Nobelovu cenu míru získal kolumbijský prezident Santos

Letošním laureátem Nobelovy ceny míru se stal kolumbijský prezident Juan Manuel Santos. Nobelova komise ocenila jeho úsilí, které vedlo k ukončení více než padesát let trvající občanské války v zemi a k podpisu mírové smlouvy s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC). Santos míní, že Nobelova cena jeho zemi pomůže v mírovém procesu.

Nobelův výbor ve svém rozhodnutí zdůraznil, že ocenění je třeba chápat také jako poctu kolumbijskému obyvatelstvu, které se ani přes všechny těžkosti nevzdalo naděje na dosažení míru. Cena je rovněž věnována všem účastníkům mírového procesu a pozůstalým po obětech občanské války. 

Podle tajemníka Nobelova výboru Olava Njoelstada byl prezident Santos udělením ceny zcela ohromen. „Byl velmi vděčný. Řekl, že to bude mít pro mírový proces v Kolumbii neocenitelnou hodnotu,“ řekl Njoelstad, který se Santosem hovořil po telefonu.

Nobelův výbor v minulosti již několikrát dal ocenění stranám v nedokončeném mírovém procesu, aby je podpořil. Na kolumbijském mírovém procesu se navíc Norsko samo podílelo; společně s Kubou patřilo k hlavním vyjednávačům.

Přijímám tuto cenu jménem kolumbijského lidu, který si během války tolik vytrpěl.
Juan Manuel Santos
kolumbijský prezident

Mírovou dohodu podepsali prezident Santos a vrchní velitel hnutí FARC Timoleón Jiménez zvaný Timošenko 27. září na Kubě. Ceremoniálu se účastnilo na 2500 lidí včetně generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna či amerického ministra zahraničí Johna Kerryho.

Měli Nobelovu cenu míru dostat i povstalci?

Musíme si uvědomit, že FARC byla velice krvavá guerilla, která masově vraždila, mučila, unášela a věznila lidi. Byla největším narkokartelem na světě. Každá třetí rodina v Kolumbii byla tragicky postižena. Ano, národ chce mír, ale mír spravedlivý.
Mnislav Zelený
etnograf a bývalý velvyslanec ČR v Kolumbii a Ekvádoru

Velitel povstalců po vyhlášení laureáta na twitteru napsal: „Jediná cena, o
kterou usilujeme, je mír se sociální spravedlností pro Kolumbii“. O něco později v dalším vzkazu na téže sociální síti pak Santosovi pogratuloval. Konstatoval přitom, že „mír by nebyl možný“ bez úsilí prezidenta i garantů z Kuby a Norska, stejně jako účastníků z Venezuely a Chile.

Například podle Ingrid Betancourtové, bývalé kolumbijské političky, kterou FARC drželi v zajetí v letech 2002 až 2006, měli být oceněni i povstalci. Na otázku novináře, zda si podle ní Nobelovu cenu za mír zaslouží i lidé, kteří ji unesli, podle agentury AFP odpověděla: „Je pro mne velice těžké říci ano, ale myslím si, že ano. Pro Kolumbii je to okamžik zamyšlení, naděje na mír, radosti, že lze skutečně říci, že od míru není cesty zpět.“

K všeobecnému překvapení však Kolumbijci začátkem října mírovou dohodu v referendu odmítli. Podobu 297stránkové dohody dlouhodobě kritizovala kolumbijská opozice, a to zejména kvůli části, která počítala s amnestií pro bojovníky FARC.

Po zamítavém stanovisku Kolumbijců začaly na Kubě nové rozhovory vlády a zástupců FARC. Není ale jasné, zda budou povstalci ochotni přistoupit na přísnější podmínky dohody. Klid zbraní mezi oběma stranami podle prezidenta Santose platí jen do konce října.

Cena jako podpora probíhajícímu mírovému procesu

Nobelův výbor v minulosti již několikrát dal ocenění stranám v nedokončeném mírovém procesu, aby je podpořil. Na kolumbijském mírovém procesu se navíc Norsko samo podílelo; společně s Kubou patřilo k hlavním vyjednávačům.

K referendu Nobelův výbor uvedl, že nebylo hlasováním pro mír nebo proti míru. „Ti, kdo dohodu odmítli, neodmítli touhu po míru, ale konkrétní mírovou dohodu,“ konstatoval výbor. Podle něj výsledek referenda nemusí nutně znamenat, že mírový proces v Kolumbii je mrtvý. 

Santos se stal 15. hlavou státu či vlády, která během svého funkčního období prestižní Nobelovu cenu míru získala. Kromě toho je druhým Kolumbijcem, prvním byl spisovatel Gabriel García Marguéz v roce 1982.

Na Nobelovu cenu za mír byl letos nominován rekordní počet 370 kandidátů - 228 jednotlivců a 148 organizací.

Loni Nobelovu cenu za mír překvapivě získala čtveřice tuniských organizací, která přispěla k budování demokracie v Tunisku po roce 2011, kdy se v zemi uskutečnila první z revolucí „arabského jara“.