Cílem sovětského programu Veněra (rusky Venuše) realizovaného v letech 1961 až 1983 bylo prozkoumat pomocí automatických sond druhou planetu naší sluneční soustavy Venuši. Program byl úspěšný a přinesl celou řadu poznatků. Celkem bylo do vesmíru vysláno 16 sond Veněra. Úspěšná byla například Veněra s pořadovým číslem čtyři, která před 50 lety, 18. října 1967, provedla první přímý výzkum atmosféry Venuše.
Dvanáctý pokus vyšel. Veněra před 50 lety vstoupila do Venušina pekla
Do vesmíru se 1106 kilogramů vážící a 3,5 metru vysoká sonda vydala v červnu 1967 z kosmodromu Bajkonur na nosné raketě Molnija-M. Skládala se z válcovité hlavní části a z přistávacího modulu. Základní část obsahovala kromě solárních panelů magnometr, detektory kosmického záření, kyslíkový a vodíkový indikátor a iontové pasti. Přistávací modul, který vážil 383 kilogramů, obsahoval dva teploměry, barometr, radiový výškoměrem, měřič hustoty atmosféry, 11 analyzátorů plynů, dva radiové vysílače a padákový systém.
V říjnu se po čtyřech měsících putování vesmírem sonda stala prvním člověkem vytvořeným přístrojem, který poslal na Zemi údaje o složení atmosféry cizího kosmického tělesa. Během hodiny a půl dlouhého klesání Veněra 4 výrazně poopravila představy vědců - ukázalo se například, že více než 90 procent plynného obalu druhé planety sluneční soustavy tvoří oxid uhličitý a dokonce celých sedm procent tamní atmosféry tvoří dusík.
Hlavní část sondy shořela v atmosféře planety a přistávací modul se odmlčel ve výšce 28 kilometrů nad povrchem planety a pravděpodobně byl zničen vysokým tlakem a teplotou okolní atmosféry.
Urputný program provázely neúspěchy
Sovětský program Veněra byl úspěšný a přinesl celou řadu poznatků, jeho rozjezd ale provázely problémy. Neúspěchem skončil už první let k Venuši, na nějž se počátkem února 1961 vydala sonda označovaná jako Veněra 1VA. Kvůli závadě na posledním stupni nosné rakety shořela po několika dnech v zemské atmosféře.
Ruská vesmírná sonda Veněra 1 se měla stát prvním vyslancem lidstva, jenž přistane na povrchu jiné planety. Zasáhnout Venuši se sice Veněře kvůli technické závadě nepodařilo, i tak si ale vysloužila čestné místo v dějinách dobývání kosmu. Byla totiž první sondou, která prolétla v bezprostřední blízkosti této planety.
Veněra 3 v roce 1966 dosáhla jako první pozemské těleso povrchu Venuše a skutečným triumfem pak byla mise Veněry 7, která v prosinci 1970 dosedla na povrch planety a prokázala, že na Venuši panuje teplota kolem 470 stupňů Celsia a atmosférický tlak je zhruba 90krát vyšší než na Zemi. O necelých pět let později se orbitální část Veněry 9 stala první umělou družicí Venuše.
Zájem o výzkum Venuše neprojevovali pouze Rusové, ale i druhá kosmická velmoc, Spojené státy. V prosinci 1962 prolétla americká sonda Mariner 2 ve výšce 35 000 kilometrů nad planetou. Přímo na Venuši se ale Američané dostali s velkým zpožděním oproti Rusům. V prosinci 1978 dopadla na povrch planety trojice pouzder s vědeckými přístroji, která byla součástí sondy Pioneer-Venus.
Jejich cílem bylo zkoumat atmosféru Venuše, jedno z pouzder však dopad nečekaně přežilo a ještě hodinu z povrchu planety vysílalo naměřené údaje. V roce 2005 vyslala k Venuši svou sondu Venus Express také Evropská kosmická agentura (ESA). K planetě doletěla o rok později a v roce 2015 zanikla.
Venuše je v pořadí druhou planetou podle vzdálenosti od Slunce a po Slunci a Měsíci je nejjasnějším objektem oblohy. Odpradávna lidé Venuši spojovali s božstvy nejrůznějších předkřesťanských kultů. Nejen ve starých, ale i v moderních jazycích pro ni existují jména Jitřenka a Večernice podle její ranní nebo večerní viditelnosti.
Venuše se v mnohém podobá Zemi. Má průměr 12 103 kilometrů, kolem Slunce oběhne za 225 dní, vzdálenost od Slunce má zhruba poloviční než Země. Tím ale podobnost končí a podmínky na Venuši jsou z pohledu člověka nepříznivé. Na povrchu panují extrémní podmínky způsobené silným skleníkovým efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého, tlak je 92krát vyšší než na Zemi a teplota dosahuje až 480°C. Venuše jako jediná z planet rotuje v opačném směru, než v jakém obíhá kolem Slunce.