Byl strůjce dělnické revoluce, která proběhla v zemi s drtivou převahou rolníků. Byl sektářský intelektuál, který se nechal uhranout jediným výkladem světa a s podporou císařského Německa provedl v Rusku před sto lety rudý převrat. Nejenže tak dal vzniknout prvnímu socialistickému státu v historii, ale také trhl dějinami pro celé dvacáté století. Jmenoval se Uljanov.
Lenin. „Rudý apoštol“, který přepsal Marxe a trhl dějinami
Ruská zima bývá tuhá. A 27. leden 1924 byl dokonce nejstudenějším dnem roku, takže si trubači museli náustky vlhčit vodkou, aby jim nepřimrzaly na rtech. I navzdory třeskutému mrazu se ale na zasněženém Rudém náměstí srotily davy včetně nejvyšších členů komunistického vedení.
Od smrti Vladimíra Iljiče Lenina uplynulo pět dní a strůjce rudé revoluce, která Rusko proměnila v Sovětský svaz, našel místo posledního odpočinku v provizorním dřevěném mauzoleu u kremelské zdi. V téže době se ostatně v politbyru rodil plán vystavit zde nebožtíka natrvalo, třebaže vdova Naděžda Krupská s nabalzamováním Leninova těla nesouhlasila.
Věrchuška ale chtěla využít politikovu popularitu u domácí i zahraniční levice a z revolucionářových ostatků vytvořit nejvyšší relikvii nového ruského náboženství – komunismu. I když se totiž prezentoval jako ateistický a z kostelů vytvářel stáje a skladiště, kolem rudého faraona vybudoval kult věčně živého mesiáše.
Už den před pohřbem tak změnil Petrohrad jméno a stal se Leningradem. „Bohu jen erární pocta bývala vzdána. Ale dnes – srdce ať skutečnou bolestí bolí! Neboť my pochováváme nejpozemštějšího pozemšťana,“ veršoval o posledním rozloučení avantgardní básník Vladimír Majakovskij. Mezi novorozeňaty se začala objevovat zkratková jména Vladlen, Vil i Vilena. A původní název si neponechalo ani Leninovo rodné město. Stalo se Uljanovskem.
Impuls popravy
Když se Vladimír Uljanov 22. dubna 1870 v povolžském Simbirsku narodil, nic nenasvědčovalo tomu, že právě on má přepsat ruskou historii. Jeho zázemí naopak vybízelo spíš ke konformitě v carském režimu, protože otec Ilja řídil základní školy v celé gubernii a pro sebe a své potomky získal i dědičný šlechtický titul.
Zvrat do chodu pokrokářské a vážené rodiny dbající o vzdělání přinesla až vysokoškolská studia Vladimírova staršího bratra Alexandra. Posluchač přírodních věd se v Petrohradě připojil k levicovým revolucionářům, kteří chtěli spáchat atentát na cara, sám Alexandr měl obstarat nitroglycerin pro vražednou bombu. Tajná policie ovšem záměr odhalila a studenta z Povolží, který se lživě prohlásil za hlavu spiknutí a navíc odmítal žádat Romanovce o milost, oběsili ve Šlisselburské pevnosti v květnu 1887.
Pro sedmnáctiletého Vladimíra představovala bratrova poprava silný iniciační moment, ačkoliv se to tak navenek vůbec nemuselo jevit. O několik dní později totiž maturoval a jak uvádí Leninův životopisec Robert Service, podal „nelidsky vynikající výkon“. Na výbornou obstál ve všech předmětech. Alexandrova smrt v něm ale zažehla zášť vůči carské dynastii a v důsledku i vůči městským elitám, protože ty vyobcovaly atentátníkovu rodinu ze svého středu.
V následujících letech začal Uljanov hlásat myšlenky, které chtěly monarchii svrhnout a nastolit zcela nový společenský řád – současně ale dál využíval možnosti, které mu carský režim i rodinné finance nabízely, a to až do odjezdu do švýcarského exilu v roce 1900.
Intenzivně četl levicové myslitele horující proti sociální nespravedlnosti, a přitom žil z peněz zemědělské usedlosti nedaleko Samary, kterou Uljanovovi pronajímali rolníkům. Dálkově vystudoval právo, mimo jiné policejní a církevní. Když ho kvůli extrémním názorům vykázali z Petrohradu na Sibiř, krátil si čas jako venkovský šlechtic lovem, rybařením a bruslením. A také znovu listoval Karlem Marxem.
Lekce z Marxe
Myšlenky vlivného německého filozofa, se kterými se starý kontinent seznamoval už od poloviny předminulého století, představovaly pro dobové publikum silný intelektuální stimul – a navíc šly ruku v ruce se zrychlující se industrializací a rostoucím počtem dělníků v evropských městech.
Marx na svět nahlížel jako sociolog a ekonom a při velké míře zjednodušení bychom mohli napsat, že svou teorii postavil na úvaze o lidské práci a s její pomocí rozetnul společnost vedví. Na jednu stranu postavil tu společenskou vrstvu („třídu“), ze které se etablují pracovní síly, a označil ji za proletariát. Na druhé straně má stát třída, která vlastní výrobní prostředky, ať už jde o továrny nebo stroje, a tato ekonomická nadvláda jí zajišťuje moc, kterou zneužívá hned dvojím způsobem – diktuje společenský kurz a proletariát vykořisťuje.
S kritikou kapitalismu se Marx ovšem nespokojil a navrch připojil utopickou vizi. Vládnoucí měšťanská vrstva (buržoazie) podle něj v minulosti zdárně svrhla nadvládu šlechty, ožebračováním dělníků si ale sama říká o totéž. Východisko trevírský rodák spatřoval v proletářské revoluci, která bude mít za cíl nastolení socialismu a následně komunismu, světa rovnosti. A aby se tento cíl naplnil, bude zapotřebí na přechodnou dobu zavést diktaturu, ve které si hlavní slovo podrží právě proletariát.
Představitelé marxismu-leninismu: Karl Marx, Friedrich Engels a Vladimír Iljič Lenin
Musíme snít… o straně
Pro Uljanova se stal Marx erbovním filozofem a Rusko chtěl proměnit právě podle jeho myšlenek. Předmětem řady polemik, které vedl před i po svém přesídlení do švýcarského Curychu, ale byla otázka, jestli je to vůbec možné. Marx totiž vycházel z poměrů v průmyslových gigantech – Německu a Velké Británii. Zaostalé Rusko ovšem bylo v drtivé části agrární, jeho zprůmyslnění se teprve rozbíhalo a i slavnou Transsibiřskou magistrálu se podařilo dokončit až v roce 1916. A jde uskutečnit dělnickou revoluci ve státě plném zemědělců?
Svoboda v kapitalistické společnosti vždycky zůstane takovou jako v antickém Řecku: Svobodou pro vlastníky otroků.
„Musíme snít!“ kontroval Uljanov ve spise Co dělat?, který pod pseudonymem Lenin publikoval po dvouletém pobytu pod Alpami. Ruský emigrant a člověk knihy, jenž se během svého života nikdy nedokázal zbavit jisté míry profesorského projevu, v této nevšedně extatické knize odmítl zbytečné rozumování jako škodlivé a především poprvé výrazně posunul Marxe od filozofie k politice. Řekl si o stranu.
Ruské revolucionáře a Marxovy sympatizanty sice sdružovala sociálnědemokratická dělnická strana už od roku 1898, chyběla jí ale názorová konzistence. Pokud by se partaj povedlo řádně zorganizovat a posílit její ilegální činnost, měla podle Lenina posloužit jako kýžené revoluční beranidlo – a jako předvoj pro vzbouření dělníků, které by vedli právě straníci.
Zrod doktríny
Filozof Nikolaj Berďajev v této souvislosti podotýká, že Lenin „dělal revoluci ve jménu Marxe, ale ne podle Marxe“. Zatímco německý myslitel počítal se živelným vzbouřením, ke kterému dojde, až kapitalismus dozraje a zkoroduje, ruský agitátor chtěl svůj rudý převrat organizovat shora – fakticky v diktátorském duchu. Navíc měl za to, že je možné, aby dělnictvo svrhlo absolutisticky vládnoucího cara. Rusko by tak obešlo kapitalismus a skočilo z pozdního feudalismu rovnou před bránu komunismu.
Místo toho, aby se ze sociální demokracie stalo rázné revoluční beranidlo, ovšem Leninovy vize způsobily pravý opak. Na druhém stranickém sjezdu, který se sešel v Londýně jen rok po vydání Co dělat?, se formace rozštěpila na bolševiky sdružené kolem rudého radikála a menševiky, kteří razili čistější výklad marxismu. Dva roky před vypuknutím světové války se pak leninské křídlo osamostatnilo na zasedání v pražském Lidovém domě.
Položilo tím základy pro budoucí státostranu Sovětského svazu. Stejně tak Leninův rázovitý výklad Marxe, který z filozofických myšlenek vytvářel politický program pro ruské potřeby, měl SSSR v budoucnu posloužit jako masivní ideologický podstavec: politická doktrína známá pod slovním spojením „marxismus-leninismus“.
Vladimir Iljič Lenin v roce 1918
Německá pomoc
Příležitost k převodu teorie do praxe nakonec dalo Leninovi až vypuknutí první světové války a nestabilita, kterou boje přinesly do carského Ruska. Petrohrad bojoval po boku Paříže a Londýna proti Berlínu a Vídni, na východní frontě se ale carské armádě nedařilo a všeobecná nespokojenost s poměry ve válčícím státě vedla k tomu, že samoděržaví v únoru 1917 padlo a moc se přesunula do rukou prozatímní vlády.
To všechno se ale událo bez většího angažmá bolševiků a především bez přítomnosti Lenina, protože ten stále dlel ve švýcarském exilu. Návrat do vlasti se ale uprostřed bojů zdál nemožný; revolucionář tušil, že by přes státy Dohody neprojel, úvahu o letecké přepravě zhatil fakt, že žádný stroj ještě nebyl schopný takovou vzdálenost překonat. Jako jediné možné řešení se nakonec ukázalo to nejparadoxnější.
Bolševikům nabídlo pomoc nepřátelské císařské Německo, které si od Leninovy přítomnosti v blízkosti Zimního paláce slibovalo, že v zemi vyvolá chaos, a oslabí tak válečného protivníka. Podporu Leninova převozu dalo přímo ministerstvo zahraničí a historik Václav Weber uvádí, že z Německa přišlo do pokladny bolševiků v klíčovém revolučním roce padesát milionů říšských marek. To odpovídalo až deseti tunám zlata, a radikálové tak měli dostatečné finanční zázemí pro rozpoutání agitační bouře.
Parvusův stín
Vladimír Iljič Lenin
Hlavní úlohu v celém komplotu sehrál ruský emigrant Alexandr Parvus, který působil jako berlínský poradce pro východní Evropu a Lenina považoval za nejchladnokrevnějšího exilového extremistu. Sám Lenin přitom Parvusovi nedůvěřoval a navíc věděl, do jak žinantní pozice se dostává, když přijímá podporu od státu, který s Petrohradem vede válku.
Veškerá jednání proběhla přes prostředníky a výsledkem byla mytická železniční anabáze. Německo Leninovi a třicítce dalších bolševiků vypravilo částečně zapečetěný vlak, který je ze Švýcarska dovezl k Rujáně, odtud pokračovali po švédských a finských kolejích do Ruska. V dubnu Lenin stanul opět v Petrohradě.
„Cítil, že přišla jeho hodina, přišla díky válce, která rozložila starý režim – bylo třeba udělat proletářskou revoluci v rolnické zemi, první na světě,“ poznamenává v této souvislosti Berďajev. Červencový pokus o převrat se Leninovi ale nezdařil a navíc ho začala dohánět podpora Berlína. Masivní tisková kampaň označila Parvuse za agenta císaře Viléma II. a proti Leninovi padla i žaloba: Spolčil se s Německem, aby oslabil vojenskou sílu Ruska. Revolucionář musel zemi opustit znovu. Tentokrát odjel do Finska a už jen na čtvrt roku.
Rudý oceán
„Iljič byl mocný jako oceán,“ dal se po revolucionářově smrti slyšet jeho listopadový souputník (a jedna z obětí pozdějších stalinských čistek) Grigorij Zinověv. „Všichni víme, že Lenin je prorokem nového lidství a apoštolem komunismu.“
Vůdce bolševiků byl pořádkumilovnou a v mnoha ohledech pedantskou osobností a jak připomíná jeho životopisec Service, třebaže si Marxovu revoluci vykládal po svém, byl zároveň přesvědčený, že jeho výklad je jediný správný. Spíš než teoretikem marxismu byl ovšem teoretikem totalitního systému.
Idea komunismu, o které psal velikán německé filozofie, pro něj představovala dosažitelný společenský řád, o jehož naplnění začal usilovat hned, když bolševici 7. listopadu před sto lety zaútočili na Zimní palác coby tehdejší vládní sídlo. Zahájili tak revoluci, které měla komunistická propaganda připsat označení „Velká“, „říjnová“ a „socialistická“.
Co ruskou společnost po listopadovém bolševickém puči čeká, popsal v roce 1917 ve spise Stát a revoluce, v němž zacílil na přechodné porevoluční období, čili čas diktatury proletariátu. Lenin počítal s krutým násilím, ve kterém nebude existovat rovnost (a země se propadla do občanské války a despotické zlovůle komunistů), protože dělníci budou muset potřít buržoazii (a Rusko postihla masivní emigrační vlna; podle odhadů amerického Červeného kříže zemi během tří let opustily dva miliony lidí).
Isaak Brodskij / Lenin a manifestace, 1919
Sen?
Levý komunismus je dnes páteří Ruska; bohužel, je to páteř bez ohebných kloubů, páteř, kterou lze ohnout jen s nejkrajnější námahou a která musí být ohýbána pochlebováním a ohleduplným zacházením.
Už při svém návratu ze Švýcarska Lenin kázal: „Všechnu moc sovětům!“ Právě tyto revoluční rady, kde měli pracující uplatňovat svou politickou moc, měly diktaturu dirigovat, nad vším ale spočíval dohled formace, kterou rudý ideolog považoval za dělnický předvoj: bolševické strany. A zatímco Marx počítal s tím, že v komunismu stát zanikne, v Rusku ho nechali se stranou srůst a učinili ho ještě mocnějším, protože importovanou revoluci bylo potřeba „vybudovat“ rozsáhlým byrokratickým aparátem a perzekucí tajné policie Čeky.
Nové zřízení, které v zemi Leninova diktatura zavedla, tak paradoxně navazovalo na policejní i úřednickou tradici carského Ruska – a třebaže se snažilo vymýtit náboženskou víru, fungovalo zároveň jako její náhrada. Kult proletáře, který revolucí přinese nový svět, nahradil slova o nebeském království. „Marx vytvořil skutečný mýtus o proletariátu. Poslání proletariátu je předmětem víry,“ konstatuje Berďajev. „Marxismus je nejen vědou a politikou, je také vírou a náboženstvím. A v tom je jeho síla.“
Vladimír Iljič Lenin, který marxistické víře v mládí podlehl a zasvětil jí život i většinu své myšlenkové kapacity, ovšem sílu filozofické vize přetavil do politické ideologie, která s podporou zahraničního kapitálu převrátila Rusko vzhůru nohama a v nadcházejících dekádách napříč planetou zažehávala přesvědčení, že revoluční cesta ke komunismu může být realita – a nejen pouhý sen.
obrázek