Tři století bylo Alžírsko pod tureckou nadvládou, aby ji v roce 1830 vystřídala nadvláda francouzská. Dnes největší stát Afriky si Paříž jako koloniální mocnost udržela dlouhých 132 let. Cesta k alžírské nezávislosti vedla přes osm let trvající válečný konflikt. Na jeho konci byly tisíce zničených vesnic, desetitisíce mrtvých a traumata z válečných zločinů, se kterými se dodnes nevyrovnali Alžířané ani Francouzi. Poprvé od zvolení do bývalé kolonie přijel současný francouzský prezident Emmanuel Macron, který o tehdejším počínání Francie otevřeně mluví jako o zločinech proti lidskosti.
Období kolonizace
Paříž zahájila okupaci Alžírska 5. července 1830 dobytím Alžíru. Do severoafrické země, rozlohou čtyřikrát větší než Francie, začaly v následujících letech proudit davy francouzských přistěhovalců. Zpočátku se usazovali ve městech, později zabírali nejúrodnější půdu na venkově.
Postupem času se území Alžírska, rozdělené do tří departementů, stalo integrální součástí Francouzské republiky. Alžířanům nebyla přiznána politická práva a zůstali občany druhé kategorie. Paříž vůči nim prováděla politiku národnostní asimilace.
Během druhé světové války slíbil exilový francouzský vůdce Charles de Gaulle Alžířanům samosprávu výměnou za jejich podporu. Po vítězném ukončení konfliktu se ale Paříž ke splnění svého slibu neměla. To vedlo k nárůstu protifrancouzských nálad, které přerostly v ozbrojený odpor.
Válka 1954–1962
Válka vypukla v noci na 1. listopadu 1954 sérií šedesáti útoků proti francouzským policejním stanicím a armádním objektům po celé zemi.
Na jedné straně barikády stály početné a dobře vyzbrojené francouzské jednotky a na druhé malá, spíše partyzánská složka Fronty národního osvobození (FLN) – Armáda národního osvobození (ALN).
V brutalitě si obě strany nezadaly. Na francouzské straně se nejvíce prohřešili parašutisté a cizinecká legie, ALN napsala svoji nejkrvavější stránku v roce 1955 krutostmi na civilistech v Kusantíně.
Z vojenského hlediska měla francouzská armáda nad alžírskými bojovníky jasnou převahu, kterou uplatňovala i mučením vojáků. Alžírská Armáda národního osvobození dávala přednost partyzánskému boji a teroristickým akcím.
Vlekoucí se konflikt, který nedával naději na brzké ukončení, vyvolával u francouzské veřejnosti stále větší nespokojenost. Generál de Gaulle, který v té době usiloval o prezidentskou funkci, proto začal nejprve tajně a posléze veřejně vyjednávat s vedením povstalců o ukončení bojů.
Jednání však zkomplikoval dvojí pokus o puč ze strany francouzských důstojníků a vlastníků půdy, stejně jako teroristické akce prováděné Organizací tajné armády (OAS). Tuto tajnou skupinu v čele s generálem Raoulem Salanem založili v roce 1961 nacionalističtí alžírští Francouzi, kteří pokračovali v útocích i po vyhlášení nezávislosti Alžírska v samotné Francii.
Evianské dohody
Vojensky dosáhla Francie řady úspěchů, politicky ale válku prohrála. Ukončily ji mírové smlouvy z 18. března 1962. Takzvané Evianské dohody, kterými Francie zaručila Alžírsku nezávislost, byly podepsány v Evian-les-Bains u Ženevského jezera mezi pařížskou vládou prezidenta Charlese de Gaulla a prozatímní alžírskou vládou z Fronty národního osvobození (FLN).
Obě strany se po více než tříměsíčních tajných jednáních dohodly na ustavení komise pro dohled nad příměřím, Francie souhlasila s konáním referenda o budoucnosti Alžírska a FLN se zavázala, že zaručí práva evropských kolonistů v zemi.
V referendu ve Francii se pak 8. dubna 90 procent hlasujících vyslovilo pro nezávislost, v plebiscitu v Alžírsku 1. července bylo pro nezávislost Alžírska 99 procent hlasujících. Nezávislost byla slavnostně vyhlášena 5. července 1962. Ze země poté odešel více než milion francouzských občanů, jejichž rodiny žily v Alžírsku i několik generací.
Alžírská samostatnost
Po nabytí samostatnosti vyhlásila jediná vládnoucí FLN „socialistickou budoucnost“ země, stát převzal kontrolu nad většinou zahraničních společností a později byla zestátněna těžba nerostů, ropy i plynu.
Podle sovětského vzoru se v zemi stavěly gigantické kombináty, zatímco rozvoj ostatních odvětví byl zanedbáván. V kombinaci s byrokratickou správou, poklesem cen ropy a prudkým demografickým růstem dovedli vůdci FLN na ropu bohaté Alžírsko do hospodářských potíží, k zadluženosti, rozsáhlé nezaměstnanosti a bídě přelidněných měst.
To obrátilo koncem 80. let mnoho Alžířanů ke koránu, podpoře islamistické Islámské fronty spásy (FIS) a k hladovým bouřím a demonstracím.
Po vítězství islamistů v prvním kole parlamentních voleb v prosinci 1991 začala v zemi krvavá občanská válka s řadou masakrů civilistů. Ve válce proti vládě bojovaly různé militantní islamistické skupiny, které útočily i na intelektuály, novináře či cizince. Krvavý střet skončil v únoru 2002 a zemřelo během něj 150 tisíc až 200 tisíc lidí.
Cena za nezávislost
Někteří historici tvrdí, že pro Francouze znamená alžírský konflikt podobné trauma jako vietnamská válka pro Američany. Teprve v roce 1999 například francouzský parlament uznal, že alžírský konflikt byl skutečně válkou. Paříž do té doby hovořila o potlačování vzpoury.
V roce 2000 přinesl francouzský list Le Monde svědectví dvou francouzských generálů, které potvrzovalo, že francouzští vojáci během války mučili své alžírské protivníky. Generál Jacques Massu v rozhovoru uvedl, že mučení bylo všeobecným jevem a postupně bylo „institucionalizováno“. „To si myslím, že je nejhorší ze všeho,“ řekl generál.
V dalším rozhovoru tehdejší člen vedení zpravodajských služeb v Alžírsku generál Paul Aussaresses řekl, že docházelo k mučení, i když mu „nikdy nedělalo radost“. Popřel, že by sám někoho mučil, ale připustil, že nechal zastřelit 24 lidí bez soudu.
Podle Alžířanů během války na jejich straně zahynulo kolem milionu lidí. Jiné odhady ale mluví o zhruba 240 tisících alžírských obětí a více než 25 tisících mrtvých na straně Francouzů.
Postoj francouzských prezidentů
První návštěvu francouzského prezidenta v Alžírsku po roce 1962 uskutečnil až v roce 2003 Jacques Chirac. Podepsal tehdy s alžírským prezidentem deklaraci, která měla podpořit politické, hospodářské, společenské a kulturní vztahy a vést k podpisu „smlouvy o přátelství“. To se ale nepodařilo. Smlouvu se nepodařilo uzavřít ani Chirakovu nástupci Nicolasi Sarkozymu, který na toto úsilí navázal při návštěvě Alžírska v roce 2007.
Alžírsko dlouhodobě žádá oficiální omluvu za křivdy z období francouzské koloniální nadvlády. Chirac i Sarkozy se ale omluvit odmítli. „Kát“ se nechtěl ani následující francouzský prezident Francois Hollande. Při návštěvě Alžírska v roce 2012 ovšem uvedl, že po 132 let byl Alžírsku vnucován hluboce nespravedlivý a krutý systém.
„Přiznávám, že kolonizace přinesla alžírskému lidu utrpení,“ řekl Hollande v projevu v alžírském parlamentu. Připustil také, že Francie spáchala v Alžírsku několik masakrů. V této souvislosti pak vyjádřil naději, že tato přiznání umožní zlepšit zásadním způsobem vztahy obou zemí. Alžírští zákonodárci uvítali jeho slova několikrát potleskem.
Stejně jako Sarkozy se Hollande setkal i s alžírským prezidentem Abdalazízem Buteflikou, který je v čele Alžírska od roku 1999.
Současný francouzský prezident Emmanuel Macron se k tehdejším událostem, které, jak sám přiznává, přesahují jeho zkušenosti, vyjadřuje bez servítků. Už během prezidentské kampaně nazval tehdejší kolonizaci „zločinem proti lidskosti“.
„Kolonizace tvoří součást francouzské historie. Je to zločin, zločin proti lidskosti, je to čiré barbarství. Je to část naší minulosti, které se musíme postavil čelem,“ uvedl letos v únoru v rozhovoru pro alžírskou televizi.
Jeho první návštěva Alžírska ve funkci hlavy státu byla předem označovaná jako pracovní a přátelská cesta, nikoliv jako státnická návštěva.
Macron nechce být rukojmím minulosti
Macron během návštěvy Alžírska vyjádřil naději na „otevření nové kapitoly“ ve vztazích mezi oběma zeměmi. „Je to také nová kapitola s novou alžírskou generací, která se pravděpodobně dívá na Francii jinak a která se musí dívat i na vyhlídky své vlastní země,“ řekl.
S alžírským prezidentem probral situaci v sousední Libyi a boj proti islámským extremistům v africkém Sahelu, přes který proudí na sever s cílem dostat se do Evropy desetitisíce migrantů.
V rozhovoru s alžírským deníkem Al-Vatan zdůvodnil svůj postoj ke společné historii právě poukazem na to, že patří ke generaci, která už francouzský kolonialismus nezažila, a že se raději dívá do budoucnosti. Zdůraznil, že nechce být „rukojmím minulosti“.
