Filmový postřeh: Bulharsko-řecký Otec v sobě má něco z formanovské poetiky

Šeptanda ještě před světovou premiérou hovořila o méně působivém díle, než jakým byla před třemi lety Sláva. Zpětně se těmto hlasům musí dát za pravdu, to ovšem neznamená, že by se Grozevová a Valčanov ve svém novém počinu nějak ztráceli. Je třeba zohlednit, že se rozhodli pro jinou látku – méně seriózní a s větší dávkou humoru.

Děj Otce je postaven na modelové situaci známé z jiných snímků napříč mnoha dekádami. Nedávným příkladem je například americký film Nebraska (2013). V obou vyprávěních svedou okolnosti dohromady starého otce a dospělého syna. Konflikty vznikají z jejich odlišných pohledů na svět a filmy postupně poodhalují minulost jejich vztahu. V tomto případě je otec (Ivan Savov) nenapravitelný mystik důvěřující bulvárním zprávám a přírodním léčitelům a syn stydlivý pragmatik (Ivan Barnev známý českým divákům z Obsluhoval jsem anglického krále /2006/).

Je škoda, že režisérské duo situaci následující po předvídatelných liniích a střety otce se synem nijak tematicky neozvláštňuje – většinou jen čitelně rozvíjí dynamiku jejich vztahů různými smutnými, vtipnými nebo absurdními scénami. Jako filmaři ale stále vládnou nesmírně účinným stylem. Postavám se dostávají „pod kůži“ blízkými pohledy těkavé kamery a scény jsou schopni aranžovat ve velmi dlouhých záběrech. Dokumentaristické pojetí Otce není však dílem náhody a improvizace, ale jistě pečlivých příprav s cílem zapůsobit na publikum.

Tato kombinace formálních technik, cynického humanismu a humoru může připomenout odkaz Miloše Formana, Ivana Passera a Jaroslava Papouška. Této tradici odpovídá i zcela přirozený herecký projev obou představitelů. Hlavně díky nim mají hořké konce vtipných scén jistou působivost. Jestli si v hlavní soutěži festivalu říká Otec o nějakou cenu, bude to právě ta pro Savova a Barneva.

Zajímají vás další filmové postřehy z festivalu v Karlových Varech? Přečtěte si je ve speciálu na webu ČT24.