Podle svých četných kritiků nesnášenlivý a nezodpovědný alkoholik, který svou agresivní filozofií třídního boje zavinil krvavé komunistické diktatury dvacátého století. Nebo vizionář, jehož pronikavé analýzy lidské existence, společnosti a ekonomických vztahů jsou dodnes živým zdrojem pro filozofy, sociology i politické myslitele. V každém případě je jen málo intelektuálů, kteří se zapsali do dějin tak výraznou stopou jako Karel Marx. Narodil se přesně před 200 lety.
Dvě staletí Karla Marxe. Proklínaný revolucionář stále dokáže zatnout drápky
Karl Heinrich Marx se narodil 5. května 1818 v porýnském městečku Trevír, kde jeho děd a strýc působili jako rabíni. Jako mladík prý toužil stát se básníkem a psal romantické verše s tituly jako „Píseň elfů“ či „Tragédie osudu“. Ironií osudu může být, že pozdější přesvědčený zastánce ateismu píše maturitní práci na téma „Sjednocení věřících v Kristu“.
Neodolatelná filozofie
Nakonec se však nevěnuje ani teologii, ani poezii. Advokát Heinrich Marx, zámožný Trevířan, který přestoupil z judaismu na protestantismus, doufal, že jeho nejstarší syn půjde v jeho stopách. A Karel opravdu šel studovat práva do Bonnu. Brzy odtud ale začaly chodit zprávy, že usedne-li občas nad knihu, je to kniha filozofická, a jinak raději pije s kumpány.
Marx skutečně nestuduje příliš řádně. Historky o noci strávené ve školním vězení kvůli rušení nočního klidu či o podniknutém souboji otec přijímal s velkou nelibostí, a tak ještě před ukončením prvního ročníku oznámil správě bonnské univerzity, že jeho syn přestoupí do Berlína.
Právní vědy brzy ustoupily do pozadí, když si mladý student uvědomil, že jej „neodolatelně láká pustit se do křížku s filozofií“. Stále více ho fascinovaly hlavně myšlenky a osobnost německého filozofa Georga Friedricha Hegela, jehož odkaz zásadně utvářel intelektuální klima doby. Právě k němu se Marx nejdříve přiklonil, aby později jeho rozhodnou kritikou založil své vlastní monumentální dílo.
Jenny a Bedřich
Když jako třiadvacetiletý obhajuje doktorskou disertační práci o Epikurově filozofii na Jenské univerzitě, je zároveň už pět let zasnoubený s urozenou královnou trevírských plesů, kráskou s „broskvovou pletí“ Jenny von Westphalenovou, sestrou svého spolužáka z gymnázia.
Vzali se poté, co na jaře 1843 pruská vláda zakazuje kolínský opoziční list Rýnský deník, kde Marx po doktorátu pracoval jako redaktor. S Jenny proto odjíždí do Paříže, bašty revolucionářů. I odtud byl ale na žádost pruské vlády vypovězen a žije tři roky v Bruselu, než trvale zakotvil v Londýně.
Friedrich Engels (vlevo) a Karel Marx
V těch neklidných letech vede ostré polemiky s dalšími revolučně naladěnými intelektuály a zároveň navazuje blízké přátelství s Bedřichem Engelsem, který se Marxovi stane nejen nejbližším spolupracovníkem při rozvíjení komunistické ideologie, ale také významným mecenášem díky podílu v manchesterské továrně.
Zabavili hračky i kolébku
Marx si totiž nikdy nenašel stálejší zaměstnání, které by rodinu vytrhlo z velké materiální bídy. Rodina žije z rozprodávání Jennina stříbra, z darů nebo půjček. Marxova matka, od které nejednou žádal dědictví po otci, vzkazuje: „Místo psaní Kapitálu bys měl raději nějaký vytvořit.“ Stane se, že Marx nemůže vycházet ven, protože svoje oblečení nechal odnést do zastavárny. Jindy je vybavení bytu zabaveno.
„Přišli do domu dva exekutoři, zabavili všechny moje drobné věci, peřiny, prádlo, šatstvo, dokonce i kolébku mého ubohého dítěte a lepší hračky děvčátek, která se na to s hořkým pláčem dívala,“ popisuje Jenny svízelnou rodinnou situaci příteli.
Ze šesti dětí se dospělosti dožijí pouze tři. Až mnohem později se Marx svěřuje jednomu ze svých zeťů, že revolucionář by neměl zakládat rodinu.
Nakonec rodina žije z doživotní pravidelné renty od Engelse, který dokázal skloubit kritiku kapitalismu s vlastním, poměrně úspěšným podnikáním. Své zisky věnuje ve prospěch socialistického hnutí a na podporu Marxe, který se díky tomu může věnovat hlavně přemýšlení a psaní.
Pět knih zabírá jen jeho korespondence s Engelsem. Přezdívali si Mouřenín a Generál a posledních patnáct let života se denně navštěvovali. Jenny však Engelse vinila z toho, že jejího muže vodí do nevěstinců a opíjí se s ním. K většímu porozumění nepomohlo ani to, že na sebe Engels vzal otcovství chlapce, vzešlého z milostné aféry Marxe s jejich hospodyní.
Proletáři všech zemí
Největším dobrodružstvím, do kterého se Marx a Engels společně pustili, ale nebyly milostné avantýry ani pitky, nýbrž revoluce. Již v roce 1848 spolu vydávají slavný Manifest komunistické strany sepsaný na popud Svazu komunistů jako první vědecký program mezinárodního dělnického hnutí.
Brožura o 23 stránkách začíná známou větou „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu“ a pokračuje výzvou sotva třicetiletých filozofů k násilnému svržení kapitalismu dělnickou třídou, nastolení beztřídní společnosti a zrušení soukromého vlastnictví.
Jaroslav Šebek: Společnosti se k Marxovi periodicky vrací (zdroj: ČT24)
Extrémní požadavky vycházejí z intenzivní intelektuální práce. Marx radikálně promýšlí Hegelovu filozofii dějin, podle které historie není jen nahodilým sledem, ale smysluplným vývojem, který směřuje ke svému vrcholu. V centru tohoto pohybu ale podle Marxe není světový duch, nýbrž konkrétní lidé. Filozofie v jeho podání je filozofií lidské existence.
Podstatné je, že v rozporu s Hegelem i významnou částí tradice odmítá chápat člověka na základě jeho schopnosti poznání, ale jde mu především o lidskou praxi, činnost, jednání. Člověk jako společenská bytost se tak uskutečňuje především svou prací.
Zde ale Marx naráží na ekonomickou realitu své doby, kterou podrobuje zdrcujícímu odsudku. Pokud dělníkovi pracujícímu v továrně produkt jeho práce nepatří, ale slouží jen k většímu zisku zaměstnavatele, pak se pracující odcizuje své práci a nakonec se odcizuje sám sobě i druhým lidem.
Na vrcholu tohoto vývoje ale podle Marxe musí dojít k historickému obratu. Ten nastane v momentu, kdy si pracující třída toto své bolestné odlidštění uvědomí.
Komunistický manifest pak končí známým zvoláním: „Komunisté prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se!“
Titulní strana prvního vydání Kapitálu z roku 1867
Právě radikální výzva k nekompromisní revoluční proměně společnosti na jedné straně přitahovala k marxismu stále větší množství následovníků, na druhé straně vedla k ostrému nesouhlasu a odsouzení.
Například pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk padesát let po vydání manifestu v roce 1898 píše: „Revolucionář je absolutista a tyran, třebaže táhne do boje s heslem rovnosti a bratrství.“
Hodnota Kapitálu
Své úvahy Marx rozpracoval do podoby rozměrného politicko-ekonomického spisu Kapitál, v němž dochází k závěru, že vykořisťovatelské zřízení, tedy kapitalismus, spěje samo ze své podstaty k zániku a bude nutně vystřídáno komunismem, tedy beztřídní společností, v níž neexistuje soukromé vlastnictví.
Sám Marx stačil dopsat a roku 1867 vydat pouze první díl, zbylé dva sestavil ze zápisků po jeho smrti Engels. Sporný čtvrtý díl s názvem Teorie nadhodnoty, často nepovažovaný za autentickou součást díla, poprvé publikoval v letech 1905 až 1910 Karl Kautsky.
Na rozdíl od mnoha jiných politických programů a traktátů se Marxovy ideje ujaly v praxi. Jejich autor ostatně napsal notoricky známou větu: „Filozofové svět až dosud jen různě vykládali, jde o to, jej změnit!“
V roce 1864 stál Marx u zrodu mezinárodního dělnického sdružení První internacionála, na jejímž vedení se podílel. Otázkou zůstává, jak měla spravedlivá společnost podle samotného Marxe vypadat, on sám ve stozích svých spisů žádný přesný obrázek nedává.
Faktem je, že po „rozpracování“ vůdcem ruské bolševické revoluce Leninem se jeho učení stalo základem krvavé „diktatury dělnické třídy“, kterou charakterizoval masový teror. Podle filozofa Václava Bělohradského historický neúspěch komunismu vyplynul „z nedostatku svědomitosti vůči struktuře lidské existence a ze strašného přecenění revolučního činu“.
Ačkoliv podle některých odborníků je dnes hodnota Kapitálu a dalších Marxových spisů hlavně historická a spočívá především v detailním popisu ekonomické reality poloviny devatenáctého století, jsou díla trevírského filozofa stále znovu a znovu vydávána, čtena a vykládána ve snaze najít odpovědi na palčivé problémy přítomnosti.
Zatnout drápky do duší
„Společnosti se k myšlenkám Karla Marxe periodicky vrací. Teď si připomínáme padesát let od začátku studentských nepokojů ve Francii, které byly také ve znamení přihlášení se části západní intelektuální elity právě k marxistickým myšlenkám. V současné době se objevuje řada zastánců marxistické teorie i ve vrcholných politických funkcích. Dlouho se v titulcích médií objevoval řecký premiér Alexis Tsipras, který je inspirován marxistickými myšlenkami, stejně jako levicové španělské hnutí Podemos,“ upozorňuje historik a publicista Jaroslav Šebek.
Podle historika a politologa Igora Lukeše je Marxova trvající přitažlivost dána „schopností zatnout drápky do duší lidí, protože si vypůjčil univerzální témata křesťanství“. Marxismus v tomto pojetí je politickým vyjádřením utopické touhy po dokonale spravedlivé společnosti, která má být přenesena z nebeského království na zemi.
Marxovy analýzy lidské existence, společnosti a ekonomických vztahů stále přitahují myslitele nejen komunistického přesvědčení, ale také sociální demokraty, anarchisty i levicově orientované křesťany či buddhisty. „Pokud jde o sociální ekonomii, tak jsem marxista,“ prohlásil opakovaně tibetský dalajlama.
Rozmanité osobnosti snad k Marxovi přitahuje právě zájem o ekonomické uspořádání společnosti, které nebude vedeno snahou o zisk, ale starostí o konkrétního člověka.
„Nezpochybnitelný je zájem o sociální otázky lidí, kteří jsou na okraji. Jsem přesvědčen, že v tomto směru se marxistická teorie může alespoň částečně shodnout i s církevním sociálním učením, i když samozřejmě marxismus je materialistický a ateistický světonázorový systém,“ uvažuje historik Jaroslav Šebek. „Ale zájem o člověka na okraji, o problémy běžného člověka zůstává platný i po dvou stech letech od Marxova narození.“
Přetrvá jméno, dílo i pohoršení
Karel Marx zemřel 14. března 1883 v Londýně, kde je také pohřben. Přišel sice kondolenční dopis od ruských a německých socialistů, na poslední rozloučení o několik dnů později na highgateském hřbitově, v části určené pro osoby nehlásící se k žádné církvi, dorazila ale jen hrstka lidí. Přesto řečník, kterým nemohl být nikdo jiný než Bedřich Engels, zakončil svou pohřební promluvu sebevědomými slovy: „Jeho jméno a jeho dílo přetrvají staletí.“
Kromě jména a díla zatím trvají i kontroverze spojené s jeho osobou. Naposledy vyvolala pobouření řady obyvatel Marxova rodného Trevíru jeho přes čtyři metry vysoká bronzová socha od slavného čínského umělce Wu Wej-šana darovaná Čínou, jejíž odhalení bude jednou z hlavních událostí oslav výročí dvou staletí od Marxova narození.