Z května 1945 se zachovalo unikátní svědectví, které zaznamenal Samuel Fuller. Ten byl na konci druhé světové války příslušníkem legendární americké 1. pěší divize, později se stal hollywoodským režisérem. Do sudetoněmeckého Falkenau, dnešního Sokolova, dorazil s kamerou, kterou si nechal poslat z domova, a natočil, jak říkal, svůj první film – mrazivý ceremoniál, při němž američtí vojáci donutili místní Němce pohřbít aspoň trochu důstojným způsobem sovětské zajatce z tamního lazaretu.
„To byl nejhorší nálet v tom listopadu, když jsme se schovávali v tom našem domečku. Slyšely jsme, jak ty bomby sviští zprava, zleva. Nám se nazdvihla střecha, rozbila se okna. Měli jsme zavřené železné dveře a ty ten tlak vytlačil. Měli jsme štěstí, že jsme nepřišli o život. Tak jsme pak začali chodit do krytu,“ začala vyprávět devadesátiletá paní Anna Matějková. V krytu pod Špilberkem se pak při náletech schovávala se svou rodinou celkem čtyřikrát. „Bylo to s obavou, v tichosti, s napětím,“ popsala dohromady dvě hodiny prožité pod zemským povrchem Matějková.
Když poprvé vstupovala do krytu, tak jí bylo asi osmnáct let. „Lezli jsme přímo po žebříku dolů do šera. Už tam ale pak hned svítilo světlo, jak začaly houkat sirény, tak se tam totiž rozsvítilo,“ řekla Matějková. Poté, co prožila velký nálet, se už bombardování bála. „My jsme tu stáli, čekali a nevěděli jsme, co se bude dít. Bylo tam vlhko, šero, to potom působil na člověka ten strach,“ dodala. Podle svých slov si i po letech pamatuje na zvuk sirén a pocit úlevy, když se začaly tišit. „Ani dnes, když třeba slyším houkání sanitky, tak mi to nedělá dobře. V člověku to zůstane,“ dodala.
Nevím, co bychom dělali, kdyby teď přišla válka
Pamatuje si i na otřesy, když Němci kryt stavěli. „Když nastal protektorát, tak časem se ozývaly výbuchy, že jsme viděli, jak se skleničky třásly. A postupem času jsme zjistili, že se pod Špilberkem dělá nějaký kryt, ale mysleli jsme si, že to bude atomový, protože nás nenapadlo, že jsme tak bombardovaní,“ pokračovala.
Předtím, než se šla poprvé schovat před náletem do vybudovaného krytu, se její rodina ukrývala v domku na Špilberku. Její otec byl totiž vrchním zahradníkem města Brna a ke své službě dostal i dům. Ten pak rodina na krátko opustila v roce 1944, když se rozhodla přestěhovat mimo Brno. „Blížila se fronta. Tatínek myslel, že by tu mohly být nějaké boje, tak jsme zbytek války prožili tam,“ vysvětlila.
Kdyby dnes přišla válka, tak neví, jak by ji lidé prožili. „Když vidím ve zprávách tu Ukrajinu a tak, tak je mi těch lidí líto. Já nevím, co bychom dělali, kdyby přišla válka. Lidé žijí v panelácích, a tam nejsou sklepy, nevím, jak by ji prožili,“ uzavřela své vyprávění Matějková.
