Je to prý začátek konce tzv. Islámského státu – současného symbolu radikalismu, který se zdaleka neomezuje jen na Blízký východ. Jenže jak vnímají islamisty samotní obyvatelé dvoumilionového Mosulu? Nikoliv vojenská síla protivníků, ale právě postoj místních může rozhodnout, zda příběh o Islámském státu a samozvaném chalífátu opravdu končí. Mnohem pravděpodobnější se zatím zdá osud některých okolních zemí.
Mosul jako poslední rána Islámskému státu. Co přijde poté?
Irácké jednotky ostřelují pozice IS u Mosulu už od minulého týdne. Navzdory občasným pokusům o protiútoky teroristů postupují do vesnic v okolí Bartally, která je vzdálená asi 15 kilometrů východně od největšího města severního Iráku. Islamisté ale nechtějí město vydat zadarmo – přichystali postupujícím vojákům pásy min nebo bomb rozmístěných na silnicích.
Armáda navíc musí dbát na civilisty, mezi kterými se bojovníci Islámského státu občas ukrývají. Humanitární organizace se zatím snaží co nejrychleji stavět uprchlické tábory v očekávání vlny lidí utíkajících z Mosulu a okolních obcí. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky dokonce již dříve varoval, že by z Mosulu ve velmi krátké době mohlo utéct přes milion lidí.
Izraelský expert: Slovo radikál lidé v regionu Mosulu téměř neznají (zdroj: ČT24)
Co ale ti další? Často je třeba oddělovat nenávistnou propagandu IS určenou pro svět od tamní – nikoliv tak černobílé – reality. „Už pojem ‚radikál' je termín, který užívají lidé ze Západu, ale určitě ne místní,“ říká přední izraelský expert na islámský radikalismus Elie Rekhess. „Možná se mýlím, ale domnívám se, že takové slovo ani v arabštině neexistuje,“ dodává.
Na jedné straně šokující metody a tvrdá ruka vedená zvráceným výkladem islámu, ale také stabilita, jasná pravidla a řád. Tedy hodnoty, jež si i za cenu jistých obětí mnozí obyvatelé neklidného regionu pochvalují.
Islámský stát v Mosulu
„My si představujeme IS jako nějaké okupanty, kteří přišli a zcela proti vůli místních obyvatel obsadili obrovské dvoumilionové město a další území,“ zmiňuje analytik z Metropolitní univerzity Praha Břetislav Tureček.
„Nicméně v ozbrojených, ale i v civilních složkách IS jsou zkrátka i místní obyvatelé, a to zdaleka ne vždy pod nátlakem, ale často ze sympatií. Prostě proto, že jim je Islámský stát milejší, než kterákoliv ze sil, které teď na Mosul útočí,“ vysvětluje.
Příklad Hamasu a islámského hnutí v Izraeli. Proč bylo tak úspěšné? Oni následují tradici Muslimského bratrstva v tom, že islám má i sociální správu. Zakládali sportovní spolky, zdravotní a vzdělávací instituce. Vyplnili jakési vakuum, které tady zanechal, řekněme, sekulární režim. To se lidem z logických důvodů líbilo.
I když armáda zatím podle velitelů postupuje na Mosul nad očekávání rychle, šik proti IS ukrývá mnoho různých zájmů – vedle irácké armády zde působí třeba kurdští pešmergové, poradci z Íránu nebo americké letectvo.
Krátce poté, co armáda USA naposledy opouštěla Irák, se začalo rodit nové hnutí odporu – později známé jako Islámský stát. Nové šíitské vedení po stažení vojsk USA začalo zatýkat stovky sunnitů včetně zástupců armády. Podobně zakročilo i proti lídrům sunnitských kmenů, kterým původně slíbilo spoluúčast na moci v Iráku.
obrázek
Ze sunnitského povstání tak zbyli bývalí členové baasistických milic Saddáma Hussajna, zneuznaní příslušníci sunnitských kmenů i jejich noví spojenci – nejotrlejší členové Al-Káidy. Většinou šlo o mladé muže dříve vězněné v amerických táborech.
To byl i případ pozdějšího lídra IS abú Bakra al-Bagdádího. Ten v létě 2011 poslal do Sýrie část mužů, kteří měli posílit opoziční hnutí proti šíitské vládě Bašára Asada. Další etapa už je známá z nedávné doby. Ostatně Mosul jako jedno z center „chalífátu“ je jeho součástí.
Bude se v Iráku opakovat podobný scénář, kdy jednu radikální sílu (Al-Káida) nahradí jiná (Islámský stát) – s jinými protagonisty, jiným názvem, ale podobnými cíli a zápalem? „Možná se můžeme ohlédnout i za tím, co se dělo v Afghánistánu. Poté, co byl v roce 2001 svržen Taliban, jeho struktury se přeskupily a se značnou podporou části obyvatel se jim podařilo terorizovat zahraniční jednotky,“ říká Tureček.
I 15 let po svržení Talibanu je jeho moc v mnoha oblastech daleko větší než moc oficiální afghánské vlády. Něco podobného se může stát na rozhraní Sýrie a Iráku v následujících letech.
V jednom se přeci jenom mohou současné a hlavně budoucí kulisy regionu lišit. De facto mohou přestat existovat v současné podobě. „Blízký východ se rozpadá. Trvá to už čtyři či pět let a drolí se do různých sektářských, náboženských či etnických skupin,“ zmiňuje Rekhes. Důsledkem mohou být jakési kvazi státy – rozdělené nikoliv podle oficiálních hranic, odrážejících sto let starou Sykes-Picotovu dohodu, ale etnického či náboženského klíče.
Dnešní mapa se podstatně liší od toho, jak ji Britové a Francouzi kdysi nakreslili. Třeba právě Mosul by podle ní nebyl v Iráku, nýbrž v Sýrii. Čáru napříč etniky či náboženskými komunitami chce ale vymazat Islámský stát, Kurdové nebo třeba panarabské hnutí.
V červnu 2014 vyhlásil Islámský stát vznik „chalífátu“ – tedy územního celku spravovaného zástupcem boha na zemi, chalífou, a to podle muslimského práva šarí'a. Po všech stoupencích islámu žádá přísahu věrnosti vůdci, kterým je abu Bakr al-Bagdádí.
IS žádá věrnost i po dalších džihádistických skupinách. Řada z nich už tak učinila, včetně bývalých členů Al-Káidy. Usiluje o obnovu boží vůle na zemi a obranu muslimů proti „nevěřícím a odpadlíkům“.
Konfrontaci s koalicí vedenou Spojenými státy pojal IS jako předzvěst konečného souboje mezi muslimy a jejich nepřáteli. Zvláštní symboliku má v tomto ohledu syrské město Dábik – aktuálně obléhané syrskou opozicí.
Centrum muslimských apokalyptických proroctví má být dějištěm „konečné bitvy mezi muslimy a římskými nepřáteli“. Právě proto IS ve své propagandě častokrát vyzýval Západ k vyslání pozemních jednotek do Sýrie.
„Poslední hodina nepřijde, dokud muslimové nerozpráší Římany v Dábiku nebo al-Amaku,“ měl údajně prohlásit prorok Mohamed. Finální bitva měla být součastí postupu muslimů do Konstantinopole (dnešní Istanbul).