Vědci hledají už desítky let něco, čemu říkají gen dlouhověkosti. Rodokmeny desítek milionů lidí nyní prokázaly, že za dlouhověkost moc geny nemohou. Mnohem důležitější jsou totiž podle vědců jiné faktory.
Dlouhověkost není v genech, ukázal výzkum rodokmenů 86 milionů lidí
Co to znamená? Délka lidského života je založená na obrovském množství faktorů; lidé často věří, že jedním z nich je „dlouhověkost daná geny“. Tedy že existuje genetický základ toho, jak dlouho člověk může žít.
Nyní vyšla v odborném časopise Science velká studie, která studovala rodokmeny 86 milionů lidí; její autoři jednotlivé rodinné rodokmeny propojili tak, že vlastně vznikl jeden gigantický „strom života“. Když pak vědci porovnávali délku života v této databázi, ukázalo se, že z údajů za několik stovek posledních let vyplývá menší role dědičnosti v dlouhověkosti, než se doposud zdálo.
Dříve se na základě nejrůznějších studií odhadovalo, že geny se podílí na délce života přibližně z 25 procent. Z výše uvedené studie ale vyplývá, že je to pouze 16 procent. „Ukázali jsme, že hodnota genů je vlastně dost malá,“ uvedl genealog Yaniv Erlich, který v rámci projektu MyHeritage tento výzkum vedl.
Pro mnoho lidí je to vlastně dobrá zpráva, a to rovnou z několika důvodů. Jednak proto, že toto zjištění dává větší důležitost tomu, jakým způsobem lidé vedou svůj život: na jeho délku má zjevně větší vliv to, jak s ním naložíme, než to, co dostaneme do vínku.
Ve Spojených státech se také v posledních letech začaly objevovat obavy, že by zdravotní pojišťovny mohly podle genetických předpokladů vypočítávat výšku pojistného. Člověk by tedy vlastně na pojistném platil za hříchy svých předků, což se mnoha organizacím nelíbilo. Výsledky této rozsáhlé studie ale ukazují, že zavádět něco takového nemá příliš smysl – už jen proto, že oněch 16 procent nemá zdaleka takový dopad, jak by se mohlo zdát.
Příbuzenské sňatky oproti minulosti mizí
Z této práce, respektive z analýzy obrovského množství počitatelných údajů, které přinesla, ještě vyjde mnoho dalších poznatků. Již nyní ale její autoři upozornili, že se například ukázalo, jak moc se lidská společnost mění.
Jedním z poznatků, které práce přinesla, je, že si čím dál častěji bereme lidi, kteří jsou nám méně příbuzní. Zatímco dříve bylo poměrně rozšířené, že si lidé v západním světě brali své biologické příbuzné, dnes tato praxe mizí.
Dříve lidé neměli možnost kvůli omezené mobilitě hledat partnery dále od svého bydliště, proto byli mnohdy odkázaní na své příbuzné. Migrace, jako byla například kolonizace Ameriky, ale způsobily velké promíchání partnerských svazků a díky tomu je dnes mnohem méně pravděpodobné, že si člověk vezme svého vzdáleného příbuzného.
