na migranty. Jsou snadno k poznání. Jsou černí a zubožení. Vyvrcholením této současné epizody „Pochodu na Evropu“, který se z filmu stal seriálem a z fikce realitou, byl odporný akt cynismu - Černé ubožáky, kteří svůj marný útěk před smrtí hladem skončili na pokraji vysílení u „drátů“ Evropy, nacpali Maročané do několika autobusových konvojů a vyvezli je až 500 km na jih do pouště. Na hranici s Alžírskem, která je oficiálně už dlouhá léta uzavřená. Sedmi stovkám ztracenců tam Maročané dali najevo, že ji mají překročit. Jídlo a vodu jim na cestu nedali. Zachraňovali je pak „Lékaři bez hranic“ a jiní ztracenci, žijící v bezejmenné vesničce uprostřed písku. Neví se, kolik běženců nepřežilo.
Ti co se dostali na španělskou půdu - na území Melilly - budou vráceni…do Maroka. Španělsko o tom s Marokem uzavřelo smlouvu. Pro pořádek musím připomenout, že Španělsko letos legalizovalo pobyt sedmiset tisíc (!) většinou afrických přistěhovalců. A chtělo udělat tlustou čáru. Ale to nejde. Afrika to denně Evropě dokazuje. Nikde, kde jsou evropské břehy v dosahu se „The March“ nezastavil. Španělé tedy jen zvednou ještě výš ploty v Melille a Ceutě a mezi nimi spletou z drátů cosi na způsob bludiště. Nebude to sdírat kůži z těla jako ostnatý drát, ale bude to neprostupné.
A aby dokázal prorockou genialitu tvůrců filmu The March, volá nyní španělský ministr zahraničí Moratinos silným hlasem na ostatní evropské vlády: Udělejme něco spolu všichni dohromady! Náš jižní břeh je slabé místo evropské obrany!
Před čím? Před realitou okolního světa. Fikcí se zvolna stává Evropa „za vodou“ .
