Traumata mají dlouhý podpis. Matky jimi mohou ovlivnit své potomky, naznačuje výzkum

Pokud je žena v dětství emočně zanedbávaná, může to v budoucnu ovlivnit vývoj jejích potomků. Poukázala na to nová studie, kterou publikoval časopis Biological Psychiatry: Cognitive Neuroscience and Neuroimaging. U dětí takových matek totiž vědci zjistili změny v oblastech mozku, které zpracovávají strach a úzkost. 

Je známé, že zkušenosti z dětství mohou mít zásadní vliv na vývoj mozku. Nyní se vědci zaměřili na to, jestli dávno prožité nepříjemné zážitky mohou ovlivnit i příští generaci. 

V rámci výzkumu tým sledoval celkem 48 černošských kojenců a jejich matky. Se studií začali vědci už v prvním trimestru těhotenství, kdy rozdali ženám dotazníky a zjišťovali, zda v dětství zažily týrání či zanedbávání. Odborníci také nastávajícím matkám měřili aktuální úrovně stresu, úzkosti a deprese.  

Měsíc po narození pak kojenci podstoupili skenování mozku. To vědci uskutečnili pomocí funkční magnetické rezonance. Jedná se o neinvazivní metodu, kterou bylo možné použít, zatímco děti přirozeně spaly. 

Konkrétně se výzkumný tým zaměřil na spojení mezi amygdalou, která je klíčová pro zpracovávání strachu, a prefrontální kůrou a přední cingulární kůrou. Obě tyto mozkové oblasti hrají zásadní roli při regulaci emocí. 

Mezigeneranční následky emočního zanedbávání

Po kontrole aktuální úrovně stresu matek pak vědci došli k závěru, že čím více emočního zanedbávání matka během svého dětsví zažila, tím silněji byla amygdala jejího potomka se zmiňovanými oblastmi mozku spojena. V případě zkušenosti s fyzickým týráním však tento jev vědci u kojenců nenašli.

Zjištění tak podle vědců naznačuje, že emoční zanedbávání dětí může mít mezigenerační následky. „Výsledky ukazují, že vývoj našeho mozku neformuje pouze to, co se děje v našem vlastním životě. Ovlivňují ho také zkušenosti, které se staly našim rodičům předtím, než nás počali,“ uvedla podle serveru EurekAlert! hlavní autorka studie Cassandra Hendrixová z Emory University.

Význam zmiňovaného silnějšího spojení je však podle Hendrixové nejasný. „Může jít o mechanismus, který vede ke zvýšenému riziku úzkostí, zároveň by se však mohlo jednat o kompenzační mechanismus, který u dítěte zvyšuje emocionální odolnost,“ poznamenala. 

„V obou případech se však zdá, že to zanechává v dítěti nervový podpis, který může vést k tomu, že pak – už od narození – snáze rozpozná ohrožení,“ uzavřela s tím, že emoční podpora v dětství je nesmírně důležitá.