Kontroverzní plán indické vlády zní: vybudujme nejdelší vodní tok na Zemi. Jeho celková délka by měla přesáhnout 12 500 kilometrů.
Plán dostal jméno Inter Linking of Rivers Project neboli IRL. Až bude dokončen (pokud bude někdy dokončen), měl by spojit toky 30 řek, 14 v Himalájích a 16 přímo na indickém subkontinentu. Jejich propojení by mělo zajistit vznik 30 kanálů a 3000 menších i větších vodních rezervoárů.
Projekt, který má vyhrát v boji proti suchu
Tento projekt by měl výrazně zlepšit hospodaření s vodou v celé Indii. Jednak omezí ničivý vliv povodní a současně dostane vodu na místa, kde zrovna chybí. Výsledkem by mělo být 35 000 nových hektarů zavlažovatelné zemědělské půdy a díky vodním elektrárnám i 34 000 megawattů energie.
Tato myšlenka vznikla ještě v dobách, kdy Indii vládli Britové. Jejím autorem je anglický armádní inženýr Arthur Thomas Cotton. Ten přišel s nápadem, aby se propojily největší indické řeky, což by mělo pomoci proti v té době velmi častým suchům. Na téměř 100 let pak tato myšlenka zapadla, především kvůli geopolitickým komplikacím. Roku 1974 ji oživil inženýr Dinshaw J. Dastur - jím plánovaná série kanálů mezi řekami měla také pomoci zavlažit rozsáhlé oblasti Indie.
Až do roku 2014 se o plánu jen mluvilo, pak ale ministerský předseda Nárendra Módí ve své volební kampani oznámil, že „sen o spojení řek je i naším snem“. Podle studie z roku 1980 je patrné, že projekt je sice náročný, ale realizovatelný. Vykonat by ho měla National Water Development Agency, která už také připravila podrobné projekční plány pro první dvě propojení: mezi řekami Daman Ganga a Pinjal na západě Indie a řekami Par a Tapti ve střední Indii. Podle zpráv mezinárodního tisku se dokončuje studie proveditelnosti další klíčové části – propojení mezi himálajskými řekami Manas, Teesta a Gangou.
Všichni nenávidí plán na více vody. Oprávněně?
V cestě k úspěšné realizaci projektu stojí jen dvě drobnosti – masivní odpor veřejnosti a astronomické náklady. Oficiální odhad ceny je 168 miliard amerických dolarů, ale současně rovnou tento odhad upozorňuje, že náklady se u tak dlouhodobého projektu mohou samozřejmě výrazně navýšit. Uskutečnění kompletního plánu by také znamenalo, že své domovy bude muset opustit přes 1,5 milionu lidí.
Proti jsou však také někteří experti na hydrobiologii a ekologii. Tak velký zásah do přirozeného toku řek by měl stoprocentně výrazné dopady na celé ekosystémy. Například Dr. Latha Ananthaová z vědeckého projektu River Research Center uvedla: „Řeka má přirozený běh a roky ho sleduje. Kdo jsme, abychom říkali, kde má vody nadbytek, a kde naopak málo?“
Změna dynamiky říčního koryta může mít zásadní dopad – nejen v zásobování vodou, ale také například v usazování sedimentů eroze a mnoha dalších faktorech.
Další námitky směřují proti tomu, že celý plán vychází z velmi starých a dnes vlastně již zastaralých informací o tom, jak se bude indický subkontinent klimaticky vyvíjet v dalších desetiletích staletí. Není nijak prokazatelné, že místa, kde je vody nyní dostatek, jí budou mít dost i v půlce století.
Kdo ovládne vodu, ovládne budoucnost
Voda je v Indii tématem i zahraniční bezpečnosti. Zdroje vody jsou již nyní středobodem sporů mezi Indií a jejími sousedy, nejčastěji Pákistánem. Protože na konci 21. století by v Indii mělo žít 1,8 miliardy lidí, je bezpečné zásobování pitnou vodou zcela klíčovou záležitostí.
