V osmaosmdesáti letech zemřel v pátek v Praze český lékař Josef Koutecký. O jeho smrti informovala nemocnice v Motole. Nestor tuzemské dětské onkologie stál v šedesátých letech u vzniku zcela nového oboru, a zatímco tehdy přežívala rakovinu jen tři procenta dětí, dnes se – i díky Kouteckého přínosu – jedná o víc než osmdesát procent dětských pacientů.
Koutecký se celý život snažil o prosazování komplexní péče - od diagnostiky přes léčbu po rehabilitaci a psychologickou pomoc. „Naši pacienti potřebují péči trvale,“ říkal Koutecký.
Nemoc a její léčba působí těžké komplikace dětskému tělu i duši, které musejí s pomocí lékařů zvládat mnoho komplikací. „Všechno, co děláme, je na ostří nože. Ale nemáme na vybranou,“ říkal doktor s renesanční duší, milovník hry na klavír i obrazů a autor knižních příběhů pro děti.
K onkologii ho přivedl na studiích medicíny profesor Heřman Šikl, „kterého jsem miloval a považoval za v podstatě největšího našeho lékaře druhé půlky minulého století. A on měl rád - a tady vidíte ten paradox, který profese přináší - on měl rád nádory,“ vzpomínal Koutecký v roce 2014 v pořadu Hyde Park ČT24.
Nejdříve však začal s běžnou chirurgií a právě v té době přišel do styku s řadou dětských pacientů, kteří svým nádorovým onemocněním podlehli. Tato beznaděj a škola profesora Šikla ho inspirovaly a prostřednictvím zahraniční literatury se zahleděl do chemoterapie, o níž se tehdy v Československu nic nevědělo.
Právě chemoterapii začal v Československu používat pro léčbu dětí jako první. Vždy se přitom zaměřoval nejen na nemoc, ale i na pacienta. Jak sám říkal, „slova a dotyky jsou často víc než injekce nebo dávka záření.“
Od jedné postýlky k samostatné klinice
Zprvu se Koutecký staral v nemocnici Na Karlově o všechny děti s nádorovým onemocněním, ať ležely kdekoliv. „Neměl jsem vlastní pokoje pro nemocné, jen ošetřovnu, kde se píchala cytostatika, a chodbu. Všechen život se odehrával na té chodbě,“ vzpomínal později v knize rozhovorů s Martinou Riebauerovou Osm múz mého života.
Postupně se mu povedlo získat jednu onkologickou postýlku, pak jeden pokoj se čtyřmi postýlkami. A v roce 1971 byl jmenován prvním onkologickým ordinářem.
Zpočátku děti sám přijímal, vyšetřoval, většinu i operoval, sám prováděl chemoterapii a léčil komplikace. Po třech letech vznikla Na Karlově stanice dětské onkologie při klinice dětské chirurgie. I v této stanici dětské onkologie s 18 lůžky pracoval nejprve sám se dvěma sestrami, postupně přibyli další doktoři.
O další čtyři roky se pracoviště přesunulo do Motola, kde bylo vytvořeno samostatné oddělení dětské onkologie. Koutecký byl nejprve jeho primářem a v roce 1983 stanul v čele první samostatné Kliniky dětské onkologie.
Lékaři bojovali s nedostatkem léků
Lékaři však museli vedle nádorů bojovat i s rigidním zdravotnickým systémem, který byl zoufale podfinancovaný. „Pracovali jsme skutečně v hrozných podmínkách, dnes už je pro mladé lékaře těžké si je představit,“ řekl jednou. Chyběly peníze na léky, přístroje i zdravotnický materiál.
„Pokud jsme potřebovali ten či onen lék, tak jsme museli žádat o mimořádný dovoz. To trvalo měsíce. Mezitím to dítě umřelo. Měli jsme zakázáno – protože socialistické zdravotnictví se přece postaralo o každého svého nemocného – říkat rodičům, aby si nechali ty léky poslat ze zahraničí od příbuzných nebo známých. Samozřejmě jsme to nedodržovali,“ přiblížil v roce 2014 v pořadu Hyde Park ČT24.
Po revoluci v roce 1989 vznikla nadace, již Koutecký pojmenoval Národ dětem. Díky ní mohla klinika koupit přístroje, které do té doby chyběly, a vybavit nemocnici i dalšími věcmi.
Kromě vedení této kliniky byl Koutecký v letech 1990–1997 a 2000–2006 děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. K jeho renesanční osobnosti patřila i řada dalších aktivit – byl členem Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie v Praze, Nadace Českého svazu výtvarných umělců grafiků Hollar či Učené společnosti ČR. Titul profesora získal v roce 1987. Též napsal stovky vědeckých publikací a desítky učebnic a monografií.
V roce 1996 dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy II. stupně. V roce 2010 obdržel hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie a před pěti lety převzal Cenu J. E. Purkyně.
„Dítěti jsem do očí nikdy neřekl, že zemře“
Po celý život se zabýval fenoménem života a smrti. Neustále také musel řešit, jak dětem a jejich rodičům sdělovat diagnózu. „Rodičům říkáme pravdu vždy a musíme se s nimi domluvit, do jaké míry má být informováno dítě,“ řekl v roce 2000 v Lidových novinách. „Nikdy v životě jsem se neodhodlal dítěti říci do očí, že zemře. Vždy jsem se snažil najít pozitiva, trochu naděje, nabídnout nějakou možnost, jak stav zlepšit,“ dodal.
Život a jeho jedinečnost považoval za zázrak. „Je závratné, že v určitém stadiu vznikne jediná buňka, z jejíhož potomstva vznikne mozek. Z jedné jediné buňky. Děje se tak, jako by to byla nejjednodušší věc na světě – aparát na myšlení, představy a snění. Díky jediné buňce dokážeme číst, psát, pohybovat se, hovořit, milovat, vnímat krásu.“
Právě krása a umění ho zajímaly stejně jako medicína. Psal o hudbě, sbíral umění. „Mezi vědou a uměním není zásadní rozdíl. Liší se jen metodami. Věda vysvětluje totéž, co umění zpodobuje. Společně otevírají cestu k hodnotnému životu,“ řekl. Dodal, že věda stejně jako umění vyžadují úsilí, zaujatost, odpovědnost, intelekt a fantazii.
Podle věhlasného onkologa umění umožňuje dostat se do světů jiných lidí. „Místo našeho jediného světa ho díky umění vidíme zmnohonásobený. Kolik je originálních umělců, tolik máme k dispozici světů,“ uzavřel profesor Koutecký.
