Příběh jako z laciného komiksu. Mladý vědec vášnivě zaujatý pro svůj obor se stane obětí svého výzkumu. Při nehodě ale dostane schopnost, která může pomoci celému lidstvu. Tohle ale není superhrdinský komiks, tento příběh je realita.
Říkají mu „Klíšťák“. Sice původně vystudoval biologii se zaměřením na savce, ale právě klíšťatům a jejich poznání zasvětil většinu svého vědeckého života. A také díky nim získal nefalšovanou superschopnost. Profesor Richard Ostfeld totiž nedává klíšťatům šanci – když se do něj nějaké zakousne, téměř okamžitě zemře. Tato vlastnost je tak unikátní, že vědec pod tlakem okolností musel změnit svou specializaci – nyní studuje sám sebe.
Ostfeld na začátku své kariéry studoval hlodavce. Na jedné misi, kde pozoroval v terénu uprostřed lesa jejich populaci, narazil na něco zajímavého. Klíšťata. Byla všude, každá chycená myš jich měla nejméně dvacet, ale některé se mohly pochlubit i stovkou těchto parazitů najednou.
Přírodovědci měli pocit, že by tato nikdy předtím nepozorovaná populační exploze klíšťat mohla vysvětlovat, proč se jimi zkoumaný druh myší nikdy nepřemnoží – že by právě klíšťata mohla hrát roli toho, co kontroluje v přírodě nejen tuto populaci.
Ostfelda osminozí parazité zaujali natolik, že na ně přenesl svou pozornost; hlavně na to, jak snadno a účinně přenášejí nejrůznější nemoci – včetně těch, jimiž se mohou nakazit lidé. A že jich je – od lymské boreliózy, přes encefalitidu, až po ty u nás méně známé, jako je například alergie na hovězí, kterou způsobuje kousnutí jednoho druhu severoamerického klíštěte.
A to ani nemluvě o dalších, jako jsou bakteriální nemoc anaplasmosie nebo babesióza, která svými projevy nápadně připomíná malárii. Americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) popisuje jen ve Spojených státech 16 chorob, které klíšťata přenášejí často.
Muž proti klíštěti
Jenže výzkum klíšťat s sebou přináší vědcům komplikace, které se normálním lidem vyhnou. Ostfeld studoval klíšťata na místech, kde jich byla vůbec největší koncentrace na světě. Místa, kde bylo víc těchto parazitů než jakéhokoliv jiného druhu zvířete. Spal tam, jedl tam, žil tam celé týdny. A současně celou tu dobu nesměl používat repelent – protože kdyby klíšťata odpuzoval, narušilo by to jeho pozorování a znehodnotilo jeho vědecký výzkum.
A protože trávil jako mladý doktorand v terénu většinu jara, léta i podzimu, zakouslo se do něj zřejmě víc klíšťat než do kohokoliv jiného. Sám uvádí, že netuší, kolik jich mohlo být, přestal je počítat už dávno. Vždy se je ale snažil odstranit co nejrychleji – a většinou se mu to dařilo.
Při jednom z terénních výzkumů spolupracoval s experty na šelmy v Keni. Společně s dalšími přírodovědci studoval interakce mezi menšími a většími zvířaty. Narazil při tom na pozoruhodný jev – cosi, co mu připomínalo z dálky palice orobince. Ale nebyly to tyto květy, jimž české děti přezdívají „cigára“ – šlo o masu klíštěcích larev, které se shlukly na jednom místě a vyčkávaly tady na průchod nějakého velkého savce, na němž by se zachytily.
Statisíce parazitů v husté koncentraci mají vysokou pravděpodobnost, že se takhle na někoho přenesou. Podobných palic byla keňská savana plná a Ostfeld se doslova na vlastní kůži přesvědčil, jak účinná je tato strategie.
Sliny a stoupající podezření
Klíšťat se na jeho tělo nachytalo za den tolik, že ani nemělo smysl je odstraňovat individuálně – zkrátka je ze své kůže i oblečení strhával pomocí lepicí pásky. Už tehdy začal mít vědec podezření, co by taková neustálá, opakovaná pokousání a setkání se slinami klíšťat mohla udělat s jeho tělem.
Sliny tohoto parazita mají totiž nesmírně zajímavé vlastnosti – například analgetické, kdy potlačují bolest a svědění tak dlouho, že si člověk zakousnutého tvorečka často nevšimne dlouhé dny, ale také protizánětlivé, jež způsobují, že se do rány nedostanou mikroorganismy, které by způsobily nějaký zánět nebo jinou nemoc.
Protože v té době už byl vyhlášeným expertem na klíšťata, nemohlo mu uniknout, že některá hospodářská (ale i laboratorní) zvířata, která přicházejí s klíšťaty neustále do styku, jsou schopná si vybudovat jistou formu imunity. Říká se jí odborně ATR neboli acquired tick resistance – získaná odolnost vůči klíšťatům.
Věda tomuto fenoménu zatím příliš nerozumí, ale ví se, že například krávy, u nichž se objeví, mnohem lépe odolávají pokousání – klíšťata na ně prostě nejdou a mají jen mizivou schopnost se na nich přichytit. Když tam klíště začne sát krev, přispěchají na místo bílé krvinky a uvolňují zánětlivou chemickou látku zvanou histamin. Vědci si nejsou zcela jisti, jak histamin klíšťata zabíjí, ale svou práci odvádí rychle a dost spolehlivě.
Ostfelda samozřejmě muselo napadnout, jestli by se něco takového nemohlo projevit i u něj – ale protože se u lidí nikdy tento fenomén neobjevil, pustil to zakrátko z hlavy. Všímal si jen toho, že se nikdy nenakazil žádnou z nemocí, kterou klíšťata běžně přenášejí.
„Superman“
Stalo se to jedné letní noci roku 1990. „Probudil jsem se uprostřed noci bolestí. Nesnesitelně mě pálilo místo blízko podpaždí,“ vzpomíná vědec v článku na webu STAT. „V dobře osvětlené koupelně jsem si tam objevil zarudlý flíček o rozměrech asi tří centimetrů – uprostřed byla dobře známá hnědo-černá tečka.“ Klíště.
Když ho odstranil, dobře si ho prohlédl – snadno identifikoval druh, ale zbytek byl pro něj záhadou. Místo, aby byl parazit pořádně nasátý, bylo jeho tělíčko vyhublé a prázdné. Jako by se opakovaně pokoušel sát krev, ale marně. A také bylo klíště mrtvé. Jenže bolestivý otok vydržel několik dalších dní. Ostfeld tomu nepřikládal větší význam. Ale postupem let se tato zkušenost začala opakovat – a přicházela stále častěji.
Bylo to vždy stejné: „Našel jsem někde na svém těle klíště, které sice bylo zakousnuté, ale mrtvé. A bylo to doprovázené několikadenním palčivým pocitem pálení.“
Na cestě poznání
Ostfeld zkrátka získal superschopnost – tím snad nejvíce klišé způsobem, jaký se v komiksech objevuje. Pokousáním zvířetem. Stal se ve svém oboru celebritou, začaly se o něm objevovat články v médiích a několikrát svůj příběh popsal v řadě článků. Tím ale vlastně příběh vědy teprve začíná.
Protože na jeho články se rychle objevila spousta reakcí. Začali mu psát lidé, kteří měli stejnou zkušenost, a nebylo jich málo. Je možné, že fenomén ATR existuje také u lidí a je mnohem rozšířenější, než se kdy věda domnívala? Podle profesora Ostfelda je to nejen možné, ale dokonce pravděpodobné – a dalo by se toho skvěle využít i pro blaho ostatních lidí.
Všechny nemoci, které klíšťata přenášejí, jsou mnohdy značně nebezpečné – proti řadě z nich neexistují účinná očkování – ale i kdyby existovala, kdyby se měl člověk nechat očkovat proti všem, znamenalo by to nemalý počet „včeliček“. Ale co kdyby vznikla jedna jediná vakcína? Vakcína, která by člověka nechránila proti desítkám nemocí, ale odpuzovala by přímo jejich přenašeče?
A právě touto myšlenkou je teď profesor Richard S. Ostfeld posedlý – věří, že právě jeho krev a to, co nyní obsahuje, by se mohla stát klíčem, který odemkne lidské poznání v tomto oboru. Jeho spolupráce s imunology a vakcinology by se už brzy mohla dostat nejen do učebnic, ale i do zlatého fondu medicíny.
Takový výzkum je ale samozřejmě extrémně složitý – už jen proto, jak komplexní jsou sliny klíšťat a kolik druhů těchto parazitických roztočů na světě existuje. Na Zemi jich vědci zatím napočítali přes 650. Výzkum komplikuje i to, že někteří lidé jsou navíc přirozeně silně alergičtí na klíšťata a po kousnutí u nich dochází k anafylaktickému šoku, takže vědci si musí dávat velký pozor, aby se to u jejich vakcíny neopakovalo.
