Nikdy bych nesdílel utrpení, říká autor Zprávy o záchraně mrtvého

Scénář jste psal spolu s Markem Šindelkou na základě svých deníkových záznamů. Do jaké míry jste se jich držel?

Kadrnka: Nebyly to jen deníkové záznamy, film vychází z reálné zkušenosti mé rodiny. Když můj táta dostal velmi vážnou mozkovou mrtvici, snažili jsme se ho s maminkou probrat z kómatu a ty dny strávené v nemocnici jsem zaznamenával do deníku, zároveň jsem odpozorovával dění v nemocnici a dělal si poznámky. A potom jsem v určité fázi napsal text, který jsem s dramaturgem Jiřím Soukupem, který je také spoluscenárista, a Markem Šindelkou, proměnili do něčeho, co se tváří jako filmový scénář.

Co vede člověka k tomu, aby sdílel své utrpení a utrpení své rodiny s filmovým publikem?

Kadrnka: Ten film není o utrpení.

Ale není to zrovna radostná chvilka, to, co tam prožívají vaši hrdinové.

Kadrnka: Nikdy bych si nedovolil sdílet utrpení. Ta těžká chvilka přijde, jako v životě přichází u každého člověka, vyústění filmu má být naopak velmi světlé, to jsem chtěl hlavně sdílet. Doufám, že tohle je to, co drží ten film pohromadě, co si divák odnese.

Než se film dostane ke světlému závěru, je to velmi tíživá podívaná. Když natáčíte film, přemýšlíte, co na něj řekne divák?

Kadrnka: Snažím se své filmy stavět na vlastním vidění a to vidění chci sdílet s divákem. To je základ filmu, jeho smysl, že režisér má nějaké vidění a věří, že divák bude mít podobné a dojde k propojení, vzniku emocí.

Co je podle herců sdělení filmu? Co chcete na diváka přenést?

Mauréry: Dokázat blízkého člověka pustit, když odchází. V pozitivní emoci. Je to velmi těžké. Já jsem shodou okolností to samé prožila. Nevím, jak si mě Vašek našel, ale mám stejnou zkušenost, ale s jiným koncem, s mým vlastním otcem. Také jsme chodili dennodenně za otcem a též jsem se s ním rozloučila, ale ve filmu, aspoň ve scénáři jsem to tak viděla, je to úplně jiný pohled na věc, v takovém světle a nadhledu, tak vyrovnaný. Neboť jsou to těžké chvíle a tento film by měl pomoct pochopit nepochopitelné a smířit se s tím. Ne ukazovat utrpení, ale to vyrovnání se s tím.

Zpráva o záchraně mrtvého může být pro diváka emociálně vyčerpávající, i když má světlý konec. Natáčeli jste ho v opuštěném pavilonu nemocnice v Olomouci, jak působilo to samotné natáčení?

Dyk: Poprvé při natáčení jsem zažil pocit, že vlastně medituju. Medituju hraním, bytím na place. O filmu se bude, myslím si, hodně mluvit, protože nějakým způsobem vyzývá k otázkám i odpovědím, i když ty následovat ani nemusí. Vašek je tak zvyklý pracovat a mě jako herce to dráždilo, pořád jsem si říkal, že herec musí pořád něco předvádět, „hrát“, a potom jsem zjistil, že také může být jenom „médium“, fungovat jenom jako průtokový ohřívač.

Ale je pravda, že když si to připustíte, tak emoce na vás i během natáčení velmi působí. Vašek paradoxně nechtěl, abychom je dávali navenek, ale naopak si je spíš brali do sebe. Velmi častá připomínka byla: ono to tam je, neboj, nemusíš zvedat obočí ani hýbat nervózně rukama. Takže pro mě to byla svým způsobem ojedinělá práce, zaprvé kvůli tématu, zadruhé kvůli tomu, že katarze pro mě není ve filmu, ale ve Vaškově rodině, protože ten příběh nějakým způsobem pokračuje.

Častým symbolem ve filmu jsou ruce, dotek, protože slova ztrácí význam.

Kadrnka: Slova neztrácí význam, ten film je o slově, které se hledá. Slovo je téma filmu. Chtěl jsem udělat taktilní film – a myslím si, že film tohle umí, že umí zprostředkovat určité smysly. Samozřejmě když je člověk v kómatu, čeká se na záchvěv, na náznak pohybu. Oni napřed hovoří k tělu, potom si uvědomí, že to nestačí, tak hovoří k mysli. Tělo je přítomné, akorát je od mysli odpojeno. Takže dotek je součástí filmu, protože je součástí rituálu uzdravování.

Toto není téma, které se má moc analyzovat. Jak Vojtu, tak Zuzku jsem si vybral proto, že od začátku bylo jasné, že tomu rozumí, že to nemusíme vnitřně odůvodňovat, nějakým způsobem se na to napojili. Potřeboval jsem mít herce, kteří nebudou mít v sobě otázku typu, proč tam vlastně stojí a proč vůbec ta slova, okamžitě to brali jako automatickou věc a to bylo pro mě strašně důležité. Věděl jsem, že tomu budou rozumět a že tomu budou věřit.

Dyk: To bych tě opravil, protože myslím, že jsme to tak okamžitě ani jeden z nás nebrali. Já jsem si otázky pokládal, protože jsem dosud byl zvyklý takhle pracovat. Ale když u typu filmů, jako je ten Vaškův, člověk přistoupí na ten kód, klíč, který neprobíhá jen horizontálně, ale i vertikálně, tak potom i jako divák můžete dostat něco, co u jiných typů filmu zas tak nedostanete, což je určitá vnitřní harmonie. Naopak bych vůbec nepoužil označení jako „utrpení“, protože ten film o utrpení není, dostanete ale rozhřešení.