Když se slaví 11. listopadu svatý Martin, je to oslava křesťanského světce i symbolů. Toto datum má ale mnohem starší kořeny, které vedou až do minulosti vzdálené desetitisíce let a do dob, kdy lidé v Evropě uctívali nejstaršího známého boha – Medvěda.
Svatý Martin? 11. listopad býval oslavou smrti krále Artuše a nesmrtelného medvědího boha
Smrt mytického krále Artuše je spojená s první polovinou listopadu. Podle legend zemřel jen pár dní po bitvě u Salisbury vybojované v den svátku Všech svatých.
Zmizel v době, kdy se v celé kontinentální Evropě odehrávalo bezpočet pradávných svátků uctívajících medvědy. Kolem 11. listopadu se totiž ukládají k zimnímu spánku. Artuš byl podle historiků jistou verzí medvědího boha.
Podle francouzského historika Michela Pastoreaua znamenalo jméno legendárního krále medvěd – pochází z keltského výrazu pro tuto nejsilnější evropskou šelmu. „Ve velšské a irské mytologii byl zřejmě původní Artuš králem-medvědem či možná medvědím božstvem, jež se posléze proměnilo v legendárního panovníka a poté ztratilo většinu své prvotní podstaty,“ píše vědec v knize Medvěd, dějiny padlého krále.
V evropských psaných knihách se už díky vlivu křesťanství tato jeho medvědí povaha nijak neprojevuje, až na několik výjimek. Například v zřejmě nejslavnějším literárním zpracování, Smrti krále Artuše ze 13. století, král na konci umírá a přichází k němu jeho číšník Lucan, aby se s ním rozloučil. Artuš se vzepne, vezme Lucana do náruče a obejme ho tak silně, až číšníkovi pukne srdce. Podle Pastoreaua to je vzpomínka na dobu, kdy byl Artuš ještě medvědem – tedy zvířetem, které je typické právě svou schopností obří silou rozdrtit nepřítele ve svém objetí.
Artušova smrt tedy byla zřejmě vzpomínkou na dobu, kdy staří předkřesťanští obyvatelé Evropy pořádali pradávné rituály na oslavu medvědů ukládajících se k zimnímu spánku. Podle tohoto výkladu (a také řady artušovských tradic) tedy král (medvěd) ve skutečnosti neumírá – je odvezen na ostrov Avalon. Stejně jako medvěd usíná – a čeká na návrat mezi živé. Medvědi se budí na jaře; tato doba je i pro člověka logicky spojená s návratem slunce, naděje a života.
Podle historika Pastoreaua není náhodné ani další artušovské datum – byl jím druhý únor, kdy mladý Artuš podle legend vytáhl z kovadliny (nebo kamene) kouzelný meč. Tento čin, který žádný jiný z rytířů nedokázal, byl zárukou, že je pravým králem. Pastoreau upozorňuje, že na druhý únor připadalo v tradičních zemědělských kalendářích i datum, kdy se medvěd poprvé probouzí ze zimního spánku, a vrací se tak k vládě nad přírodou i světem.
„Tento svátek provázely mimořádně divoké rituály plné excesů. Aby jim církev zamezila, musela tvrdě zasáhnout a na tento den naplánovat významný den Krista – Uvedení Páně do chrámu – a jeden významný svátek Panny Marie (Očišťování Panny Marie), a christianizovat tak folklorní svátek svící (Hromnice),“ píše historik.
Když byl medvěd bohem
Medvěd byl až do příchodu křesťanství nejuctívanějším zvířetem Evropy – měly ho v erbech ty největší rody, jeho jméno si brali ti nejsilnější bojovníci i nejdůležitější vládci.
Historici a archeologové vidí kořeny tohoto obdivu už v nejstarších dobách, kdy lidé začali Evropu obývat. Vůbec nejstarší památkou na výjimečný vztah mezi člověkem a medvědem je jeskyně Regordou v Périgordu. Pod jedinou kamennou deskou mezi dvěma balvany se tam nachází hrob neandrtálce a medvěda hnědého.
V době před asi 30 tisíci lety začalo dokladů o úzkých vztazích mezi lidmi a medvědy přibývat. Přestože jde o extrémně vzdálenou minulost, kdy je většina důkazů dost nespolehlivých, je jisté, že lidé a medvědi obývali stejná teritoria, navštěvovali stejné jeskyně, lovili stejnou kořist a čelili stejným hrozbám.
Pastoreau píše: „Medvěd není, nebo už není, zvířetem jako ostatní. Zaujímá zvláštní postavení mezi světem zvířat a světem lidí a možná slouží jako prostředník styků s oním světem.“
Je také jisté, že medvědi byli jedním z prvních a nejčastěji zobrazovaných zvířat na jeskynních malbách. Řada vědců tak mluví o „náboženství medvěda“ – existovalo v době pravěku a jsou o něm doklady také u nejrůznějších původních národů, zejména u těch sibiřských.
Zřejmě nejslavnějším důkazem o tomto kultu je Chauvetova jeskyně ve francouzské lokalitě Vallon-Pont-d'Arc objevená teprve roku 1994. Její lidské úpravy pocházejí zřejmě z doby kolem 32 až 30 tisíc let před naším letopočtem. Je plná nádherných jeskynních maleb řady zvířat včetně medvědů.
Místo podle Pastoreaua staví medvěda do role zvířete hodného uctívání. „Ve středu sálu o půdorysu rotundy, odkud byly pečlivě odstraněny všechny kosti a kostní úlomky válející se po zemi, ležela na plochém skalnatém monolitu podobnému oltáři velká (medvědí) lebka. Kolem ní bylo do kruhu rozmístěno několik desítek dalších lebek. Jednalo se zřejmě o scénografii, kterou nevytvořili medvědi ani geologické či klimatické události, nýbrž zcela zřejmě lidská vůle.“
