Stezka svobody připomene osudy lidí za železnou oponou

Start „Stezky svobody“ začíná na zámeckém nádvoří, kde byl zavěšen a dnes pokřtěn zvon Svobody z dílny manželů Dittrichových. Vedle něj autoři projektu z občanského sdružení Paměť vytvořili informační mapu, na které jsou znázorněna místa podél česko-rakouské hranice, na nichž se mnozí pokusili překonat neprodyšnou stěnu z ostnatého drátu.

Výstava, která je v prostorách zámku, pak připomene osudy těch, kterým se to povedlo, ale i těch, kteří na hranici zahynuli. A samozřejmě těch, kteří rafinovanou a nebezpečnou hranici vytvořili. Pak už „stezka“ pokračuje přímo na někdejší „signálce“ pohraniční stráže dnešní cyklostezkou, v jejímž okolí je pro zájemce 13 informačních panelů s připomínkou mnoha osudů. Jako třeba těch, kterým se přezdívalo „ptačí“ muži - ti, kteří hranici překonali vzduchem na rogalu nebo v baloně.

Žabí muž

K „žabím“ mužům patřil také Libor Veselský, který se za svobodou vydal z Břeclavi po řece Dyji v roce 1987, schovaný ve vydlabaném kmeni stromu. Do Mikulova dnes přijel z Rakouska, kde žije společně s manželkou a synem. Nebyl to jeho první pokus, za ten první, který ani neuskutečnil, skončil ve vězení na Mírově, ten druhý už mu vyšel. Málem při něm ale zahynul a ještě tři dny po úspěšném přechodu hranic nemohl chodit.

„Napřed jsem chtěl přeletět rogalem, ale při pokusu jsem s ním spadl a rozbilo se a sehnat náhradní trubky byl problém. Kamarád mi nakonec nabídl neopren a ať to prý zkusím po vodě. Do toho kmenu, který jsme vycpali polystyrenem, jsem se schoval a plaval po vodě asi osm kilometrů. Když jsem podplavával most, na kterém strážili pohraničníci se samopaly, bál jsem se, ale zvládl jsem to. Na rakouské straně jsem vylezl z vody, nevěděl jsem, kde jsem, a tak jsem se vydal na cestu rakouským vnitrozemím,“ popsal svůj příběh Libor Veselský.

Po osmnácti kilometrech, zmrzlý ze studené vody, potkal rakouské policisty, kteří se o něj postarali. Byl vyčerpaný, ale šťastný. Dostal se do tábora pro uprchlíky, v jehož blízkosti dodnes žije s manželkou a synem. Ti se za ním dostali o několik měsíců později. Dnes pracuje v Rakousku jako řidič z povolání a do Česka už by se podle svých slov nevrátil, i když je tady čas od času na návštěvě u rodiny.

Pod dráty za svobodou do Ameriky

Ještě o tři roky dříve se rozhodl opustit rodnou jižní Moravu Václav Bařina, který je dnes úspěšným uměleckým kovářem v New Yorku. Na útěk se chystal čtyři měsíce. Bylo mu tehdy 21 let. „Měl jsem štěstí, že měl můj kamarád rodinu v Úvalech, v takzvané pohraniční vesnici, kam se mohlo jen na zvláštní povolenku. Začal jsem tam jezdit s ním a pomáhat, takže mě už potom znali, a tak to nebyl problém. Zjistil jsem, že v jedné ze strážních věží nebývají pohraničníci, a tak jsme toto místo s kamarádem vybrali jako místo, kde to zkusíme,“ vzpomínal dnes na nádvoří mikulovském zámku Bařina.

Den před plánovanou akcí se ale jeho kamarád rozhodl, že s ním neodejde, přidali se k němu ale další tři, s nimiž pak společně podhrabal signální dráty a vydal se na útěk do Rakouska. Bylo to velké drama, protože jeden z jeho druhů se do jámy pod dráty vrhl tak prudce, že spustil signální zařízení. Všichni věděli, že mají několik minut na to, až se k místu jejich útěku dostanou stráže, a tak ze všech sil běželi. Devět set metrů museli překonat v rekordním čase, ale zvládli to. Za zády pak uslyšeli vojáky, psy a střelbu. Ale doběhli. O tom, že jsou na rakouské straně, je přesvědčil pytel s německy psaným textem uprostřed vinohradu.

V Rakousku se cesty čtyř „hrdinů“ rozdělily. Bařina odjel do vysněných Spojených států. „Tam jsem začínal ze skutečného dna. Neměl jsem peníze, neuměl jsem jazyk a trvalo šest let, než jsem mohl říct, že normálně žiju,“ doplnil Bařina. Dnes už si podle svých slov zakázky vybírá, má dost práce a klienty na Manhattanu. A začal jednou za měsíc létat na Moravu, kde si v Bořeticích pořídil vinný sklípek. Před měsícem se mu narodil třetí potomek, syn Václav. „Bylo to tvrdé, ale nemohl jsem žít v zemi, kde vládli komunisti a nemohl jsem svobodně podnikat, v Americe se mi skutečně splnil sen.“

Oběti, které nepřežily

Oba muži měli štěstí, patřili k menší části těch, kterým se jejich útek zdařil. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) zastřelili pohraničníci v letech 1948 až 1989 na státní hranici 143 osob. Mezi obětmi železné opony jsou ale stále i lidé, kteří jsou dodnes nezvěstní. Elektrický zátaras měl za následek smrt téměř 100 lidí a dva lidé zahynuli po výbuchu min. Na druhé straně historikové uvádějí, že mezi roky 1948 a 1989 zahynulo kolem 650 příslušníků pohraniční stráže. Pouze 11 z nich ale bylo zabito osobami, které se pokoušely o přechod hranice. Ostatní úmrtí se přičítají sebevraždám, nehodám či úrazům při výkonu služby.

Dnešní otevření „Stezky svobody“ je druhou fází záměrů sdružení Paměť, které založili v roce 2008 Luděk Navara, Miroslav Kasáček a Silvie Ševčíková. „Poslední fází naší snahy je vybudování muzea železné opony, které by mělo v Mikulově vyrůst v následujících letech,“ uvedl předseda občanského sdružení Paměť Kasáček. Nově vybudovaná stezka je určena pro turisty i cyklisty. Cesta je vyasfaltovaná a podél ní je umístěno třináct panelů s přesnými popisy událostí, které se tehdy udály, v českém a  německém jazyce včetně fotodokumentace. U Staré Celnice je navíc ještě jeden panel, který financoval polský Insytut Pamieci Narodowej a je věnován právě zabitým Polákům – na rakouských hranicích jich zahynulo velmi mnoho. Zástupci Polska dnes do Mikulova přijeli také.

„Při přípravě jsme spolupracovali také s obcí Poysdorf a tehdejším starostou, dnešním zemským poslancem Karlem Wilfingem,“ popsal Kasáček a dodal, že v rámci projektu vznikly mapy se zakreslenými místy, kde stojí panely, a také s místy, kde se jednotlivé příběhy udály. Vše završuje dokument natočený na DVD, který připravilo občanské sdružení Paměť. Celý projekt je financován z Operačního programu Rakousko – Česká republika, fondu malých projektů jižní Morava, Dolní Rakousko. Vyjde na 25.560 Euro.