Ve Velké Británií trpí závažným postižením řeči tisíce lidí. Těm, kteří se nemohou s okolím dorozumívat znakovým jazykem, pomáhají moderní technologie. Elektronicky generovaný hlas ale často nedokáže podtrhnout osobnost uživatele. Na škole National Star začali díky charitativnímu projektu shromažďovat hlasy, které přiřazují přísně individuálně.
Leo Carstensen trpí dětskou mozkovou obrnou. Když odpovídá na otázky učitelů, jeho hlas se od ostatních spolužáků se stejným postižením nedá rozlišit. „Můj hlas zní úplně stejně jako u ostatních, kteří používají augmentativní a alternativní komunikaci. Je obtížné rozpoznat, že mluvím zrovna já,“ předčítá za Lea přístroj.
Technologie žákům sice umožní mluvit, robotický hlas ovšem nevystihuje, kým doopravdy jsou. „Jsem smutný ze svého hlasu. Nový by mi změnil život,“ věří.
Darovat hlas může každý
„Hlas, který mám teď, zní jako starý snob v šedesáti letech,“ dodává další chlapec s postižením řeči Jason Felce, který stejně jako Leo používá elektronicky generovaný hlas. Pomoc získá přímo od svých bratrů, kteří se rozhodli, že mu své hlasy propůjčí. Ostatní z jeho třídy spoléhají na charitativní projekt, který škola podporuje.
Lidé mohou svůj hlas sami nahrát do datové banky. „Nahrajeme spoustu vět, z kterých poté pomocí softwaru vystřihneme menší části, slabiky, nebo fonémy. Ty pak uložíme do databáze,“ popisuje ředitel projektu ModelTalker Tim Bunnell.
Sami studenti si pak mohou vybrat, jaký hlas chtějí, a nahrát ho do svého komunikačního zařízení. Robert Groves, dobrovolník a starší bratr jednoho z žáků, nahrál za pouhých šest hodin přes šest set vět a celou abecedu. „Díky svému křeslu dosáhl (bratr) svobody, nyní má i svůj vlastní hlas,“ těší Roberta.
Ve Velké Británii spoléhá na speciální komunikační zařízení okolo šesti tisíc lidí. Jen na škole National Star ho využívá 22 procent žáků. Přizpůsobit jednomu z nich vlastní hlas stojí zhruba 15 tisíc korun a hodiny práce. Pro lidi s tímto postižením to ovšem představuje pomoc nevyčíslitelnou.
