Čínská vláda rozpoutala tvrdou kampaň proti muslimským Ujgurům. Pod roušku boje proti terorismu se skrývají převýchovné tábory pro stovky tisíc lidí, militarizace policie i vývoj nejnovějších sledovacích technologií. Ty mají ve výsledku sloužit nejen k zajištění vlády nad odlehlou, řídce obydlenou a strategicky významnou provincií, ale i k otestování nových metod potírání opozice v celé zemi. Takové bylo poselství debaty tří světových odborníků na Sin-ťiang pořádné Orientálním ústavem Akademie věd.
Zprávy o převýchovných táborech pro Ujgury se pomalu šíří do světa. Čína právě v těchto dnech přijala zákon, který je legalizuje. Důvodem k internaci v nich může být i nechuť ke sledování státní televize. Vypovídají o utahování šroubů a militarizaci komunistického režimu v Číně pod vedením Si Ťin-pchinga. Pro pochopení toho, kde se tento proces vzal, je nutné vrátit se trochu do minulosti.
Sin-ťiang je spolu s Tibetem strategickou oblastí zajišťující Číně kontrolu své západní hranice. Obrovská provincie o rozloze téměř tří Francií je většinou pokrytá pouští nebo vysokými horami. Proto v ní žije jen přes dvacet milionů lidí. Počet obyvatel však stále stoupá především díky imigraci Chanů, tedy dominantního čínského etnika.
První vlna stěhování Chanů do oblasti Sin-ťiangu se objevila už v 50. letech 20. století. Tehdejší komunistická vláda migraci podporovala hlavně proto, aby si oblast zajistila před možným výpadem Sovětského svazu, který vládl sousedním středoasijským republikám. Právě se čtyřmi turkickými národy, které je obývají, jsou si Ujguři nejpříbuznější. Až 95 % jejich jazyka je například stejných s uzbečtinou.
Většinovou populací se Chanové v Sin-ťiangu stali až v 90. letech. Tehdy tam byly objeveny velké zásoby ropy a dalšího nerostného bohatství, a migrace tak byla převážně ekonomická. Oblast je také významným producentem bavlny nebo rajčat. Těch na čínský trh tamní producenti dodávají tolik, že pokryjí téměř čtvrtinu nabídky.
V této době se rozběhl překotný ekonomický rozvoj, který byl provázen rychlou výstavbou infrastruktury v podobě silnic, ale například také mobilních sítí. „Infrastruktura propojila Ujgury s příbuznými populacemi střední Asie,“ upozorňuje sociokulturní antropolog Darren Byler z University of Washington v americkém Seattlu, který strávil dva roky studiem v hlavním městě Sin-ťiangu Urumči a pravidelně se tam vrací.
Ve stejné době také Kazaši, Uzbekové a další získali nezávislost. A myšlenka na vlastní stát se poprvé objevila i mezi Ujgury. K tomu se přidala intenzivní komunikace s příbuznými v Turecku nebo s učiteli islámu z Uzbekistánu. Součástí ujgurské identity se tak čím dál víc stávala příslušnost ke globální muslimské populaci. To bylo pro mnohé o dost lákavější než být jen okrajovou menšinou ve velké Číně.
Komunistická vláda v Pekingu sledovala tento trend zpočátku s nervozitou, avšak úřady si mezi ujgursky hovořícími lidmi nedokázaly prosadit příliš velkou míru cenzury. V metropoli Urumči, kam se s ekonomickým rozvojem stěhovalo z venkova čím dál víc především mladých mužů, tak začaly kolem mešit vznikat náboženské komunity. „Technologie dovolila rozkvět ujgurského náboženského myšlení i praxe,“ vysvětluje Byler.
Rostoucí národní i náboženské sebeuvědomění Ujgurů vedlo ke vzniku separatistického hnutí. Jeho nejradikálnější část sáhla i k násilným metodám. První nepokoje otřásly oblastí v roce 2008. Během jara 2014 pak následovala série útoků noži i bombami. Nejsmrtelnější se odehrály v březnu v Kchun-mingu na jihu Číny, kdy útočníci zabili tři desítky lidí, a poté v květnu v Urumči se čtyřmi desítkami obětí.
Vláda v Pekingu se rozhodla takové snahy utnout a v roce 2014 vyhlásila „lidovou válku proti terorismu“. Ta znamenala naprostou změnu života všech Ujgurů nehledě na to, co si o svém státoprávním uspořádání mysleli.
Převýchova
Vláda zakázala dlouhé vousy i jakékoli „nenormální“ oblečení. Do oblasti poslala obrovské množství policistů, jejichž koncentraci Byler srovnává s někdejší NDR. Rozpočet na bezpečnost v Sin-ťiangu se mezi lety 2007 a 2017 zdesetinásobil.
Důležitým krokem bylo zavedení nových dokladů totožnosti. Ty mohli Ujgurové získat pouze tam, odkud pocházeli. Smyslem tohoto kroku tak bylo rozbít společenství, která se utvářela ve městech, a dostat lidi zpátky do vesnic, kde představovali v očích vlády menší hrozbu.
Na silnicích a nádražích také vznikly stovky kontrolních stanovišť. Chanové jimi procházejí bez větších problémů. Ujgurové však k jakékoliv cestě musí mít úředně povolený důvod, což fakticky znemožnilo téměř jakékoliv cestování. „Život se odehrává mezi dvěma stanovišti,“ popisuje tuto ralitu Byler.
Na stanovištích se objevily nejmodernější technologie pro identifikaci lidí. Ty využívají rozsáhlou a neustále rostoucí databázi obličejových map, DNA, otisků prstů nebo podoby hlasu všech Ujgurů. Policisté kontrolují také mobily, pro které vznikla speciální aplikace. Sleduje, jestli se uživatel nedívá na stránky, které vláda považuje za nevhodné. To jsou v zásadě jakékoliv, které mají něco společného s islámem nebo národní identitou.
V databázi pak úřady dělí Ujgury do kategorií podle jejich údajné nebezpečnosti pro stát. Kritérii jsou například, jak často se modlí nebo jestli vlastní cestovní pas. Ti, kteří jsou vyhodnoceni jako nebezpeční, musí na převýchovu do speciálních táborů. Jsou jich stovky tisíc. „Po ulicích jezdí policejní dodávky a jejich příjezd znamená, že někoho ze sousedství odvezou. Nikdy nevíte, jestli to budete vy nebo někdo, koho milujete, takže vidět policejní dodávku je docela děsivé,“ vysvětluje Byler.
Tábory jsou pro dva tisíce až osmdesát tisíc lidí. Jsou to komplexy obehnané ostnatým drátem, kde se každé ráno zpívají vlastenecké písně, pracuje se a večer se lidé scházejí na společná sezení, na kterých se doznávají ke svým hříchům. Takovým může být například četba koránu, za což si vyslechnou kritiku ostatních a slíbí, že už pochopili škodlivost takového činění a nebudou ho provozovat.
V táborech lidé většinou stráví několik měsíců nebo let. Jejich děti končí v sirotčincích, kde na ně působí podobný ideologický tlak. Podle Bylera tak vláda provádí dlouhodobou práci na generační názorové a identitární proměně.
Antropolog Rune Steenberg z University of Copenhagen v Dánsku upozorňuje, že tento tlak centrální vlády je ještě umocňován závistí, ambicemi a touhou po moci a majetku. Mnozí Chanové ze Sin-ťiangu jsou rádi, když mohou převzít například podniky zatčených Ujgurů. A stovky IT firem neřeší, na co policie používá rozpoznávací systémy, které si u nich objednala a zaplatila.
Mizící kultura
Radikální proměnu Sin-ťiangu v posledních letech potvrzuje i Steenberg. Během svých návštěv oblasti, kde sleduje kulturní a společenské zvyky, se setkává s jejich politizací a čím dál větším svázáním. „Co bylo v roce 2010 projevem kultury, je dnes důvodem k uvěznění,“ říká.
Pro výzkum kulturních zvyklostí se rozhodl proto, aby Ujgury, se kterými mluví, nevystavoval ohrožení ze strany cenzurních úřadů. Před deseti lety ještě na tamních univerzitách existoval oficiální etnografický a antropologický výzkum a toto pole bádání bylo z politického hlediska bezpečné. Vycházely knihy v ujgurštině o kulturním dědictví tohoto národa. To všechno se zastavilo a vědci, kteří si vždy dávali při psaní svých prací pozor na to, aby nepopudili komunistické cenzory, jsou dnes ve většině případů v exilu nebo ve vězení.
Přísný dohled cenzorů se objevil v mnoha aspektech života Ujgurů. Například na svatbách se už nesmí tančit tradiční tanec, protože se při něm volá slovo Alláh. Místo něho teď svatba často začíná zpěvem čínské státní hymny. Vše, co je vnímáno jako náboženské a tradiční, mizí a místo toho se objevují věci oficiálně prezentované jako pokrokové. Projevuje se to třeba i opětovným příklonem obyvatel ke kouření a alkoholu, který s obrodou islámu načas mizel.
Byler upozorňuje, že tlak na projevy oddanosti komunistickému režimu je obrovský. „Lidé mají plné ruce práce s vlastenectvím. Nemohou ho jen pasivně přijímat,“ říká a popisuje obřady vytahování vlajky nebo zpěv vlasteneckých písní ve školách. Pak přidává i extrémní příklad ženy, které zatkli pět bratrů. Musela policistům s úsměvem říkat, jak s tím souhlasí a považuje to za dobrou věc.
Sin-ťiang jako laboratoř a základna
Sociolog Tom Cliff z Australian National University v Canbeře upozorňuje, že ospravedlněním těchto brutálních zásahů do života Ujgurů je boj proti terorismu. „Každý Ujgur je vnímán jako potenciální terorista,“ říká.
Má to však vliv na celou zemi. Režim vytvořil dojem, že poměrně malá skupina radikálů představuje existenční hrozbu pro celý stát, a proto je nutné přijmout mimořádná opatření. Pochůzkáři dostávají pistole, což dřív nebývalo zvykem, policisté mají čím dál víc obrněných aut a rozrůstají se speciální polovojenské policejní jednotky. Odehrává se tedy proces podobný tomu, který můžeme sledovat i v západním světě.
Představu vážného ohrožení celé Číny kvůli nepokojům v Sin-ťiangu přitom nebylo tak těžké navodit. Režim ji narouboval na staletou čínskou zkušenost s mongolskými nájezdníky, kteří čas od času vpadli do říše středu.
Cliff považuje tento proces hlavně za zprávu jakýmkoliv kritikům režimu, že budou tvrdě potrestáni. Ujgurové tak podle něj posloužili jako záminka k posílení represe a laboratoř, ve které si režim zkouší nové metody.
Dění v Sin-ťiangu je podle něj také snahou o vytvoření nové soudržnosti ve společnosti. Ekonomický boom minulých desetiletí se totiž vyčerpává, velké množství lidí začíná reálně chudnout a sociální stát v zemi neexistuje. Jedinou možností, jak si režim může získat podporu společnosti, se tak stává válka. A když žádnou skutečnou nevede, nezbývá než vytvořit alespoň nějakou imaginární pomocí mediálně vydatně zobrazovaného boje proti ujgurskému terorismu.
