Co se stane, když… Ve své úvaze v Horizontu jsem skončil otázkou, co se stane, jestliže nějaká nepřátelská mocnost využije IT k tomu, aby zasela semeno sváru mezi spojence, jejichž soudržnost tvoří z euroamerického prostoru (zatím!) největší a naprosto bezkonkurenční celek na této planetě. Ať už jde o hospodářský potenciál nebo o politickou autoritu a snad pořád ještě i vojenskou sílu. Sám se sebou už v duchu polemizuji, jestli ta charakteristika Západu ještě platí. Pokud ano, určitě by dnes bylo pro nepřítele západního světa snazší a méně krvavé položit toho obra na lopatky pomocí elektronické lsti než vojenskou silou. Kyberválka? Je to dnes jen hypotéza, která zatím ještě může kdekomu připadat jako představa ze science-fiction, ale nemusí dlouho trvat a kterýkoli vojensky či hospodářsky slabší soupeř západního světa bude mít k dispozici právě tuto cestu, tuto zbraň.
A právě tak, kterýkoli stát západního světa (nebo třeba jen jeho evropské struktury EU) nesouhlasící s celkovým vývojem v euroamerickém či jen evropském prostoru si zítra může usmyslit, že prostřednictvím IT pošle těm druhým státům signál (v podobě podvržených či zmanipulovaných dat), který rozvrátí jejich vzájemnou důvěru a jednotu nebo svede západní svět jako celek z dosavadní cesty. Není tak nereálné si představit, že taková možnost zláká vládu vzniklou z voleb, v nichž voliče strhne laciný populismus či xenofobní ultranacionalismus nějaké charismatické, nicméně perverzní osobnosti. V dějinách lidstva už takových bylo víc, než je zdrávo.
Dokud jsme nevěděli, že data vypovídající o každém z nás téměř vše se zpracovávají k účelům, které jsou (možná právem) vydávány za prospěšné pro celek, nemuseli jsme se zabývat rizikem případného zneužití těch našich osobních dat v zájmu jen části celku, nebo dokonce jen skupin či jedinců jednajících proti zájmu celku. Proto tedy se hypotézy, které jsem tu zformuloval, rychle dostávají z polohy science-fiction do polohy nebezpečí, s kterým je třeba počítat. A obávám, se, že se riziko zneužití IT v neprospěch demokracie a osobních svobod stane právě tak důležitým předmětem politické debaty a aktivity jako třeba energetika či obrana v dnešním, konvenčním, tedy vojenském, slova smyslu. Napsal jsem „obávám se“, měl jsem ale napsat: je záhodno, aby se tak stalo. „Síto na síti“ už existuje, není to pochmurná fikce, ale pochmurná realita.
A to síto není jen jedno! Je jich bezpočet a většinou nejsou dílem státní moci, u které se ještě jakž takž dá předpokládat, že uhlídá-li si společnost demokratickou formu státu, bude státní moc zacházet se zbraní, kterou dnes IT je, v souladu s obecným zájmem a ponechá ji pod parlamentní kontrolou.
Obchod s osobními daty, je to možné?
Větším nebezpečím jsou „síta“ soukromých, často nadnárodních společností, jež slouží soukromým a často nadnárodním zájmům. Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung (viz článek z 18. 7. 2013 "Wir müssen jetzt handeln") právě sběr dat soukromými subjekty se zatím vymyká jakékoli kontrole a nashromážděná data nepodléhají žádným pravidlům o utajování a použití. Osobní a často velmi citlivá data svobodných občanů demokratických států se stávají zbožím soukromých společností nepodléhajících žádným podobným etickým normám, jaké platí (nebo by měly platit) pro státní orgány i tehdy, když tajně svěřují přístup k osobním datům svým zpravodajským službám. Financial Times uveřejnil letos na jaře na první straně(!) článek o prodeji osobních dat internetovými společnostmi jiným obchodním společnostem, a pokusil se dokonce sestavit jakýsi ceník, kterým se řídí nákup osobních dat podle jejich citlivosti a využitelnosti (nebo zneužitelnosti). Bohužel odkaz na ten výtisk FT jsem ztratil z dohledu.
Ale když jsem si přečetl drsná fakta, která ten článek obsahoval, začalo mi docházet, že brzo nemusí „svobodnému občanu demokratického státu“ jít ani tak o to, že nějaký Big Brother sleduje (a možná i usměrňuje!!) politické dění v jeho vlasti, ale že mu bude dělat mnohem bezprostřednější starost představa, že kdejaký „kamarádíček“ může sledovat, co se děje přímo v jeho domácnosti, jak on či jeho blízcí osobně tráví čas, k jakým chodí lékařům a s jakými chorobami, zda je jeho žena v jiném stavu, kde a co nakupuje, co komu píše on nebo manželka v esemeskách, jaké si kupují víno a kolik ho kupují, o obsahu telefonátů a mailů ani nemluvě. A že se s takovými informacemi může bez jeho vědomí a souhlasu dokonce obchodovat.
Uklidní vás snad, když uslyšíte nebo si přečtete, že osobně se vás tohle slídění netýká, že přece jde jen o sběr dat (dokonce prý megadat) pro jakési statistické účely? Uklidní vás, když budete vědět, že si někde někdo (jen!) dělá čárky o tom, komu ty esemesky a maily píšete nejčastěji. Ne, to vás asi neuklidní, i když vám řeknou, že to je přece jen stroj, automat, co dělá ty čárky. Neuklidní vás to, protože si vzpomenete, že kdysi platilo listovní tajemství a bylo jednou ze základních svobod svobodného občana. Dnes je zapomenuto a osobní komunikace jsou naprosto nechráněné. A neuklidníte se tím spíš, když si vzpomenete, že dnešní transparentnost – ne, to není dobré slovo – spíš nezajištěnost komunikací před nepovolanými; nebo když to vezmu z druhé strany – absence zábran v nahlížení do elektronických komunikací – dokáže položit třeba i vládu, natož pak řadového občana.
Skončím ještě jedním poukazem na FAZ. V článku ze 14. 8. 2013, který je nadepsán "Ordnung für den Datenmarkt – eine erste Agenda" německý politik Christian Lindner (FDP) líčí potřebu podrobit trh s osobními daty (ano, trh!) nějakému řádu a varuje před přehlížením skutečnosti, že nová technologická realita ohrožuje svobody jednotlivce i korektní hospodářskou soutěž a korektní politické vztahy, a že je třeba tomu urychleně čelit změnou obrany proti ofenzivě digitální totality. Ano, totalita, to je slovo, které se člověku vnucuje, když se seznamuje v těchto týdnech se stále novými a novými podrobnosti plošného elektronického sběru dat.
