Esej nazvaná „Jsme ve vesmíru sami?“ nikdy nevyšla, Churchill ji napsal rok předtím, než se stal premiérem roku 1939. Měla vyjít v dnes již zaniklých novinách News of the World – proč nebyla vydána, se historikům nepodařilo zjistit. Našli ji až nyní v americkém Churchillově muzeu v Missouri, informoval odborný časopis Nature.
Churchill se v eseji zamýšlí nad tím, jaké podmínky by musely panovat na planetě, aby byla obyvatelná, a také nad tím, kolik obyvatelných planet může ve vesmíru existovat. Článek objevil astrofyzik Mario Livio, když pátral po pramenech pro novou knihu. Byl politikovými úvahami překvapen – jsou podle něj na vynikající úrovni.
Co je život?
Článek začíná Churchillovou úvahou, co je to vlastně život. Za jeho základní vlastnosti považoval schopnost rozmnožovat se. V souladu s postoji moderní vědy předpokládal, že nutnou podmínkou pro existenci života je voda. Zajímavé je, že roku 1939, kdy esej vznikla, správně předpověděl fenomén tzv. obyvatelné zóny, kterou vědci popsali teprve roku 1953. Její hlavní definicí dnes je, že se jedná o oblast, v níž nacházející se planeta přijímá takové množství sluneční energie, které povrch planety nepřehřívá ani naopak nenechává přespříliš chladným. Churchill se mýlil v přesném odhadu, jaké teplo a chlad dokáží organismy zvládnout – proti dnešním poznatkům schopnosti života výrazně podcenil.
Churchillův vnuk: Děda byl člověkem s obří odvahou
V eseji také oponoval tehdy rozšířenému názoru, že naše sluneční soustava je výjimečná, protože šance na vznik takových vesmírných komplexů je extrémně nízká. „Nejsem dostatečně přesvědčený, že Slunce je jediné s rodinou planet.“ I v tom dokázal předběhnout dobu – stovky exoplanet ale nacházíme teprve v posledních desetiletích.
Článek je značně skeptický vůči lidskému pokroku, Churchill v něm připouští, že lidstvo možná nikdy nebude mít nástroje, pomocí nichž by odhalilo, jestli ve vesmíru život existuje. Přesto věří, že v tisícovkách mlhovin, které obsahují miliony hvězd, může být život anebo alespoň podmínky pro jeho existenci: „Šance, že musí existovat obrovské množství (planet), které umožňují život, jsou enormní.“
Vůči cestám k jiným planetám v rámci naší sluneční soustavy byl naopak optimistický: „Jednoho dne, možná i v nepříliš vzdálené budoucnosti, bude asi možné cestovat na Měsíc, nebo dokonce na Venuši nebo na Mars,“ napsal.
Celý článek je podle Guardianu vlastně jen přípravou na jeho poslední větu: „Nejsem zase tak nesmírně ohromen úspěchem, jehož naše civilizace dosáhla, abych si myslel, že jsme jediným místem v tomto obrovském vesmíru, které obsahuje živé myslící tvory, anebo že jsme nejvyšším typem mentálního a fyzického vývoje, který se kdy v čase a prostoru objevil.“
Churchill a věda
Ředitele muzea Timothy Rileyho tento objev příliš nepřekvapil, Churchilla podle něj věda a technologický pokrok celý život velmi zajímaly.
Churchill četl už ve 22 letech Darwinovu knihu O původu druhů, měl na to dost času, když sloužil v Indii. Od té doby ho vědecký pokrok fascinoval, během 20. a 30. let 20. století napsal do řady novin a časopisů spoustu článků na téma věda – od jaderné fúze, přes evoluci, až po buňky.
Historik Koura: Churchill už nebyl premiérem, mohl si dovolit být otevřenější a kritičtější
Jeho láska k vědě se odrážela i v jeho politické praxi. V dějinách Velké Británie se stal prvním ministerským předsedou, který měl zvláštního vědeckého poradce (profesora Fredericka Lindemanna) a také podporoval řadu vědeckých projektů pomocí vládního financování.
Během druhé světové války podporoval vývoj radaru i jaderného zbrojního programu. Řada z vědeckých programů, které Churchill nechal financovat, vydala své plody až po válce, vedly například k objevům na poli molekulární genetiky nebo krystalografie.