Syrský Idlib je hustě obydlenou směsí opozičních skupin. Vládnou mu nejčastěji salafisté

Režim Bašára Asada ztratil kontrolu nad provincií Idlib v roce 2015. Od té doby jí vládla řada opozičních frakcí. V současnosti jich tam působí řádově desítky. Některé ovládají jen pár obcí, jiné rozsáhlejší území. Jejich vzájemné vztahy jsou velmi dynamické. Skupiny se neustále personálně přelévají, slučují a rozdělují, uzavírají pragmatická spojenectví, která se opět bortí.

Tábor pro vnitřní uprchlíky v Idlibu
Zdroj: Reuters Autor: UMIT BEKTAS

Dynamiku tohoto vývoje podporuje fakt, že v oblasti jsou vedle místních skupin také protirežimní bojovníci, kteří postupně přicházeli z celé Sýrie. Když vládní síly s podporou Rusů obsazovaly východní Ghútu, Palmýru, Hamá nebo Homs, tak ozbrojence odvážely i s rodinami a osobními zbraněmi právě do Idlibu.

Dostali se tam i bojovníci organizace Islámský stát z Rakká, které dobyly jednotky vedené Kurdy a podporované Američany, připomíná vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha Břetislav Tureček.

Rozložení sil v boji o provincii Idlib
Zdroj: syria.liveuamap.com, BBC

Haját Tahrír aš-Šám

Asi nejsilnějším hráčem v oblasti je skupina Haját Tahrír aš-Šám (HTS), jejíž název se dá přeložit jako Organizace pro osvobození Levanty, tedy oblasti širšího východního pobřeží Středozemního moře. Je to sunnitská islamistická skupina, která navazuje na činnost dříve dominantní teroristické organizace Fronta an-Nusra.

Jejich hlavním ideovým základem je salafismus. Ten stojí na návratu k prvním generacím muslimů, které považuje za čisté a nezkažené. Tento směr je rozšířen především v některých zemích Perského zálivu, kde má HTS spojence.

V lednu 2019 provedla tato organizace ofenzivu proti ostatním povstaleckým skupinám v oblasti a posílila své postavení. Dnes kontroluje největší část území včetně stejnojmenného hlavního města Idlibu.

Organizace trvá na tom, že je nezávislá. OSN, Spojené státy i Turecko ji však obviňují z kontaktů na al-Káidu a považují ji za teroristickou.

Britský orientalista Aymenn Jawad Al-Tamimi, kterého cituje BBC, odhaduje, že v řadách HTS bojuje asi 15 až 20 tisíc ozbrojenců. Je tak největší silou, která vede dominantní část bojových akcí proti provládním jednotkám. Vytvořila také civilní správu země, která podle Al-Tamimiho zaměstnává tisíce úředníků.

Lednová zpráva OSN uvádí nižší odhad počtu bojovníků HTS, a to asi 12 až 15 tisíc. Naopak syrská vláda tvrdí, že jich může být až sto tisíc.

Tureček upozorňuje, že vedle salafistů v HTS i dalších islamistických skupinách bojují i sekulární ozbrojenci. Roli totiž hrají finanční důvody, protože pro mnohé je povstalecký boj obživou. Vybírají si ty skupiny, které jsou schopné zaplatit víc, což jsou nejčastěji ty velké. Finance mají z výběru daní a od zahraničních sponzorů.

Další džihádisté

Významnou islamistickou frakcí je také Huras al-Dín neboli Strážci náboženství. Její členové se oddělili od HTS a liší se od ní hlavně svou loajalitou k teroristické organizaci al-Káida. I tyto vztahy však procházejí neustálým vývojem. Podle OSN v jejích řadách bojuje asi tři až pět tisíc lidí.

V Idlibu působí také řada bojovníků ze zahraničí. Příkladem může být Islámská strana Turkestánu, která názvem odkazuje na své středoasijské kořeny. Pochází totiž z čínského Sin-ťiangu, kde se část tamních turkických a muslimských Ujgurů snaží získat autonomii na vládě v Pekingu.

Vedle nich bojují lidé například z Uzbekistánu nebo z oblasti Kavkazu. „Zahraniční skupiny jsou důležité především pro Rusko, Čínu nebo středoasijské republiky,“ upozorňuje Tureček a dodává, že jednou z priorit ruského angažmá v syrské válce po roce 2015 bylo vyhledat a eliminovat džihádistické bojovníky právě z Kavkazu.

Přestože nejsou tak početní, mají velký politický význam. A od místních se liší ještě v jednom: nemají vazby na lokální obyvatelstvo, a proto jsou často daleko brutálnější než místní džihádisté.

Turecká karta

Čím dál významnější silou v Idlibu jsou přímí spojenci Turecka. To podporuje hlavně nástupnickou organizaci Svobodné syrské armády nazvanou Národní fronta pro osvobození. „Tam je zajímavý paradox, že když Svobodná syrská armáda byla používaná Západem, byla vydávaná za legitimní odpor proti Asadovi. Dnes, kdy slouží Turecku, tak říkáme, že jsou to džihádisté. Samozřejmě zčásti je to i tím, že se k ní přidružily některé islamistické skupiny,“ upozorňuje Tureček.

Podle švédského výzkumníka syrské války Arona Lunda z The Century Foundation skupina stojí hlavně na tureckých dodávkách peněz a zbraní i na tureckém vojenském velení. „Jsou slabší než HTS. Postrádají její soudržnost, logistiku a organizaci a nejsou tak dobře vyzbrojeni. Nabízí však blízkost k Turecku, které je důležité pro další vývoj,“ řekl pro BBC.

Turci mají vliv také na milice turkických obyvatel, kteří v Idlibu tvoří menšinu. Podporují i některé menší arabské skupiny.

Civilisté v provizorních podmínkách

V Idlibu žijí podle odhadů OSN asi tři miliony lidí, z nichž necelý milion se dal na útěk před poslední režimní ofenzivou. Mnozí tak žijí ve velmi provizorních podmínkách včetně stanů. Tato čísla je třeba brát s rezervou, protože přesné počty nikdo není v chaotické a rychle se měnící situaci schopen zjistit.

Dá se však předpokládat, že alespoň řádově sedí. Povstalecký region se přitom rozkládá na rozloze zhruba tři a půl tisíce kilometrů čtverečních. To znamená, že v Idlibu je velmi vysoká hustota obyvatel, zhruba šestkrát vyšší než v Česku. A srovnatelná s tou, jaká je například v Palestině.

Nejvíc lidí žije na území ovládaném bojovníky HTS. „Velká část místní populace se s nimi ztotožňuje jak z přesvědčení, tak proto, že civilisté jsou často jejich příbuzní. V Idlibu dnes máte různé povstalce, rebely, džihádisty, teroristy, z celé Sýrie, kteří tam velmi často přišli se svými rodinami. To je jedna část civilistů,“ popisuje Tureček.

Druhá část jsou podle něj lidé, kteří s islamistickým pohledem na svět tolik nesouzní, ale snaží se nějak přežít. Kvazistátní správa v podobě nějaké formy školství či zdravotnictví zřízená islamisty je pro ně lepší než situace před jejich nástupem, kdy nefungovalo vůbec nic.

V té části oblasti, která zrovna není zasažena přímými boji, panuje také normální pouliční život. Funguje drobná improvizovaná ekonomika, je třeba možné nakoupit na trhu a natankovat u benzinky.

O budování civilní infrastruktury se snaží také Turecko. Dělá to především v oblastech severně, kde má větší vliv, ale začíná se prosazovat i v provincii Idlib. „Jsou náznaky, že Turecko počítá s dlouhodobým setrváním,“ říká Tureček s tím, že někde budují třeba i pobočky vlastní pošty.

Život v místě, které dobyly provládní síly

Asadův režim se snaží Idlib dobýt. A mnozí jeho obyvatelé z toho mají obavy, protože by pravděpodobně neunikli trestu za svůj boj proti němu. „To zároveň neznamená, že všichni lidé, kteří dnes žijí v Idlibu, by byli vsazeni do vězení. Musíme se na to dívat střízlivě. Pokud chce Asadův režim vytvářet dojem návratu k normálu, osvobození, tak nemůže ty lidi donekonečna perzekvovat,“ upozorňuje Tureček.

Jak vypadají místa, která provládní síly čerstvě dobyly, měl možnost v únoru sledovat zpravodaj ČT Václav Černohorský, který se tam se štábem vydal. „Všechna byla bez známek civilního života,“ popisuje. Města a vesnice byly fatálně zničeny bombardováním a boji. „Není, kam se vracet,“ dodává.

Uvádí příklad města Maarat an-Numán, kde před válkou žilo na 60 tisíc lidí. Teď tam podle svědectví zpravodaje nebyl nikdo. Po městě se pohybovali jen neoznačení ozbrojenci. „Nakládali do aut všechno, co se dalo odvézt. Železo, přikrývky, matrace nebo taky televizi a pračku,“ popisuje.

A podobné scény viděl i ve městě Chán Šajchún, které režim kontroluje od loňského léta. „Zdevastované místo, kde je jen armáda. Z civilistů jsme tam viděli asi deset lidí, kteří tam přežili celou dobu vlády džihádistů i bombardování,“ říká Černohorský.

Je tak pravděpodobné, že pokud bude Asadův režim v ofenzivě proti Idlibu postupovat dál, bude před sebou tlačit velké množství uprchlíků.