Otec Dagmar Šafrové, Cyril Musil, byl předválečný reprezentant v běhu na lyžích a olympionik z roku 1936. Spolu s manželkou za války schovávali na statku ve Studnicích řadu gestapem hledaných lidí, po válce za to dostali Československý válečný kříž. Krátce na to ale skončili v komunistických věznicích. Stavení propadlo státu, dcery se musely vystěhovat a pracovat na státním statku. Dagmar ho získala zpět až po roce 2000.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Šafrová se narodila před jedenaosmdesáti lety jako mladší ze dvou dcer manželů Musilových ve Studnicích u Nového Města. Rodiče tam vlastnili hospodářství a lyžařský penzion. Stavení se za druhé světové války stalo úkrytem a místem setkávání členů Rady tří a parašutistů ze západu. Otec navíc působil jako spojka, v zimě na lyžích s tajnými zprávami zdolával dlouhé vzdálenosti. Maminka ukrytým hostům vařila. „Maminka se zúčastnila méně akcí, ale měla na starosti statek a nás dvě malé. Takže rozhodně nemá menší zásluhy,“ říká Dagmar.
Manželé získali za svoji činnost rok po válce Československý válečný kříž. Brzy na to ale oba skončili v komunistických věznicích. Po únoru 1948 odmítl Cyril Musil spolupracovat se Státní bezpečností a v srpnu 1949 byl zatčen. Dceři Dagmar bylo osm roků, když viděla otce naposledy. „Táta pásl krávy, když si pro něj přijeli. Maminku naložili do auta, aby je tam zavedla. Naložili ho bosého, otrhaného, on vždycky chodil pást krávy bosý. Mamince nechali krávy a odjeli,“ vypráví dcera Cyrila Musila.
Zadržte nebezpečného zločince!
Odsoudili ho k dvaceti letům. Věznic vystřídal v krátké době několik, nakonec ho převezli do slovenské Ilavy. Odkud se mu podařilo ještě s jedním spoluvězněm utéct. „Oni hlásili každý den v rádiu policejní zprávy. Ten den, kdy táta utekl, začínaly: Zadržte nebezpečného zločince Cyrila Musila! Pak jeho popis. Jenže to slyšela celá naše třída. Ve škole se mi kluci smáli, že táta je nebezpečný zločinec. Ve mně byl vždycky kus kluka, tak jsem se do nich pustila, facky lítaly, začali jsme se rvát,“ popisuje Dagmar.
Rodiče se ještě dvakrát potkali na smluveném místě. „On jí dal vědět tak, že napsal: Dnes večer na našem místě. Lístek dal kominíkovi Vlčkovi, aby ho hodil při nakupování mamince do tašky. Pak se domluvili na další schůzce. Domů ho vzít nemohla, tady by chytili nejen ji, ale i tátu. My jsme to netušily, že jde táta přes Vysočinu a že maminka odjela v noci za ním. To nám řekla, až se vrátila z vězení v tom roce dvaašedesát,“ říká pamětnice.
Zlomily ho srpnové události
Otec se nakonec dostal až do Kanady, kde vybudoval také lyžařský penzion. Domů už se nikdy nepodíval. „ V roce 69 začal pít. Tenkrát tam byla maminčina kamarádka, která se tam odstěhovala za synem. Koncem roku 69 jí napsala: Cyrila zlomily srpnové události u vás, těšil se domů a teď z toho nic nebude,“ vypráví.
Komunisté zabavili v padesátých letech rodině majetek. Prarodiče nechali v domě dožít. Dagmar a její o dva roky starší sestra Marie musely odjet pracovat na státní statek v Křeptově u Velkého Meziříčí. „Najednou tady stál osobák, děvčata jedem pro vás, rychle rychle. To bylo 8. května na svátek. Tak jsme s nimi odjely a pak jsme se na víkend vrátily a už jsme si nesbalily nic. Všechno, i prádlo na šňůře, bylo pryč. Byla to zkrátka samoobsluha pro okolí,“ vzpomíná Dagmar.
Dagmar se vrátila do Studnic
Maminku pustili s podlomeným zdravím z vězení po šesti letech. S tatínkem se už neviděla, v Kanadě ho navštívila jen starší dcera. Zemřel v roce 1977 a je pochován na hřbitově v Torontu. Matka a dcery se usadily v Karlových Varech. Dagmar ale stále jezdila na Vysočinu i s manželem a dětmi do nedalekého Kadova. Na statek ve Studnicích se chodili dívat při procházkách.
V restituci se jim stavení podařilo nakonec získat zpět. Manžele Musilovy připomíná na domě pamětní deska a jejich přátele, mezi kterými byl například Emil Zátopek, kniha hostů. „Takových osudů bylo strašně moc. Vezměte si, co bylo politických vězňů, a ti měli rodiny. V tom houfu takhle postižených lidí nějací Musilovi na Studnicích zapadli jako zrnko,“ míní Dagmar Šafrová.
