Berlín – Německý umělec Gunter Demning přišel s unikátním projektem, jak připomenout oběti hitlerovského řádění - usazuje pozlacené dlažební kostky na místa, kde nacisty umučení lidé žili. Projekt začal Demning realizovat v roce 1996, po celé Evropě jich je už přes 25 tisíc. Od Německa přes Polsko, Maďarsko, Česko až po Itálii a Rakousko. Několik desítek „kostek zmizelých“ najdeme i v Praze. Místem, které má v Berlíně připomínat nejtemnější historii města z let 1933 až 1945, je nákupní čtvrť, oblíbená hlavně mezi turisty. Lidé tu procházejí a často si ani nevšimnou, že šlapou po výjimečných dlažebních kostkách, které nesou jména obětí holocaustu, kteří zde žili před Hitlerovým konečným řešením.
V Berlíně žilo odhadem 55 tisíc umučených - od židů přes homosexuály, odbojáře až po Romy. Mosazných kamenů je v Berlíně zatím 2 800.
Jochanan Asriel (85) je jedním z těch, kteří chtějí tímto způsobem připomenout jméno svého otce, který byl obchodníkem s kožešinami a který předsedal židovsko-turecké komoře v Berlíně. Asriel byl teenager, když nacisté jeho rodinu deportovali a jemu se jen náhodou podařilo utéct před plynovými komorami do Dánska. Odtud musel znovu utéct přes Švédsko, Finsko, Rusko, Ukrajinu, Turecko, Libanon až do Palestiny. Do Německa se pak nikdy nepodíval, až nyní. Pamatuje si ještě, že jeho otec žil v elegantní vile na Fridrichstrasse, kde dnes sídlí exkluzivní obchodní domy a řetězce. Jeho rodina přijela na položení dlažebního kamene s vyrytým jménem jeho otce až ze Chicaga nebo izraelské Haify. Chtěli si vzpomenout všichni společně.
Umělec Demnig pečlivě vytahuje dlažební kameny z berlínského chodníku, zalívá uvolněné místo betonem a dosazuje lesknoucí se mosaznou plaketu o velikosti dětské ruky. Je na ní psáno: Davisco Asriel žil zde. Narozen 1882 a deportovaný 25. 1. 1942. Zavražděný v Rize. Jsou tu i nově kameny na památku jeho ženy Helene Asrielové a matky Henrietty Fischerové, které nacisté zavraždili v Terezíně a Osvětimi.
Günter Demning, umělec a zakladatel projektu Stolpersteine
„Jedním z důvodu, proč jsem s tímhle projektem začal, bylo vrátit jména na místa, kde tito lidé žili, než je za holocaustu deportovali a zavraždili. Chtěl jsem těmto lidem dát zpátky jejich jména, protože oficiálně měli jen přidělená čísla, byli bezejmenní. Židovská obec tento můj nápad podpořila za použití hesla z Talmudu: “Že člověk je zapomenut jenom tehdy, když je zapomenuto i jeho jméno."
Kostky slouží jako náhrobky pro ty, jejichž prach skončil v řece
„Kameny, které pokládám, jsou za ty lidi, kteří nemají vlastní náhrobky, protože jejich prach skončil v řece. Když sem příbuzní přijdou, jejich smutek je velmi hluboký. Někteří ani neměli příležitost se s oběťmi setkat. Ale místo opouštějí spokojení. Vědí, kolik empatie se tu nalézá a také zájmu o osud jejich předků, hlavně od školáků,“ vysvětluje důvody své práce Demnig.
První mosazný dlažební kámen Gunter Demnig položil ilegálně v roce 1996, jako součást nezávislého projektu. Po několika letech vyjednávání mu město Berlín vydalo povolení a začaly se přidávat i další radnice. Od té chvíle se z těchto kamenů se jmény holocaustu stalo něco víc než jen umělecký projekt - dalo by se říct - že sociální hnutí. Každé položení kamene se jménem se pak vlastně stává smutečním obřadem za mrtvého, který pohřeb nikdy neměl.
S umělcem Gunterem Demnigem se může každý setkat. Když přispěje 95 euro, získá dlažební kámen - v ceně je materiál i práce. Historický průzkum dělají dobrovolníci z různých iniciativ, ale i školní třídy nebo přeživší obětí. Ti pak umělce kontaktují a požádají ho, aby položil kámen za oběť, jejíž adresu vystopovali. V Berlíně už fungují tři městem placení lidé. Ti dobrovolníky podporují a kontaktují rodinné příslušníky, kteří by se chtěli usazení mosazné dlažky se jménem jejich zesnulého příbuzného zúčastnit.
Německé Stolperstein je v tomto kontextu dost obtížné výstižně a přitom krátce přeložit - význam pojmu je „(dlažební) kameny, o které se zakopává“, zde se však jedná o „kameny, o které se zakopnout má“.
