Odchod Britů je pro EU zatím největší ranou, už v roce 1982 se ale pro rozvod s Bruselem rozhodlo Grónsko. Zemi s počtem obyvatel menšího britského města trvala jednání dva roky. „Byla to fraška. Všichni mluvili nesrozumitelně,“ vzpomíná na měsíce v patové situaci bývalý grónský vyjednavač. Experti varují, že u Británie to může být i dekáda.
Grónsko opustilo organizaci Evropská společenství (ES) – předchůdce EU, který tak přišel o polovinu své rozlohy. Celek zahrnoval začátkem 80. let Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS).
ES vzniklo sloučením v polovině 60. let, řídila ho Rada a Komise. V době grónského odcházení bylo v ES jen deset zemí (státy Beneluxu, Francie, Itálie, Spolková republika Německo, Dánsko, Irsko, Velká Británie, Řecko).
Podle expertů lze srovnávat případ Grónska a Spojeného království jen obtížně vzhledem k tomu, že Grónsko nebylo v době odchodu nezávislým státem a na rozdíl od Británie jeho populace čítá pouhé desetitisíce lidí, zatímco u Británie jsou to desítky milionů a její ekonomika je druhá největší v EU.
Komplikované byly už začátky
Přesto můžeme vypozorovat podobnosti v některých aspektech. Už vstup do ES byl u obou ostrovů složitý. Z technického pohledu byli obyvatelé Grónska jako dánští občané přinuceni stát se součástí ES v roce 1973 poté, co si to Dánsko odhlasovalo v referendu. Sedmdesát jedna procent obyvatel Grónska se už tehdy stavěla proti integraci.
Také Británie se stavěla k evropské integraci skepticky a nejprve raději volila členství v Evropském sdružení volného obchodu (ESVO). K ES přistoupila stejně jako Dánsko až v roce 1973, nikdy ale nepřijala euro a nepřistoupila do Schengenu.
„Británie i přes desítky let členství v EU byla vždy jiným členem, vždy se dívala do mimoevropského světa,“ konstatoval v rozhovoru pro ČT24 politický geograf Bořivoj Hnízdo. Británie hlavně chtěla zpět suverenitu svého parlamentu a soudnictví.
Největší ostrov na světě, kde je trvale zaledněno na 85 procent území, obývá asi 56 tisíc lidí. Grónský ledovec je po tom antarktickém druhý největší na světě. Po jeho roztátí by hladina světového oceánu stoupla o několik metrů.
Bývalá dánská kolonie zůstává od roku 1979 autonomní součástí Dánského království. Hlavou státu je dánský monarcha, země je ale řízena vlastní vládou a parlamentem (Landsting), jenž sídlí v hlavním městě Nuuk.
Grónsko má podobné postavení jako Skotsko v rámci Británie, decentralizace je tu ale větší, takže grónský parlament má mnohem větší pravomoci než ten v Edinburghu.
Autonomie ostrova byla posílena po referendu v roce 2008, kdy se pod místní správu dostaly i soudy, policie či pobřežní stráž, oficiální jazyk byl změněn z dánštiny na grónštinu.
Grónský parlament má 31 členů. Od října 2016 tvoří vládní koalici Pokroková strana (Siumut), levicová strana Inuitské společenství a centristé ze strany Partii Naleraq.
V dánském parlamentu je Grónsko zastoupeno dvěma poslanci, Dánsko má naopak v Grónsku Vysokého komisaře. Dánsko má stále hlavní slovo v oblasti zahraniční a monetární politiky, stejně jako v obraně.
Od roku 1985 má Grónsko vlastní červenobílou vlajku a není členem EU, z níž vystoupilo. V roce 2016 se v nezávazném referendu 64 procent obyvatel vyslovilo pro „budoucí nezávislost“ a loni se většina parlamentních stran shodla na „pomalé cestě k nezávislosti“ bez konkrétního data.
Zdroje: ČTK, Wikipedie
Těsné referendum
Zatímco Britové vydrželi desítky let, u Grónska šlo o krátký proces. V roce 1979 získalo autonomii na Dánsku a již o tři roky později se konalo referendum o členství v ES, kde si 52 procent obyvatel země ledu odhlasovalo odchod. Stejně jako u Británie, kde pro brexit hlasovalo rovněž 52 procent voličů, nešlo o výrazné vítězství.
Slavili ho zejména ti, kteří odmítali kontrolu rybolovu ze strany ES. Úmluvy OSN ze 70. a 80. let stanovují práva na rybaření tak, že mluví o výlučných zónách 200 námořních mil od pobřeží, jež kontrolují dané státy, v Evropě jsou ale země moc u sebe, proto vznikla společná rybolovná politika.
Ta stanovuje pravidla pro všechny členské státy. U každého z hlavních komerčních druhů ryb je celkový každoroční přípustný odlov a je zde princip sdílení mezi zeměmi.
„Grónská ekonomika byla a je velmi závislá na jednom zdroji, konkrétně rybách. Jednoduše si nedokázalo představit, že by kontrola nad rybolovem připadla Bruselu,“ podotkl politolog Ulrik Gad z Aalborgské univerzity v Kodani.
Z podobných důvodů zůstalo mimo ES i EU Norsko či Island. „Myslím, že (obyvatelé Grónska) sledovali Island, který ustavil jeho 200 mil dlouhou výlučnou ekonomickou zónu pro své rybáře, a pomysleli si, proč nemůžeme udělat to samé a mít náš rybolov pod kontrolou? Znepokojovaly je zejména španělské a portugalské velké průmyslové rybářské lodě, které by pluly do jejich vod a neměly by konkurenci,“ konstatoval ekolog a biolog Bryce Stewart.
Ne jen ryby, ale i otázka národní identity
Nešlo ale jen o zisk. „Pro Grónsko to není pouze otázka ekonomiky, ale i otázka suverenity. Základním konceptem je národní identita a kontrola nad vlastními zdroji,“ poznamenal Gad.
Právě rybářský průmysl je přitom jedním z hlavních témat i u Británie, která začátkem července oznámila, že vystoupí z dohody z roku 1964, jež umožňuje rybářům z dalších pěti evropských zemí lovit v britských vodách.
Lodě Francie, Belgie, Irska, Německa a Nizozemska tak nebudou moci po vystoupení Británie lovit v britských vodách a britští rybáři zase ztratí možnost lovit u břehů zmíněných pěti zemí.
U Grónska byla otázka rybolovu stěžejní. S ES jednalo o podmínkách dlouhé měsíce. Ze začátku vůbec nebylo jasné, zda bude moci Grónsko s Bruselem rozhovory vést. Pomocnou ruku tehdy podal ostrovu dánský ministr zahraničí Uffe Ellemann-Jensen, díky němuž ES pustilo Grónsko k jednacímu stolu.
Jednání zpočátku vázla, nejtvrdší bylo Německo
První grónský vyjednavač Lars Vesterbirk strávil měsíce hádkami o to, zda bylo referendum vůbec legitimní. „EU jedná jen s národy, ne s částmi národů – to se nezměnilo,“ podotkl Vesterbirk.
Začít jednání nebylo nic složitého – článek 50 Lisabonské smlouvy ještě neexistoval, stejně jako dvouletá jednací lhůta. Italové se ale obávali, aby se v otázce odtržení neinspirovala Sicílie, Španělé to samé pociťovali u Katalánska, připomíná britský Telegraph.
„Po dlouhou dobu to byla patová situace, protože všechny strany se vyjadřovaly nesrozumitelně. Seděli jsme v Bruselu a hovořili prostřednictvím tlumočníků a i ti říkali, že věci nedávají smysl. Nikdo nepochopil ani slovo,“ vzpomíná Vesterbirk pro Telegraph.
Podle něj šlo o frašku, nejtvrdší prý byli Němci, kteří se snažili udržet ostrov v ES. „Ztratili jsme trpělivost. V určitém okamžiku jsme se rozhodli, že chceme pryč i v případě, že nebude existovat dohoda o rybolovu,“ podotkl bývalý vyjednavač, jenž později zastupoval 15 let Grónsko při EU.
Patovou situaci nakonec pomohl vyřešit opět tehdejší šéf dánské diplomacie, jenž byl sice silně proevropský, ale zároveň respektoval grónskou volbu. Podle grónského ministra obchodu Larse-Emila Johansena pomohla i absence vyjednávací lhůty. „Nebyl to pocit časového tlaku. Důležité bylo, že obě strany naznačily přání další spolupráce. To usnadnilo vyjednávání,“ uvedl.
Bývalý grónský premiér Emil-Johansen řekl Daily Mailu, že se ES snažilo Grónsko od odchodu odradit. „Říkali nám, že to bude pro nás špatné, že naše hospodářství zkolabuje, ceny se zvednou a že pro nás bude prakticky nemožné tu dál žít,“ vzpomíná politik.
Dohoda téměř potvrdila status quo, EU ale za právo na rybolov platí
Smlouva s ES byla podepsána po dvou letech jednání 13. března 1984, v platnost vešla 1. ledna 1985, tedy skoro tři roky po referendu, a pro Grónsko stanovovala podmínky skoro stejné, jako když bylo členem. Jako zámořské území EU může nadále čerpat ze strukturálních fondů, nemá ale nárok na pravidelné platby z Evropského rozvojového fondu.
Dohoda ustavuje kvóty na lov ryb pro členské státy EU výměnou za to, že ostrov dostane ročně tučný finanční obnos – pro roky 2014 až 2020 je to 217,8 milionu eur v rámci partnerství EU-Grónsko. Většina peněz jde na chronické potíže sociálního i zdravotního rázu, jako je boj s depresemi či AIDS, kterými trpí řada obyvatel Grónska.
Volný pohyb osob pokračoval dle dohody jen po přechodné období. Nejméně dvouleté přechodné období přitom žádá nově i Londýn. Ochota, kterou Brusel ukázal u jednání o podmínkách s Grónskem, ale není něco, s čím by mohla počítat Británie, míní profesorka Anne Deightonová z Oxfordské univerzity.
„Grónsko není dost velké na to, aby to Bruselu stálo za to dělat mu těžkosti. Nakonec mu to nechali projít. EU může být velmi přizpůsobivá, ale nelze srovnávat Grónsko a Británii, kde jsou problémy mnohem složitější,“ upozornila expertka na evropskou a meznárodní politiku.
Vyjednat rozvod s Londýnem tak zřejmě potrvá mnohem déle. Na prodloužení dvouleté lhůty by se musely dohodnout všechny členské země – o této variantě ale už dříve mluvil třeba šéf Evropské rady Donald Tusk.
Brusel se snaží zjistit, co vláda Mayové vlastně chce
Brusel se zatím poměrně neúspěšně snaží získat od britské vlády jasné stanovisko ke sporným otázkám, jako je role Soudního dvora EU při zajišťování práv občanů unie v Británii a podoba vzájemného finančního vyrovnání.
Zatímco konzervativní britská vláda mluví o tvrdém brexitu, tedy odstoupení od celní unie a jednotného trhu kvůli omezení přistěhovalectví, Grónsko i po vystoupení z ES zůstalo „kamarádem s výhodami“. Naprostá většina obchodní výměny probíhá právě s Unií, jejíž trhy jsou pro grónské rybáře nepostradatelné.
Model „obráceného Grónska“
S tvrdým brexitem nesouhlasí Skotsko, které hlasovalo většinově pro setrvání v EU a chce nové referendum o nezávislosti. I když se tato verze scénáře jeví jako nepravděpodobná, hojně se diskutovalo o možnosti modelu takzvaného „obráceného Grónska“, kdy by Anglie a Wales vystoupily z EU, zatímco Skotsko či Severní Irsko by v celku setrvaly. Spojené království by tak zůstalo členským státem s územní výjimkou pro Anglii a Wales.
„Pokud ale Anglie a Wales chtějí tvrdý brexit ve smyslu opuštění jednotného trhu, bylo by obtížné tento model uskutečnit, protože mezi Skotskem a Anglií by vznikla tvrdá hranice, a to je těžko přijatelné,“ podotkl politolog Gad.
Pokud jde o možný vstup Grónska do EU, vypadá to, že země svého rozhodnutí zatím nelituje, její ekonomika se nezhroutila a ryby se prodávají. „Musíme porovnat pro a proti, ne jen sedět a tvrdit, že k EU se už nikdy nepřipojíme,“ říká ale Henrik Leth šéf Bussiness Greenland, jež reprezentuje 500 firem.
Ty se obávají, aby nebyly vytlačeny z globálních trhů, zatímco někteří místní politici by pro změnu uvítali přístup k unijním dotacím na infrastrukturu.
„Měli bychom se možností návratu alespoň zaobírat,“ uvedl pro agenturu Reuters Michael Rosing z koaliční strany Demokraté, jež má 4 z 31 křesel v grónském parlamentu. Členství v EU by podle něj přineslo do země investice a pomohlo diverzifikovat ekonomiku. Nějaká važnější debata je ale zatím otázkou vzdálené budoucnosti.
- Švýcarsko
- Je členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Švýcarští vývozci mají bezbariérový přístup na unijní trh. Země může svobodně jednat o obchodních dohodách se státy mimo EU (např. Čína). Švýcaři mají na druhou stranu omezený přístup na unijní trh se službami a téměř žádný na trh finančních služeb EU.
- Stát má svobodu rozhodování, pokud jde o politiky sociální a zaměstnanosti, ale musí přispívat do rozpočtu EU a uplatňovat volný pohyb osob. Švýcarsko chtělo nedávno zavést kvóty na přistěhovalce z EU, po jednání s Bruselem tak ale nakonec neučinilo.
- Norsko
- Je členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a Evropského hospodářského prostoru (EHP) a může tudíž uplatnit právo veta a postavit se proti evropským nařízením, kvůli obavám z následků ho ale nikdy nevyužilo. Může rovněž svobodně vyjednávat obchodní dohody se zeměmi, které nejsou členy EU a nepodléhá Evropskému soudnímu dvoru.
- Na druhou stranu uznává volný pohyb osob a přispívá do rozpočtu EU, a musí se řídit pravidly pro jednotný trh, i když nemá hlasovací právo. Určitý balík zákonů má Norsko v souladu s unijní legislativou, i pokud jde o vzdělávání či výzkum.
- Island
- V roce 1974 byla mezi tehdejším ES a Rejkjavíkem podepsána dvoustranná Dohoda o volném obchodu a na základě dohody mezi EU a ESVO se Island stal v roce 1994 členem EHP.
V roce 1996 se Island stal přidruženým členem tzv. Schengenské dohody (1986), která zrušila hraniční kontroly. Také Island musel následně přijmout většinu unijní legislativy. V roce 2009 podal ostrovní stát přihlášku do EU, o čtyři roky později ji ale stáhl. - Turecko
- Turecko má s Bruselem dohodu o celní unii. To znamená, že neplatí sazby za vývoz většiny zboží do EU. Při obchodování s třetími zeměmi však musí přijmout vnější sazby EU. Vzhledem k tomu, že je pouze kandidátem na členství v EU, tak zatím nemá právo při stanovování těchto sazeb. Dohoda se nevztahuje na trh se službami. Stále také platí migrační dohoda mezi EU a Tureckem, jež pomohla omezit uprchlickou vlnu do EU směrem přes Řecko.
- Ministáty
- Andorra: V celní unii s EU od roku 1991, kdy vstoupila platnost dohoda mezi unií a Andorrským knížectvím. Dohoda se však nevztahuje na zemědělské produkty. Není součástí schengenského prostoru, občané zemí Schengenu ale obvykle mohou vstoupit na území Andorry bez větších problémů. Jjediný z ministátů, který používá euro na základě dohod přímo s EU, nikoli s některým jejím členským státem.
- Lichtenštejnsko: Člen EFTA a od 1. května 1995 jako jediný z ministátů členem Evropského hospodářského prostoru, aplikuje část unijní legislativy. Je součástí schengenského prostoru.
- Monako: Přijímá politiku EU skrze zvláštní vztahy s Francií. Je členem celní unie a přijímá opatření EU týkající se DPH a spotřební daně, de facto je i členem Schengenu a eurozóny, řídí se unijními směrnicemi.
- San Marino: Od roku 2002 je v celní unii s Evropskou unií. Také je členem eurozóny a má otevřené hranice s Itálií a tím i s EU.
- Vatikán: Není s EU v celní unii ani není součástí schengenského prostoru, ale má otevřené hranice. Razí své vlastní euromince.
