Věnovat dítěti každou minutu života je fascinující, ale není to moc? Ptá se dokumentaristka Erika Hníková

Projekce soutěžních filmů na festivalu ve Varech zahájilo v sobotu promítání dokumentu Každá minuta života. Erika Hníková v něm sleduje manželský pár Hanuliakových, kteří chtějí ze svého dítěte vychovat vrcholového sportovce a po všech stránkách „kvalitního člověka“. Podřizují tomuto cíli veškerý čas svůj i svého čtyřletého syna. „Sama nevím, co si o výchově Hanuliakových mám myslet,“ přiznává v rozhovoru dokumentaristka. Doufá, že snímek diváky vyprovokuje k zamyšlení nad jejich vlastním rodičovstvím. Zajít na novinku mohou od 26. srpna do kina nejen ve Varech.

Z dokumentu Každá minuta života
Zdroj: Aerofilms

Snímek Každá minuta života mapuje mladou slovenskou rodinu, která si zvolila specifickou metodu pro výchovu svého čtyřletého syna. Co vás na jejich výchově zaujalo natolik, že jí věnujete dokument?

Výchova tří- až čtyřletého Miška je velmi specifická tím, že rodina Hanuliakových se mu stoprocentně věnuje. Nepracují, jsou nonstop s ním, dělají s ním úplně všechny sporty, jazyky, hudbu, všechno, co si dovedete představit. Můj film je jakousi úvahou nad tím, na kolik my se věnujeme dětem, jestli bychom se někde neměli věnovat víc, nebo naopak míň a co je ještě zdravé v současném světě.

Fascinuje vás jejich přístup?

Fascinuje mě více věcmi. Jednak svou stoprocentností a také tím, že úplně nevím, co si o jejich výchově mám myslet. Takže film je udělaný tak, aby i diváka provokoval k přemýšlení.

Vstupovala jste s manželi Hanuliakovými během filmu do dialogu, aby oni vysvětlili přímo do kamery svůj přístup k výchově?

Vůbec ne. Když byste si film pustili, možná byste vůbec nepoznali, že je to dokument. Používá spíše prostředky z hraného filmu, takže je jemně pozoruje a to, co si o nich myslíte, nebo jak to na vás působí, je na vás. Když Hanuliakovi poprvé viděli film, tak řekli, že vůbec nechápu, koho by to mělo zajímat, protože to je vlastně jejich obyčejný život, ale jejich obyčejný život je naprosto specifický. Ale neslyšíte je říkat do kamery výpovědi, tyto klasické dokumentární postupy tento film nepoužívá.

Ve vašich předchozích dokumentech Nesvatbov, Sejdeme se v Eurocampu nebo Ženy pro měny šlo vždy o nějaké extrémní situace. Byla pro vás i tato rodina extrémní?

Ta rodina je extrémní v tom, jak stoprocentně se věnuje svému synovi. Dělá to s láskou, pochopením, ale velmi specificky. Proto je to zajímavé. Protože kdybych točila film o obyčejné rodině, tak jako divačka nevím, proč bych se na takový film měla dívat. Ta specifičnost rodiny diváka i mě nutí k přemýšlení: Jak to mám já? Proč to mám jinak?

Video Trailer - Každá minuta života
video

Trailer: Každá minuta života

Zvolili Hanuliakovi cestu, která není zas tak neobvyklá, nebo jde o opravdu unikátní způsob, jak se věnovat výchově svého dítěte?

Takových rodin je samozřejmě víc. Vychází z výchovného systému, který se nazývá kamevéda a založil ho pan Pavel Zacha, aplikoval ho na svého syna Pavla a ten byl pak v osmnácti letech draftován do NHL, dneska hraje za New Jersey Devils. Rodin je tedy víc, ale myslím si, že Hanuliakovi jsou specifičtí v tom, že jsou opravdu stoprocentně s Miškem.

Co očekáváte od Každé minuty života? Budou se diváci spíše přiklánět k tomu, že věnovat se naplno dítěti je obdivuhodné?

To je pro mě trošku irelevantní otázka. Neočekávám nic. Budu ráda, když film zasáhne každého jednotlivého diváka, bude přemýšlet, jak on to má s dětmi nebo by mohl mít, bude ho ten film i nějak provokovat, ale natočen je bez názoru, protože sama nevím, co si od výchovy Hanuliakových mám myslet. V tom se odlišuje od všech mých filmů před tím. Je to observační, volná, otevřená platforma.

A stále ten názor nemáte?

Stále ne. Osciluju mezi fascinací, jak moc se Miškovi věnují, a zároveň hrůzností, jak to dítě může do života ovlivnit. Tak se to ve mně různě mísí. Roztočila jsem film s pocitem, že takovou výchovou dítěti ubližují, ale pak jsem v průběhu natáčení nabyla dojmu, že vůbec ne. Že své dítě hluboce milují a že je to specifický druh lásky.

A teď si opravdu o jejich výchově nemyslím, že je dobrá nebo špatná, říkám si: Kdo jsem já, abych si to dovolovala soudit. Nikdo neví, jak to s našimi dětmi dopadne. Všichni rodiče se snažíme udělat pro děti to nejlepší, ale jak to dopadne, nikdo neví. Co nám děti vyčtou, co nám nevyčtou, pro každého je štěstí něco jiného. Mně se u Hanuliakových velmi líbí jejich tah na branku. Na druhou stranu: Není to příliš?

Neuvažujete o natočení dalšího dílu, ve kterém byste se vydala na druhou stranu extrému, tedy k rodině, která dítěti věnuje minimum času?

To mě vůbec nenapadlo.

Video Studio ČT24
video

Rozhovor s Erikou Hníkovou