Zlatá horečka navzdory svému názvu nesouvisí pouze se zlatem, vyvolává ji objev nerostného bohatství v jakékoliv podobě. Kde je nerostné bohatství, jsou většinou i lidé, kteří se na něm snaží zbohatnout anebo se těžbou aspoň jen uživit. Když ale zásoby dojdou, nastane i přesun za dalšími příležitostmi a s osiřelými doly a lomy zůstávají prázdná celá města i ostrovy.
Zlato, stříbro ani diamanty věčné nejsou. Když dojdou, odejdou i lidé
Hašima
Je známý pod různými jmény a téměř každý už ho viděl v nějakém filmu nebo na fotografiích. Hašima, často nazývaný také Gunkanjima, podle své podobnosti s bitevní lodí, je jedním z 505 neobydlených japonských ostrovů v prefektuře Nagasaki. Šestihektarový ostrov byl známý díky svým podmořským uhelným dolům.
Velkou roli hrál během japonské industrializace. Ačkoli tu uhlí objevili už v roce 1810, samotné doly začaly fungovat v roce 1887. O tři roky později koupil ostrov koncern Mitsubishi. Vytvořeny byly čtyři šachty, některé dosahující hloubky až jednoho kilometru, jedna z nich měla údajně dosahovat až pod sousedící ostrov.
Aby pokryli produkci uhlí, vyrostla na ostrově v roce 1916 první velká železobetonová budova, ve které byli ubytováni dělníci. Použili přitom speciální beton, který měl odolat i tajfunu. Během dalšího půlstoletí vyrostly na ostrově další budovy, bytové domy, ale i školy a školky, nemocnice, radnice i komunitní centra. Pro zábavu tu dělníci měli bazén, kino, obchody i herny nejpopulárnější japonské mechanické hry pachinko.
GALERIE
Gunkanjima
Během války se k místním dělníkům dočasně přidali také korejští a čínští váleční zajatci, kteří sem byli posláni na nucené práce. Mnoho jich na ostrově zahynulo, trápil je hlad, vyčerpání a nevyhnuli se ani nehodám v podzemních šachtách.
Jen v roce 1959 žilo na Hašimě přes pět tisíc lidí. Ne na dlouho. Ropa postupně začala v šedesátých letech nahrazovat uhlí a doly v celé zemi začaly být postupně zavírány. Mitsubishi oficiálně zavřel důl na Hašimě v lednu 1974, do dubna byl ostrov opuštěn.
I když je chráněn silnými zdmi proti tajfunům a vodě, desetiletí bez údržby se na stavu budov značně podepsala. Části budov se zřítily, několik domů je ohroženo kolapsem. Možnost podívat se na ostrov se zájemcům znovu otevřela v roce 2009, kdy byla turistům otevřena malá část ostrova – přibližně pouze pět procent jeho rozlohy. Vyjížďky jsou ovšem omezené jen na některé dny v roce, zejména kvůli počasí.
Ikešima
S výjimkou pár nadšenců je veřejnosti prakticky neznámý, přitom ho mají turisté mnohem víc a snáze po ruce než Hašimu. Trajekt sem jezdí několikrát denně a cesta z pevniny trvá kolem půl hodiny. Ikešima je relativně malý japonský ostrov, na kterém v roce 1913 koupila společnost Mitsui Mining pozemky na těžbu uhlí. Těžit se začalo v roce 1959.
Díky vysokým platům a poptávce po uhlí se sem začali hrnout dělníci – předtím tu žilo pouze kolem tří set obyvatel, takže logickým krokem byla výstavba vysokých rezidenčních budov s byty. O pětadvacet let později dosáhla produkce svého vrcholu, těžilo se více než 1,5 milionu tun.
Průmyslový komplex na ostrově Ikešima
Podle některých zdrojů tu během nejlepšího období mělo žít až dvacet tisíc lidí, jiné odhady uvádí kolem osmi tisíc obyvatel. Důl ale stíhaly nehody a problémy začalo působit i konkurenční, levnější uhlí ze zahraničí. Důl zavřel brány 28. listopadu 2001, dva a půl tisíce dělníků bylo propuštěno. Desítky bytových domů definitivně přišly o obyvatele. Zbylo tu jen kolem dvou stovek lidí a množící se kočky.
Ostrov se přitom snažil být turistickou atrakcí, už při příjezdu do přístavu je tu cedule s turistickou mapou. Restaurace tu ovšem byla pouze jedna, ubytování žádné. Až v roce 2016 přibyla možnost na ostrově přespat a z bývalé radnice se stalo muzeum. Většina budov je ale turistům zapovězena a ohrazena ostnatým drátem. Samotný důl se z velké části rozpadá, na některých místech je propadlá střecha a zrezlé trámy i podlahy hrozí pořezáním a propadnutím do nižších pater.
Podobně jsou na tom i bytové domy – v bytech dosud zůstává veškeré vybavení, televize, oblečení a osobní předměty původních obyvatel, některá okna jsou ale rozbitá, zábradlí na balkonech často odrezla a upadla, stěny paneláků porostly hustým břečťanem a části střech, obzvlášť kovové můstky spojující střechy jednotlivých budov, jsou prorezlé a životu nebezpečné.
GALERIE
Ikeshima
Nebezpečí na nezvané návštěvy číhá i v opuštěné nemocnici, která byla stejně jako důl zavřena v roce 2001. Fotografové, kteří sem před omezením nebo i přes něj pronikli, se mohou chlubit snímky stále perfektně vybavené nemocnice, včetně operačního sálu s kulatými světly, vybavenými laboratořemi s chemikáliemi, zapomenutými operačními nástroji a mezi průzkumníky velice populární pitevnou.
Pyramiden
Honbě za nerostným bohatstvím neunikly ani ostrovy v Severním ledovém oceánu. Na hodně mrazivém místě zůstává už dvacet let trvalými obyvateli víceméně opuštěná dělnická osada Pyramiden. Jméno dostala podle hory, pod kterou se nachází. Osadu založili na Špicberkách v roce 1910 Švédi, o sedmnáct let později ji podle Špicberské dohody obsadili Sověti. Ti tu také začali těžit uhlí.
GALERIE
Pyramiden
Osazenstvem osady byli z velké části Ukrajinci z Donbasu a Volyně. Měli tu vše, co k životu potřebovali, včetně školy a tělocvičny. V kulturním paláci se nacházelo i nejseverněji umístěné piano, nejsevernější krytý bazén a také nejseverněji umístěná socha Lenina. Tisícovka obyvatel zmizela během pár měsíců v roce 1998. Do roku 2007 byl prakticky kompletně opuštěný, v domech zůstaly věci původních obyvatel, kteří měli převážně odejít ve spěchu.
Většina budov je zamčená a zabezpečená, do některých je ale možné se při oficiální turistické návštěvě osady dostat. Právě od roku 2007 tu byl obnoven malý hotel s muzeem a dodávky elektřiny, aby tu turisté našli alespoň základní zázemí. V osadě přes rok žije zhruba třicet dělníků, kteří se starají o údržbu a provádí tu turisty.
Real de Catorce
Na nedostatku nerostného bohatství skončilo a na turismu nyní vydělává také mexické Real de Catorce. Na náhorních plošinách Mexika, ve výšce zhruba 2700 metrů nad mořem byla objevena ložiska stříbra už v roce 1772. Koncem 19. století mělo město populaci 15 tisíc obyvatel, jedny z nejbohatších mexických stříbrných dolů, mincovnu, prodávalo se tu luxusní evropské zboží.
Real de Catorce
Vše nabralo rychlý konec, když na přelomu století klesla cena stříbra – město bylo prakticky celé opuštěno, zůstali tu jen jednotlivci přežívající ze zbytků po těžbě. Pravidelněji sem chodili také poutníci, kteří navštěvovali údajně zázračný obraz sv. Františka v místním kostele. Dnes láká hlavně turisty, jako kulisy je využívají i filmaři.
Bodie
Turistická atrakce se stala i z amerického městečka Bodie v Kalifornii. Schované v horách se stalo senzací kolem roku 1876, kdy se proslavilo jako naleziště zlata. Zprvu fungovalo jen jako malý kemp, pak zde ale objevili zlatonosnou horninu – a ve vedlejší Auroře navíc naleziště stříbra. Během dvou let Bodie nabobtnalo z pár obyvatel na zhruba šestitisícové město s dvěma tisícovkami budov.
Zlato přitahovalo všechny, kdo toužili rychle zbohatnout – a místní doly skutečně vytěžily drahý kov v hodnotě zhruba třicet milionů dolarů. Ty se daly utrácet v místních salonech, uložit v bankách, nebo s vydělanými penězi odjet po železnici za lepším živobytím. Město mělo dokonce i čínskou čtvrť.
GALERIE
Bodie
Úpadek začal už v roce 1880, lidé se postupně začali stěhovat za vidinou lepšího výdělku jinde. Doly postupně začaly zavírat, poprvé bylo Bodie popsáno jako město duchů v roce 1915, o dva roky později byla zavřena i místní železnice. V roce 1943 mělo pouhé tři obyvatele. O dvacet let později bylo prohlášeno národní historickou památkou, dochovalo se ale jen kolem sta budov. Ty jsou ale oblíbeným jarním a letním cílem turistů.
Kolmanskop
Ještě o trochu cennější bohatství skrývala namibijská poušť. Deset kilometrů od přístavního města Luderitz našel v roce 1908 jeden z místních železničních dělníků při práci hezké lesklé kamínky. Ukázal ho svému nadřízenému, německému železničnímu inspektorovi. Ten v nich poznal diamanty – pro potvrzení nálezu si zajel i k odborníkům do blízkého města.
Když mu potvrdili, že jde skutečně o cenný kámen, velmi promptně tu byla založena těžařská osada Kolmanskop. Rezidenti tu, kvůli skutečně bohatému výskytu diamantů, postavili vesnici v německém architektonickém stylu – nezapomněli na nemocnici, taneční sál, pekárnu a řeznictví, elektrárnu, školu i divadlo a kasino. Nacházel se tu dokonce i první rentgen na jižní polokouli a první africká tramvaj.
GALERIE
Kolmanskop
Idyla tu dlouho nevydržela, po první světové válce začaly zásoby diamatů pomalu docházet. Zánik města navíc urychlil i objev nejbohatších ložisek diamantů o 300 kilometrů jižněji. Kdo mohl, posbíral si nejnutnější a vyrazil za výdělkem. Opuštěno bylo definitivně v roce 1954. Domy zůstaly napospas písku, který je zavál i více než půlmetrovou vrstvou.
Právě písečné duny a nehostinná krajina sem táhnou turisty a fotografy. Ti pro vstup do oblasti kvůli těžbě diamantů potřebují povolení. V oblasti ale mohou navštívit hned několik opuštěných měst, která se začala rozvíjet prakticky stejně a potkal je podobný osud. O kus cesty dál leží Pomona a Elizabeth Bay, obě osady byly považovány za města duchů. Elizabeth Bay ale dostalo druhou šanci, v roce 2005 zde byla těžba obnovena, důl byl ale namísto prosperity ve ztrátě.
