Japonští vědci studovali chování výjimečných savců, rypošů lysých. Tato zvířata porušují většinu pravidel, která máme se savci spojená. Tentokrát vědce zajímalo, jak jsou samice schopné pečovat o mláďata, i když nemají hormony, které jsou zodpovědné za mateřskou lásku.
Rypoší samice pojídají výkaly královen. Stávají se tak lepšími matkami, odhalil výzkum
Rypoš lysý je podivuhodný africký hlodavec. Spojuje v sobě rysy krtka a krysy, je nahý, a především: má velmi zvláštní sociální návyky. Žije totiž eusociálním způsobem, tedy vysoce společensky, jako například včely nebo mravenci. Kolonii vládne nemilosrdně jediná královna matka, která se zásadně páří jen se dvěma nebo třemi samci.
U zbytku komunity se rozmnožovací schopnost nikdy nerozvine. Královna si udržuje autoritu tím způsobem, že ostatní jedince šikanuje. „Podzemními chodbami kráčí většinou tak, že prostě šlape na své podřízené,“ popisuje královnu-matku profesor evoluční ekologie Chris Faulkes.
GALERIE
Rypoš lysý - bizarní div přírody
Ostatní rypoši, bezpohlavní plebejci, pracují pro blaho královny a společenosti. Starají se o mláďata a shánějí potravu. Dělníci se v dospělosti proměňují a přebírají obrannou roli, tedy odrážejí útoky predátorů. Skupiny žijí ve velkých norách, které hloubí pomocí dvou dlouhých předních zubů. Volně žijící smečky v Keni, Etiopii a Somálsku mívají zhruba stovku členů. Laboratorní kolonie profesora Faulkese čítá na 250 zvířat.
Kromě toho jsou rypoši imunní vůči rakovině, když nemají dost energie, změní se metabolicky na rostlinu a také se jich netýká základní přírodní zákon o smrti.
Není matka jako matka
Tentokrát biology zajímalo, proč se některé samice-dělnice v rypoší noře chovají více mateřsky. Vědci si totiž všimli, že k mláďatům mají různé samice odlišný přístup – některé se o ně vlastně vůbec nestarají, jiné vůči nim ale projevují velice něžný a pečovatelský vztah. Experti hledali, čím se od sebe tyto samice liší, v čem spočívá ten rozdíl, který z jedné dělají skvělou pěstounku mláďat a z druhé jen necitlivou hrabačku chodeb bez zájmu o mláďata.
U rypošů je totiž jedinou plodnou samicí v kolonii královna – všechny ostatní mají nevyvinuté vaječníky, takže reprodukce nejsou vůbec schopné. Jenže u savců péče o mláďata funguje tak, že samicím se z vaječníků uvolňují do těla hormony, díky nimž mají zvířata k potomkům silně ochranitelský vztah. Některé rypoší dělnice se přesně takto chovají – ale jejich organismus žádné takové hormony neprodukují, tak kde je příčina toho, že se o mláďata královny starají?
Biologové tento rozhodující faktor našli. Jsou jím výkaly rypoší královny. Při studii rypoších kolonií se ukázalo, že v koloniích rypošů je zcela běžné, že zvířata navzájem požírají výkaly – ať už svoje vlastní nebo ostatních zvířat. Vědce napadlo, že kdyby samice požíraly výkaly královny, mohly by se některé hormony potřebné k péči o mláďata dostat do jejich těla touto cestou.
Při laboratorním experimentu tedy krmili neplodné samice rypošů granulemi, které obsahovaly výkaly různých zvířat, mimo jiné i královny. Některé granule také vylepšili hormonem estradiolem, který královna přirozeně produkuje.
Následná analýza chování rypošů odhalila, že samice, které žraly výkaly březí královny nebo granule vylepšené o estradiol, se chovaly k mláďatům v kolonii s mnohem větším zájmem než zbytek rypošů. Současně vědci pozorovali, že v blízkosti královny žije jen málo samic – jen ty jsou jí dostatečně blízké, aby mohly požírat její výkaly. Je ale také možné, že se stopové množství hormonu dostane do organismů ostatních samic, když požírají výkaly samic blízkých královně.
Podle studie zveřejněné v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences jde o velice chytrý mechanismus, který pomáhá přežití kolonie, aniž by jednotlivé samice musely zbytečně investovat energii do tvorby hormonů.
Zvířata, která neznají bolest
Na to, jak jsou tito východoafričtí savci malí, se dožívají neobvykle vysokého věku, až 30 let. Celý život vlastně nestárnou, jsou zcela imunní vůči rakovině a také necítí bolest. A právě na tento fenomén se zaměřil profesor Gary Lewin z berlínského Max-Delbrück-Centrum für Molekulare Medizin.
Díky extrémním podmínkám, v nichž rypoši žijí, si vytvořili mechanismus, jímž se dokáží s podrážděním a následnou bolestí vypořádat. Všechno je to záležitost receptoru TrkA – který se sice u rypošů liší jen minimálně, ale i to stačí, aby prakticky dokázal potlačit bolest.
Během dvou klinických pokusů se ukázalo, že zablokování receptoru, podobně jako to dělají rypoši, může také u lidí intenzivně potlačovat bolest. Lewin a jeho kolegové na to upozornili ve studii, jež vyšla v odborném časopise Cell Reports.
Během výzkumu se také ukázalo, že zatímco novorození rypoši mají ještě přibližně stejný počet receptorů bolesti jako novorozené myši, dospělí jedinci jich mají už o třetinu méně. Podle vědců by mohlo jít o evoluční mechanismus, díky němuž jsou tito savci schopní přežívat v extrémním prostředí, které obývají.
