První setkání lidstva s ebolou se odehrálo přesně před čtyřiceti lety – 26. srpna 1976. Po pacientovi tehdy zemřeli jeho příbuzní, smrtelnou nemocí se nakazil zdravotnický personál. Největší zkouška však přišla o pár desetiletí později. Epidemie z let 2014 až 2016 změnila svět navždy. Paradoxně v mnohém k lepšímu.
Ebola se vyskytuje v Africe již nejméně 40 let, ale opravdovou výzvou pro lidstvo se stala až roku 2014. Tehdy na konci března vypukla v Guinei epidemie, která se rychle rozšířila i do okolních zemí a během necelých dvou let způsobila smrt 11 315 lidí. Počet nakažených byl přitom „jen“ 28 637 osob – ebola tedy byla smrtící u každého druhého nakaženého.
- Když roku 2014 epidemie eboly vypukla, předpověděl epidemiolog Bryan Lewis z univerzity ve Virginii, že počet nakažených se dostane na přibližně 20 000 osob a nejméně polovina z nich zemře.
- Tato čísla dost přesně odpovídala konečným obětem epidemie.
- Epidemiolog se zmýlil výrazně jen v jediném: odhadoval, že se nemoc podaří zkrotit do 9 měsíců, ve skutečnosti to trvalo 22 měsíců.
V lednu 2016 sice prohlásila Světová zdravotnická organizace epidemii za potlačenou, ale ebola a její následky zůstanou s lidstvem ještě nadlouho. Toto virové onemocnění totiž změnilo moderní svět více než jakákoliv jiná choroba s výjimkou AIDS.
Smrtící a rychlá epidemie
Virové onemocnění ze skupiny krvácivých horeček napadá nejen člověka, ale také některé primáty. Jeho původcem je nitkovitý virus. Důležité je, že patří mezi RNA viry, což je skupina virů schopných velmi rychlého přenosu mezi různými živočišnými druhy (například ze šimpanze na člověka) a současně velmi dobře odolává konvenční medicíně. Kromě eboly mezi ně patří například krvácivá horečka Marburg.
Ebola se přenáší tělesnými tekutinami, nejčastěji krví, spermatem a exkrementy. Právě to představuje její největší riziko: velmi často ji dostávají lidé, kteří se starají o nemocné; jednou z nejčastějších postižených skupin při poslední epidemii byly zdravotní sestry.
Ebola se vyskytuje v několika podtypech, takzvaných kmenech, které jsou pojmenované podle místa, kde byly poprvé pozorovány. Liší se od sebe především tím, jak moc jsou nebezpečné; rozdíly v jejich smrtelnosti jsou přitom značné. Například kmen Ebola-Zaire má úmrtnost až 90 procent, kmen Ebola–Bundibugyo má oproti tomu úmrtnost „jen“ 51 procent.
Ztracená generace – děti, které už nikdy nedostanou vzdělání
Ebola měla a má dlouhodobé dopady. Jedním z nich je vznik takzvané ztracené generace afrických dětí. Protože se ebola šíří především mezilidským kontaktem, snažily se úřady v nejvíce zasažených zemích drasticky omezit veškeré možnosti, aby se lidé ve větším počtu setkávali – například v Sierra Leone bylo zakázáno slavit Vánoce.
V průběhu krize, když byla epidemie na vrcholu, zavřely Sierra Leone, Libérie a Guinea své základní školy. Dopadlo to nejméně na 5 milionů dětí, které tak přišly o celý rok vzdělání. Následky jsou však ještě horší: podle zprávy neziskové organizace A World at School se jich asi polovina už do školy nikdy nevrátí. Dívky otěhotní, chlapci začnou pracovat a škola se stane opět postradatelnou…
VIDEO: Rozhovor s Hanou Roháčovou, primářkou kliniky infekčních nemocí z Nemocnice na Bulovce
Ruka už se nepodává, pohřby jsou jiné
Protože se ebola přenáší kontaktem mezi lidmi, změnily se v nejvíce postižených zemích i některé staletí rozšířené zvyky. BBC ve velké zprávě o následcích eboly uvádí, že v Libérii se od vypuknutí epidemie lidé přestali zdravit tradičním podání ruky – dokonce před ním varovala i oficiální lékařská zpráva této země. Opatrnost přetrvává i poté, co již epidemie odezněla.
Nejen pozdrav, ale také poslední rozloučení s člověkem je od poslední epidemie zcela jiné. Tradiční africký pohřeb v zasažených zemích měl jako důležitou část rituální očišťování těla zemřelého – ideálně všemi členy jeho rodiny. Jenže právě tak se ebola nejsnadněji přenáší. Africké pohřby se od eboly staly mnohem více „západními“, spálit mrtvé tělo je dnes výrazně bezpečnější.
- V srpnu 1976 přijala nemocnice v zairské vesnici Yambuku pacienta jménem Mabelo Lokela. Muže sem převezli s těžkými příznaky krvácivé horečky. Lékařský personál se domníval, že jde o malári, takže Lokela dostal jen injekci chininu a byl odeslán domů.
- Když tam zemřel, dostalo se mu tradiční pocty: jeho tělo bylo omyto a byly z něj vesnickými ženami před obřadem odstraněny veškeré tělesné tekutiny, především krev a exkrementy. Tím se ženy nakazily a brzy poté zemřely.
- Protože se v chudé vesnické nemocnici nesterilizovaly injekční stříkačky, byla ta použitá na Lokelu využívána dále – a každým použitím se virus šířil na dalšího pacienta.
Lidstvo ukázalo, že se umí vyburcovat
Zní to sice vzhledem k vysokému počtu mrtvých absurdně, ale ebola přinesla světu také něco pozitivního. Především se na krizi těchto rozměrů ukázalo, že lidstvo je schopné jednat koordinovaně, rychle a velmi účinně. Pokud by nebyly mobilizovány a nasazeny všechny použité prostředky, mohl být podle kvalifikovaných odhadů počet nakažených jen v Africe během pouhého jednoho roku v řádu statisíců.
Reakce Světové zdravotnické organizace na vznik epidemie eboly byla bezprecedentně rychlá; ve spolupráci s vládami bohatých států, špičkovými vědeckými pracovišti celého světa i neziskovými organizacemi se v rekordně krátkém čase podařilo nasadit léky (byť nedostatečně testované), lokalizovat a poté izolovat ohniska šíření epidemie a také změnit chování obyvatel, které mohlo přispět k dalšímu šíření nemoci.
Vypuknutí epidemie změnilo k lepšímu také zdravotní systémy celých států – typickým příkladem může být Libérie, která měla v okamžiku, kdy ebola začala zabíjet, pouhých 60 lékařů. Od té doby byly vyškoleny stovky dalších a stav (a především financování) liberijského zdravotnictví se zlepšil o stovky procent.
