Slováci v následujících týdnech zvolí nového prezidenta, v prvním kole jdou hlasovat 16. března. Sousední země je klasickou parlamentní demokracií s relativně malými pravomocemi hlavy státu, prezidenti však do politického dění často aktivně zasahovali. Michal Kováč vedl s Vladimírem Mečiarem lítý a nakonec i velmi osobní souboj o samotnou podstatu demokracie. Rudolf Schuster se otočil zády ke svému spojenci Mikuláši Dzurindovi a komplikoval jeho pravicové reformy. A Andrej Kiska sehrál důležitou roli v loňské vládní krizi.
Bojovník Kováč, levicový Schuster, klidný Gašparovič. Slovenští prezidenti dokázali využít pravomocí naplno
„Dokud bude Michal Kováč prezidentem tohoto státu, klid nebude,“ prohlásil v květnu 1996 premiér Vladimír Mečiar. Odsoudil tak k nezdaru pokus o příměří který prezident zahájil v lednu výzvou ke korektnímu a partnerskému vztahu mimo jiné slovy: „Nepovažuji pana premiéra za svého rivala.“
Bitva mezi politiky i Mečiarův svérázný přístup k demokracii vybudovaly Slovensku hned na počátku jeho státnosti nedůvěryhodnou pověst na mezinárodní scéně. Ta pak přispěla k jeho vyřazení z první skupiny zemí, se kterými byly zahájeny vstupní rozhovory do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Očekávání při Kováčově zvolení do úřadu přitom byla úplně jiná.
Spor o šéfa tajných služeb
Když se bývalý předseda Federálního shromáždění ČSFR Kováč, kterého pojily přátelské vztahy s českým prezidentem Václavem Havlem, po rozdělení Československa vrátil na Slovensko, dosáhl záhy takové podpory, že ani jeho odpůrci nezabránili jeho nominaci na post prezidenta. Po zvolení v polovině února 1993 jej ale mnozí považovali za málo výraznou osobnost, která nebude s to naplnit představy nadstranického prezidenta a vzepřít se tlaku mateřského Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) vedené Mečiarem.
Při první politické zkoušce prezident stranickému šéfovi nakonec vyhověl a v březnu 1993 odvolal Milana Kňažka z funkcí ministra zahraničí a místopředsedy vlády.
O měsíc později však již odmítl Mečiarův návrh jmenovat šéfem Slovenské informační služby (SIS) premiérovi oddaného Ivana Lexu. Válka byla vyhlášena.
Lexu pak prezident odmítl jmenovat ještě jednou, a to v listopadu 1993 do funkce ministra privatizace. Mečiar si nakonec Lexu do čela SIS v dubnu 1995 stejně protlačil, když změnil zákon a pravomoc jmenovat šéfa tajné služby převedl na vládu.
Prvním bojovným vystoupením prezidenta proti Mečiarovi se stala jeho zpráva o stavu republiky z 9. března 1994, v níž kritizoval autoritativní vládnutí. Kováč mimo jiné řekl, že by bylo „tragédií, kdyby politické strany závisely na jedné osobě“, a dodal, že Slovensko potřebuje vládu široké koalice. Ostře kritizoval premiéra, poukázal na některé jeho praktiky a na jeho neschopnost pracovat s jinými „než jemu zavázanými“ lidmi.
Nepřímo tak vyzval poslance, aby vládu odvolali. Parlament pak 11. března 1994 skutečně vyslovil premiérovi Mečiarovi nedůvěru a o tři dny později vláda odstoupila. Prezident se sám ke zprávě často vracel s tím, že bylo jeho povinností upozornit na odchylky od demokratických zásad, byť občas byl možný jiný tón.
Po předčasných volbách v září 1994, po nichž se HZDS znovu dostalo k moci, začal urputný boj vládní koalice za prezidentovo odvolání. Hned na prvním povolebním setkání u prezidenta zástupci HZDS Oľga Keltošová a Ivan Lexa požadovali „ve jménu stability“ odstoupení prezidenta. V květnu 1995 pak parlament, výlučně hlasy vládní koalice, vyslovil v jakési odvetě prezidentovi „nedůvěru“, což je krok, s kterým ústava nepočítala, takže k odstoupení Kováče nevedl.
Únos syna
V roce 1995 také začala tvrdá mediální kampaň namířená proti Kováčovi. Provládní deník Slovenská republika zveřejnil sérii skandalizujících článků, ve kterých se uvádí, že „syn prominenta Michal K.“ je údajně zapleten do podvodu za více než dva miliony dolarů. Aféra Technopol se rozvíjela v tisku dále a vyvrcholila, když Kováčova syna unesli neznámí pachatelé do Rakouska.
Podle tehdejších informací publikovaných ve slovenských médiích byl únos údajně organizován tajnou službou, kterou už vedl Lexa, s cílem přimět prezidenta k odstoupení. V listopadu 2012 ale potvrdil slovenský ústavní soud verdikt, podle něhož se Kováč měl Lexovi omluvit za to, že ho obvinil z únosu svého syna a zaplatit mu odškodné.
Únos byla podle Kováče „ta úplně nejtěžší chvíle v úřadu“. Snažil se synovi pomoci z pozice svého úřadu, a to mu vyneslo kritiku veřejnosti. „Do roku 1999 mohl prezident podle ústavy dokonce i zastavit trestní stíhání. Kováč se nezachoval jako prezident, ale jako otec. Ochránil syna a brzy mu dal amnestii,“ vysvětluje politolog Michal Cirner z Prešovské univerzity.
obrázek
V urputném souboji mezi oběma nejmocnějšími muži země, jenž se stal trvalou součástí každodenního života na Slovensku, nechyběla ani trestní oznámení, vzájemné výzvy k odstoupení a ostré slovní útoky. Třeba začátkem dubna 1995 premiér Mečiar na jednání parlamentu veřejně obvinil Kováče ze zneužívání tajné služby ke sledování oponentů a shromažďování kompromitujících materiálů o jeho hnutí.
Kováč zase podal 29. května 1996 na Vladimíra Mečiara trestní oznámení ve věci pomlouvání, zneužití pravomoci veřejného činitele, hanobení prezidenta republiky a útoku na veřejného činitele. Bylo reakcí na Mečiarův rozhlasový rozhovor z předešlého pátku, kdy premiér prohlásil, že Michal Kováč by byl stíhaný za aféru Technopol, kdyby nebyl chráněn imunitou.
Demokratické principy
V rámci svého boje za demokratické principy odmítl prezident podepsat několik významných zákonů, které podle něj byly „v rozporu s ústavním výkonem státní moci“. Patřily mezi ně například dva privatizační zákony v listopadu 1994, kontroverzní zákon o nadacích v létě 1996 či v lednu roku 1997 schválená novela trestního zákona.
Přes tvrdý souboj zůstal prezident optimistou. Své funkční období nazýval pěti léty zápasů za demokratické principy, které navzdory některým „šokujícím krokům“ podle něj na Slovensku s koncem jeho období fungovaly. „Až dosud jsme demokracii ubránili a věřím, že i ubráníme,“ uvedl na závěr svého volebního období. Do druhého však už nechtěl.
„Ačkoli se nevyhnul chybám, ačkoli u mnohých nesmyl ze syna podezření z účasti na aféře Technopol, nadejde čas, kdy se stane symbolem lidskosti, obrany demokracie a ústavnosti,“ napsal v roce 1998 deník Sme.
Košický kníže
Od ledna do května 1998 se parlament čtyřikrát pokoušel zvolit prezidenta, avšak nedokázal se na nikom shodnout. Obměněné Národní shromáždění proto schválilo 14. ledna 1999 novelu ústavy, která umožnila přímou volbu.
Hned první klání připravilo hořkou pilulku pro Vladimíra Mečiara, který musel skousnout porážku od Rudolfa Schustera. V jeho úspěch přitom mnozí nevěřili, protože měl za sebou minulost komunistického kádru z vysokých pater včetně Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Svou kariéru spojenou hlavně s Košicemi však dokázal po revoluci prodloužit a do čela státu kandidoval z pozice primátora východoslovenské metropole.
Mikuláš Dzurinda a Rudolf Schuster po volbách 2002
Pod Schusterovým vedením Slovensko zastavilo prohlubující se proces mezinárodní izolace, vyvolaný Mečiarovou konfrontační politikou. V roce 1998 se totiž funkce ujala i nová pravicová vláda premiéra Mikuláše Dzurindy, která Schustera ve volbách podporovala.
Harmonický vztah i rychlé a oceňované reformy korunoval vstup Slovenska do NATO a EU na jaře 2004, těsně před koncem Schusterova prezidentství. Jenže to už to v exekutivě skřípalo. Především druhý Dzurindův kabinet (2002 až 2006) byl pravicově jednotný a provedl řadu významných ekonomických reforem v oblasti zdravotnického systému či důchodové reformy. „To se nelíbilo bývalému komunistovi Schusterovi, který tvrdil, že byl celý život levicově orientovaný,“ říká Cirner. Prezident pak často vracel zákony parlamentu, který je musel přehlasovat.
Potom se však smířili, zůstali přáteli a Dzurinda přišel i na oslavu 80. narozenin svého politického souputníka, kde jinde než v Košicích. „Byl tak opilý známou Schusterovou drienkovicí, že spadl před hotelem a musel do nemocnice,“ připomíná Cirner historku jako z karikatury na východní Slovensko.
Napětí mezi kabinetem a hlavou státu ještě zvýšilo prezidentovo kontroverzní rozhodnutí vypsat všelidové hlasování o předčasných volbách, které iniciovali nespokojení odboráři a zástupci opozice. Referendum se konalo v dubnu 2004 spolu s prezidentskými volbami, v nichž Schuster prohrál. Přišla však jen asi třetina voličů, referendum tak nebylo platné a prohra byla dvojí.
obrázek
Schuster však nepřitahoval pozornost médií jen kritikou vlády. Stránky novin plnily i jeho zdravotní potíže, a to zejména v roce 2000, kdy v důsledku prasknutí tlustého střeva bojoval o život. Prezident byl známý také jako tenista a cestovatel, kterého v létě 2001 během filmování anakond v brazilských pralesích údajně krátce zajali místní indiáni.
Osmiletý klid zbraní
Zvolení Ivana Gašparoviče prezidentem na jaře 2004 bylo nečekané. Prvním šokem byl vůbec jeho úspěch v prvním kole, kdy o 3644 hlasů odsunul na třetí příčku favorizovaného ministra zahraničí Eduarda Kukana. Velký vliv na to nejspíš měla podpora levicové opoziční strany Smer Roberta Fica, tehdy nejpopulárnější politické formace na Slovensku.
Ve druhém kole se Gašparovič utkal se svým někdejším stranickým šéfem Mečiarem. A ten musel znovu strávit porážku. Nekonfliktní profesor práv byl nakonec pro většinu voličů přijatelnější než kontroverzní expremiér.
obrázek
Slovenský tisk často hodnotil Gašparoviče jako málo výrazného až pasivního politika. Naproti tomu ve výzkumech veřejného mínění si nevedl vůbec špatně. „Pro národ představuje člověka, který je jedním z nás, a protože lidi nemají představu, jak by měl prezident vystupovat, tak jim vyhovuje tento typ,“ viděl v roce 2011 důvod jeho úspěchu politolog Miroslav Kusý z bratislavské Univerzity Komenského.
Možná i díky tomu se stal prvním prezidentem Slovenska, jemuž se podařilo dosáhnout znovuzvolení. I na jaře 2009 se mohl opřít o podporu Smeru a Slovenské národné strany Jána Sloty.
Na počátku roku 2009 začala média spekulovat o jeho zhoršeném zdraví. Vycházela přitom z prezidentových slovních omylů. Gašparovič se sice ani v minulosti nevyhnul chybným vyjádřením, když například takzvanou Lisabonskou smlouvu označil za libanonskou. V lednu 2009 si však popletl i svoje motto. Namísto „Myslím národně, cítím sociálně“ řekl: „Myslím sociálně a … hm, cítím sociálně a myslím národně“.
Kuriozity se staly hlavním typem zpráv o prezidentovi. Třeba při návštěvě britské královny Alžběty II. v roce 2008 zahrál delegaci na fujaru. Pravidelně navštěvoval hokejová utkání a sedal si do závodního auta. Přinejmenším údiv vzbudil například nápadem, že by vláda a parlament měly mít vlastní média, která by prezentovala jejich rozhodnutí a názory.
Po celou dobu své vlády si notoval s politikou premiéra Fica. O velmi dobrých vztazích svědčí i to, že po parlamentních volbách v roce 2010 Gašparovič přes námitky rodící se středopravicové koalice jmenoval do funkcí dva nové velvyslance navržené ještě dosluhujícím Ficovým kabinetem.
Tehdy začalo období vlády Ivety Radičové. K ní se Gašparovič i přes názorové neshody choval standardně. Kabinet však neměl dlouhého trvání a po necelých dvou letech ho po sporu o obsazení postu generálního prokurátora, do něhož Gašparovič také zasáhl, znovu nahradila další Ficova vláda.
Omezování Ficovy moci
Překvapení v prezidentských volbách se opakovalo i v roce 2014. Milionář a filantrop Andrej Kiska v nich porazil tehdejšího hegemona slovenské politiky Roberta Fica. Ten Kisku ve vyhrocené kampani označil s ohledem na jeho podnikatelské aktivity za lichváře a za osobu blízkou scientologům.
obrázek
Kiska zase ostře kritizoval stav soudnictví v zemi, které bylo podle něj závislé na Ficovi. Když se stal prezidentem, využil proto svých pravomocí a odmítal jmenovat některé ústavní soudce.
Střety pokračovaly. Kiska je na rozdíl od Fica kritikem Ruska kvůli válce na Ukrajině, podporuje protiruské sankce a kritizoval vládu, že nevyhostila ruské diplomaty v reakci na otravu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dcery v Británii. V migrační krizi se vyslovil pro pomoc uprchlíkům, zatímco Fico se vezl na vlně odporu k jejich přijímání.
Otevřený spor mezi Kiskou a Ficem propukl také na jaře 2017 kvůli využívání vládní letky k prezidentově přepravě za rodinou do Popradu. Kiska tehdy řekl, že o využívání vládních letounů ho z důvodu jejich nízké vytíženosti požádal sám ministr vnitra, který zase tvrdil, že tím mínil pouze pracovní cesty.
Naposledy se oba muži střetli po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Kiska vyzval k rekonstrukci vlády a Fico to označil za volání po převratu. Když premiér po masivních protestech nakonec podal demisi, kritizoval Kisku za jeho setkání s finančníkem a filantropem Georgem Sorosem z roku 2017. Prezident po demisi odmítl první variantu vlády, kterou mu nabídl Peter Pellegrini, a odsouhlasil mu až druhý návrh. To předtím žádný prezident neudělal.
„Andrej Kiska své pravomoci využíval asi nejvíc. Byl to nejaktivističtější prezident,“ porovnává Cirner. Upozornil však, že každý z dosavadních slovenských prezidentů si vytvářel prostor, aby mohl aktivně zasáhnout do politické moci. „Byly záležitosti, které šly, dá se říci, nad rámec ústavy,“ dodal politolog Cirner.