Před 1157 lety dorazili na Velkou Moravu na pozvání knížete Rastislava bratři Cyril a Metoděj. Jejich příchod v roce 863 je považován za zakladatelský přelom naší kultury a vzdělanosti. Přinesli k nám nový jazyk i písmo, napomohli upevnění a rozšíření křesťanství, a ačkoliv jejich dílo, je samotné i jejich žáky potkaly dramatické osudy, nikdy nebyli zcela z naší vzdělanosti vymazáni.
Svatí Crha a Strachota udělali ze slovanského jazyka řeč Bible
Konstantin (neboli Cyril) a Metoděj jsou často spojováni s tím, že na naše území přinesli křesťanství. To sice není pravda, protože na našem území se už křesťanství vyskytovalo delší dobu, ale postarali se o něco možná ještě důležitějšího. Dokázali udělat z jazyka Slovanů řeč, která se stala po boku latiny a řečtiny nejdůležitějším jazykem Evropy. Ve staroslověnštině se totiž směly konat bohoslužby a mohla se do ní překládat Bible – všechny ostatní jazyky si toto privilegium vydobyly až ve 20. století.
„Morava už v okamžiku, kdy na ni dorazili Cyril s Metodějem, byla za křesťanskou zemi přinejmenším pokládána,“ vysvětlil historik Martin Wihoda v pořadu Historie.cs.
Křesťanství se na naše území dostávalo doslova ze všech stran: ať už to byly iroskotské misie, benediktinské kláštery v Bavorsku a Rakousku, nebo němečtí křesťané. Toto náboženství se na Moravě zřejmě pevně uchytilo už před příchodem věrozvěstů.
Konstantin s Metodějem ale vytvořili na území Velké Moravy alternativní staroslověnsko-byzantské centrum křesťanství vůči už existujícímu bavorsko-latinskému.
53 minut
Historie.cs: Jaký byl kontext a realita působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě
Politická hra pomohla
Podle tradice přišli na pozvání knížete Rastislava bratři Cyril a Metoděj na Velkou Moravu na jaře roku 863. Velkomoravský kníže Rastislav se za svého panování snažil vymanit z vlivu franské říše a pasovského biskupa – a kvůli tomu chtěl mít na svém území vlastní biskupství. Nejprve se obrátil na papeže v Římě, až když tam nepochodil, oslovil patriarchu v Konstantinopoli. Ten pravděpodobně vnímal pozvání jako příležitost zvýšit vliv byzantské kultury – a souhlasil.
Tento složitý úkol, který mohl byzantským vlivům v Evropě výrazně pomoci, měli splnit dva bratři ze Soluně, synové vysokého byzantského úředníka – Konstantin zvaný Filosof (později známý jako Cyril) a Michael (zvaný Metoděj). Jméno Metoděj ale přijal až při vstupu do kláštera, stejně tak Konstantin se stal Cyrilem až posledních padesát dní před svou smrtí, v barokních pramenech byli zase nazýváni Crha a Strachota.
Jazyk jako magnet na věřící
Hlavním úkolem obou učenců a vyslanců byzantského patriarchy bylo vzdělat dostatečný počet nových kněží, kteří by udrželi byzantskou kulturu živou a ideálně i dominantní oproti konkurenci.
Tu tehdy tvořily nejen zbytky pohanství, ale také křesťanské proudy z Říma, Salzburku a Řezna – podle některých dokladů na Moravě mohli ale již dříve působit také ariánští křesťané i starší byzantské misie.
Všechny starší křesťanské misie na Moravě ale dodržovaly pravidlo, že náboženství se musí šířit jen v latině nebo řečtině. A to v oblastech se zcela odlišnými jazyky, jako byla právě Morava, působilo problémy.
Obtížnou a cizorodou výuku v latině nebo řečtině proto Konstantin a Metoděj obešli tím, že vyučovali ve staroslověnštině. Tento náboženský jazyk zřejmě vycházel z řeči, kterou mluvily slovanské kmeny v okolí Soluně. V té době si ale byly ještě slovanské jazyky natolik podobné, že řeč byla srozumitelná i pro slovanské kmeny na Moravě, která ležela 1500 kilometrů od Soluně. Konstantin pro staroslověnštinu vytvořil i vhodné písmo – hlaholici.
Záhadné písmo
Hlaholice budí i dnes obdiv moderních lingvistů a filologů. Konstantin se totiž řídil zásadou, že každý literární jazyk by měl mít vlastní písmo, které co nejlépe odpovídá jeho povaze. A to je v hlaholici provedeno nesmírně důsledně, jak po stránce grafické a hláskové ale i z hlediska vnitřní logiky.
Stránka psaná hlaholicí ze Zografského kodexu, psaného na přelomu 10. a 11. století
„Respektuje graficky všechny zvláštnosti slovanské řeči: každý foném má svůj samostatný, jednoznačný grafém,“ uvádí Nový encyklopedický slovník češtiny. Přes svou dokonalost je toto písmo dodnes záhadou: pátrání po jeho přímé předloze bylo a asi bude i nadále bezúspěšné. Za jeden z jejích zdrojů se někdy pokládá řecká minuskule, připouští se ale i vliv písem orientálních a písma hebrejského.
Císař [Michael] svolal sněm, pozval Konstantina Filozofa a dal mu vyslechnout tu řeč [moravských vyslanců]. I pravil: „Vím, Filozofe, že je to pro tebe obtížné, ale je ti třeba tam jít, neboť tuto záležitost nemůže vyřídit nikdo jiný než ty“. Filozof odpověděl: „Ačkoliv jsem tělesně unaven a chorý, rád tam půjdu, mají-li pro svůj jazyk písmena“. I řekl mu císař: „Děd můj i otec můj a mnozí jiní je hledali, ale nenašli. Jak to mohu nalézt já?“ Filozof odpověděl: „Kdo může psát řeč na vodu? Mám si získat jméno heretika?“ Odpověděl mu opět císař a Barda, jeho ujec: „Kdybys chtěl, může ti je vyjevit Bůh. Ten dává všem, kteří [o něco] prosí bez pochybování, a otevírá tlukoucím.“ Odešel tedy Filozof a podle dávného obyčeje se oddal s jinými pomocníky modlitbě. Brzy mu [je] zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků. A tehdy sestavil písmena a počal psát slova evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha i Bůh byl slovo a tak dále…
Vcelku se nicméně hlaholice pokládá za geniální a velmi originální výtvor Konstantinův. Existuje dokonce i hypotéza, že toto písmo má značně symbolickou povahu: jeho základní grafickou matérii totiž vlastně tvoří tři základní křesťanské symboly, tedy kříž, kroužek a trojúhelník spojované příčkami, obloučky a kličkami.
Boží slovo v řeči Slovanů
Ve staroslověnštině vedli Konstantin a Metoděj i bohoslužby, čímž položili základy církve na Velké Moravě. „Moravané byli potěšeni, že při bohoslužbě, ve které slýchali výlučně latinu, bylo najednou krásně rozumět, o čem kněží vykládají,“ vysvětluje jazykovědec Václav Konzal. Do nového jazyka světci přeložili části bible i právní texty.
Přestože je dnes více známý Metoděj, podle historika Martina Wihody měl důležitější roli na misi v Římě spíše Konstantin. Ten patřil k nejvzdělanějším mužům své doby a měl tedy i zasloužený respekt právě v Římě. Ví se o něm, že měl vynikající jazykové nadání: při misi k chalífovi Mutavakilovi se dokázal naučit velmi rychle arabštinu, při misi k Chazarům zase jejich jazyk. V obou případech na takové úrovni, že v těchto cizích řečech dokázal vést i ty nejsložitější teologické disputace. Tento talent mu pomohl i s vytvářením a později obhajováním staroslověnštiny.
Byla to totiž právě Konstantinova řeč spojená s obhajobou slovanského jazyka, která přesvědčila papeže Hadriána k bezprecedentnímu rozhodnutí: přijetí staroslověnštiny jako liturgického jazyka.
Počátkem roku 868 potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih. Položil je na oltář v římské bazilice Panny Marie Sněžné, posvětil je a zároveň posvětil jáhna Metoděje na kněze.
GALERIE
Bazilika Santa Maria Maggiore neboli Panny Marie Sněžné
Na papežův příkaz posvětil biskup z Porta Formosus a biskup z Velletri Gauderich tři žáky Konstantina a Metoděje na kněze a dva na lektory. Přestože se proti slovanské bohoslužbě stavěli zástupci německých biskupů a franské říše, tak věrozvěstové sloužili slovanské bohoslužby po hlavních římských kostelích za údivu ohromených Římanů, kteří pro slovanskou bohoslužbu neměli důvod mít zvláštní pochopení; procítěný velebný zpěv ve slovanském jazyce pro ně byl ale něčím dosud nevídaným.
Papež tak odslouhlasil zcela unikátní výjimky pro tento jazyk – kromě latiny a řečtiny se stal na celá staletí jediným, který katolická církev povolila pro liturgie. Dalším to bylo umožněno až mnohem později – teprve Pius XII. ve 20. století podpořil překládání slova Božího z jazyků originálu.
Dar soluňských bratří
Svou moravskou misi bratři ukončili v roce 867. A ačkoliv z českého hlediska se jejich působení na Velké Moravě jeví jako snad nejvýznamnější čin jejich života, jde pouze o jednu epizodu v pozoruhodném životě obou bratří, kteří patřili k evropské elitě své doby.
Roku 1863 byli oba věrozvěsti prohlášeni za patrony všech slovanských národů, v roce 1880 pak také oficiálně svatořečeni. Papež Jan Pavel II. je 31. prosince 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy s tím, že vedle zásluh o kulturu bojovali za jednotu církve východní se západní a ukázali správnou cestu ke sjednocení Evropy.
