O post slovenského prezidenta se uchází i místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič. I když do voleb vstoupil s podporou slovenského expremiéra Roberta Fica a jeho strany Smer, ujišťuje, že je nezávislým kandidátem. Jako největší problém současného Slovenska vidí politické napětí. Proto by se chtěl v prezidentském úřadu zaměřit hlavně na hledání celospolečenského smíru.
Největší problém Slovenska? Politické napětí, říká prezidentský kandidát Šefčovič
Šefčovič: Největší problém Slovenska? Politické napětí (zdroj: ČT24)
Byl jste skoro deset let eurokomisařem. Jedna z vašich soupeřek, Zuzana Čaputová, to považuje za slabinu, podle ní možná znáte míň poměry na Slovensku i aktuální problémy, které Slováci řeší. Co byste jí vzkázal?
Musím říci, že jsem ze Slovenska nikdy neodešel. Celý svůj život jsem pracoval pro Slovenskou republiku a i když jsem působil v Evropské komisi, každý problém, který jsem měl na starosti, se vždy dotýkal i Slovenska. Samozřejmě tu žije moje rodina, moje dcery a můj syn, žijí tu mí rodiče. Situaci na Slovensku znám velmi dobře. Pokud bych měl být konkrétnější, znám nejen velké evropské problémy, ale například i problematiku Horní Nitry, problematiku automobilového průmyslu. Mohl bych zmiňovat mnoho jiných oblastí, kde bylo propojení mezi evropskou politikou a situací na Slovensku velmi úzké.
Co je tedy to hlavní, co teď Slováky trápí?
Je to politické napětí, které v naší zemi máme. Během kampaně jsem Slovensko objel už dvakrát a na každém setkání se Slováky, se Slovenkami jsem slyšel jedno takové velmi silné poselství: „Pane Šefčoviči, když se vám podaří zvítězit v tomto prezidentském souboji, pomozte nám na Slovensku, aby se situace uklidnila. Prosazujte celospolečenský smír, abychom hledali zase cestu k sobě.“ To je pro mě ta nejdůležitější priorita.
Jak se to dělá, aby prezident dokázal spojit rozdělenou zemi? My máme v Česku dost podobnou situaci. Jaký je váš způsob sjednocení Slováků?
Hned po zvolení bych požádal o speciální vystoupení v Národní radě Slovenské republiky a pozval bych k diskusi relevantní předsedy politických stran na Slovensku. Obrátil bych se i na všechna klíčová média, abychom se spolu začali bavit o tom, jak přinést opět na Slovensko pokoj a pracovat na celospolenčenském smíru.
Ušetřenou energii bychom mohli nasměrovat na to, co lidi na Slovensku opravdu trápí. To je potřeba silnější sociální politiky, jasná průmyslová politika, protože na tom slovenské hospodářství velmi závisí, a také i téma, které řešíte i v České republice – tedy oživení vodního hospodářství. A samozřejmě na diskusi o tom, jak modernizovat naši zem, abychom měli na sociální politiku dostatek prostředků.
Je to už rok, co Slovenskem otřásla nájemná vražda novináře Jána Kuciaka, při které zemřela i jeho partnerka. Proč ani po roce Slováci neznají odpověď na otázku, kdo si vraždu objednal?
Vražda mnou mimořádně otřásla, a to hlavně proto, že mám dvě dcery přesně ve věku obětí. Velmi dobře si uvědomuji, že vražda novináře v demokratické společnosti je absolutně neomluvitelná a neakceptovatelná. Proto si myslím, že i ten společenský pohyb, který po vraždě nastal, byl pochopitelný.
Vrahy, vykonavatele vraždy, už máme ve vazbě, a myslím, že se postupně zatahuje i smyčka okolo objednavatelů. Doufám, že se co nejdříve dopátráme pravdy a budou vyneseny spravedlivé rozsudky. Byla by to nejlepší odpověď na část napětí, které na Slovensku je.
V podstatě hned po té informaci, kterou jsem dostal v Bruselu, jsem komunikoval s kolegy, abychom zajistili účast Europolu a Eurojustu na vyšetřování vraždy. Vím, že jak Europol tak Eurojust ve spolupráci se slovenskými vyšetřovateli a prokurátory odvádějí vynikající práci. Věřím, že co nejdřív budeme znát jména nejen vrahů, ale i objednavatelů a že všichni dostanou spravedlivé tresty. Aspoň takto odpovíme na velkou tragédii, která se tu před rokem stala.
Vy jste byl do roku 1989 členem Komunistické strany Československa. Byla to z dnešního pohledu chyba?
Tenkrát bylo součástí přípravy na práci na federálním ministerstvu zahraničních věcí nejen studium v Moskvě na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů, ale přirozeně se očekávalo, když se chcete ucházet o práci na federálním ministerstvu zahraničních věcí, tak projdete i celou stranickou procedurou.
V roce 1989 jsem byl kandidátem na člena Komunistické strany Československa, měli mě do strany přijmout. Ale členskou legitimaci jsem nikdy nedostal, protože to přerušil listopad 1989, který jsem samozřejmě velmi přivítal a který jsem prožíval se studenty, protože jsem byl ještě také student, na ulicích v Praze, ale také i v Bratislavě.
Prezentujete se jako nezávislý kandidát, ale oslovil vás Robert Fico a od jeho vládní strany Smer máte veřejnou podporu. Podpořili vás i finančně. Kolik peněz jste od nich na kampaň dostal?
Kandiduji jako nezávislý kandidát a mým úkolem je, abych, pokud dostanu důvěru od lidí, byl skutečně nadstranickým prezidentem. Myslím, že v porovnání s jinými kandidáty to mám o mnoho jednodušší, protože na rozdíl od nich – i když si jejich podpory velmi vážím – jsem musel jednoznačně dokazovat svou nezávislost. A to nejen svým dennodenním výkonem (jako člen Evropské komise, pozn. red.), ale i tím, že jsem třikrát musel přísahat před Evropským soudním dvorem, že budu svůj mandát vykonávat nezávisle.
Kolik tedy máte od Smeru na kampaň peněz?
Na kampaň mám od Smeru 100 tisíc euro, což je povolený a zákonem stanovený limit, který může třetí strana svému kandidátovi poskytnout. Myslím si, že je to stejná situace, jako u většiny kandidátů.
Kolik plánujete utratit za kampaň ze svého?
Do kampaně jsem zatím vložil ze svých peněz 130 tisíc eur. Všechno je jasně zaevidované na transparentním účtu. Limit na prezidentskou kampaň na Slovensku je 500 tisíc eur a určitě jej nepřekročím.
Jak byste popsal váš vztah s Robertem Ficem. Jste přátelé?
S Robertem Ficem jsem se poprvé setkal, když jsem byl velvyslancem v Izraeli a on tuto zem navštívil jako nezávislý poslanec. Potom jsme se setkali, už když jsem byl velvyslancem v Evropské unii v Bruselu, on byl novým premiérem a prošli jsme spolu cestu nejsložitějších let evropské integrace. Pracovali jsme spolu na vstupu do Schengenu, pracovali jsme spolu na vstupu do eurozóny a bojovali jsme spolu také o miliardy eur v evropském rozpočtu pro Slovensko.
Dnes je tedy váš vztah přátelský?
Strávili jsme spolu stovky hodin a samozřejmě z té profesionální spolupráce náš vztah vyrostl do velmi korektního vztahu. Dnes spolu máme přátelský vztah.
Maroš Šefčovič se narodil 24. července 1966 v Bratislavě, studoval Vysokou školu ekonomickou, mezi roky 1985 a 1990 pak byl studentem na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), později absolvoval také Právnickou fakultu Univerzity Komenského. Začínal ještě v československé diplomacii, poprvé vyjel na ambasádu do Zimbabwe (1991–1992). V éře samostatného Slovenska působil na ambasádě v Kanadě a byl také slovenským velvyslancem v Izraeli.
Zastával řadu vedoucích funkcí na slovenském ministerstvu zahraničních věcí, mimo jiné byl zástupcem ředitele odboru zemí EU a NATO, koncem 90. let působil jako zástupce vedoucího slovenské mise SR u Evropských společenství, na MZV v Bratislavě později vedl sekci evropských záležitostí. Pak působil pět let jako velvyslanec a stálý představitel Slovenské republiky u Evropské unie v Bruselu.
Šefčovič už téměř deset let pracuje jako eurokomisař. V říjnu 2009 vystřídal odstoupivšího Jána Figela a převzal oblast školství, vzdělávání, kultury a mládež. Zůstal i v druhé komisi vedené Josém Barrosem, v níž zastával funkci komisaře pro institucionální vztahy a administrativu, měl na starosti vztahy komise k Evropské radě a parlamentu, stal se také místopředsedou.
Post místopředsedy komise si udržel i v současné sestavě vedené Jeanem-Claudem Junckerem, která se ujala funkce na podzim 2014 a v níž převzal agendu energetické unie. Jde o projekt, se kterým přišel někdejší polský premiér a nynější předseda Evropské rady Donald Tusk. Slovensko patří mezi státy, které jsou v EU nejvíce závislé na dodávkách ze zahraničí.
Vloni na podzim se Šefčovič ucházel o post vedoucího kandidáta evropských socialistů ve volbách do Evropského parlamentu (EP), což by mu v případě úspěchu pootevřelo cestu do čela komise. Začátkem listopadu ale podpořil druhého uchazeče, Franse Timmermanse z Nizozemska.
Maroš Šefčovič