Rodiče Jana Hronka se do odboje zapojili hned na počátku druhé světové války. Před synem nic netajili, naopak. Mladý Jan začal pracovat pro tak zvanou Sousedíkovu skupinu a v roce 1944 se stal spojkou partyzánské brigády, která na Valašsku působila. „Strach má asi každý, a kdo ho nemá, lže. Jde o to ho překonat, nepanikařit, zachovat klid, a hlavně nic neříct,“ vysvětluje dnes devětaosmdesátiletý pamětník.
Jan Hronek se stal ve 14 letech partyzánskou spojkou. Rodiče mu nebránili, i oni pracovali pro odboj
Rodina Jana Hronka žila ve Valašské Polance, otec byl řídící učitel a učitelkou byla i matka. Vlastenecká rodina se brzy za války zapojila do domácího odboje.
Nejdřív Hronkovi pomáhali převádět lidi do zahraničí, pak psali a vylepovali letáky. Otec měl schované staré rádio, rodina pravidelně poslouchala projevy prezidenta Beneše i dalších exilových politiků a aktuální zprávy z bojišť. Tatínek potom zprávy přepisoval na psacím stroji, který ukrýval v dřevníku, Jan je vylepoval v obci. „Těch letáků bylo skutečně málo. Na tu vesnici jich vždycky tak deset stačilo,“ vysvětluje.
Jan Hronek na srazu válečných veteránů v Anglii
Brzy se mladík stal členem Sousedíkovy skupiny, která v roce 1944 začala spolupracovat s partyzánským oddílem, později brigádou, která neřešila jen bojové akce, ale zabývala se i zpravodajstvím. Informace dodávala parašutistům vysazeným na Moravu v rámci výsadku Clay.
„Některé věci dospělý dělat nemohl, bylo to pro něj příliš nebezpečné. Moje první zpravodajská práce spočívala v tom, že jsem měl zjistit počet německých jednotek dislokovaných na Vsetíně. Bylo potřeba vědět, co je to za jednotky, jaké mají zbraně, počty lidí,“ popisuje.
7 minut
Paměťová stopa: Jan Hronek
Přežít v lese ho naučil tatínek, turista
Čtrnáctiletý chlapec plnil úkoly co nejsvědomitěji, pomohlo mu nejen to, že byl skaut, ale i tatínkův výcvik. „Můj otec byl turista, on mě naučil přežít v přírodě, číst mapu, kompas, znal jsem les,“ říká Hronek. Dodnes nedokáže pochopit, že mu rodiče něco tak nebezpečného dovolili dělat.
„Byl jsem jedináček. Když si představím, že bych měl jedno dítě a posílal bych ho někam, kde je to nebezpečné a může to mít různé konce… Strašně si jich vážím, protože museli svoji vlast tolik milovat,“ podotýká.
Stejné pocity měli i další odbojáři na Valašsku. „Bylo to po nějakém hodnocení akce. Jeden prostý Valach povídá: Chlapi, může se stát, že se svobody nedožijeme, tak mám jedno přání, aby lidé věděli, že jsme milovali svoji vlast,“ vzpomíná pamětník.
Porada členů partyzánské brigády
Hrdinové, kteří vytvářeli zázemí pro odboj
Po válce dostal Jan Hronek vyznamenání prezidenta republiky za chrabrost. Jako nejmladšímu partyzánovi brigády mu ho předal generál Karel Klapálek. On sám za největší hrdiny považuje ty, kteří vytvářeli zázemí pro domácí odboj a na které se podle něj zapomíná. „Tito lidé neměli kam odejít, věděli, do čeho jdou. Odcházeli z tohoto světa ne zastřelením, ale mučením, krutými výslechy a bitím,“ říká.
Po válce vystudoval Hronek střední a vysokou vojenskou školu. Nakonec ale z armády odešel. „Za normalizace jsem odešel na vlastní žádost, protože už jsem se na to nemohl dívat. Takže já jsem se se vším vypořádal,“ poznamenává.
Jan Hronek s maminkou (1955)
Mladí lidé mají zájem o historii
Do důchodu pracoval v ostravsko-karvinských dolech, kde se podílel se na budování integrovaného záchranného systému v regionu. Dnes jezdí do škol přednášet o domácím odboji a vlastenectví.
„Mladí lidé jsou takoví, jaké mají informace, jak se o ně staráme a jak je vychováváme. Nám také říkali, že nestojíme za nic, že jsme špatná mládež. Nebyla to pravda. Dneska se to zase říká. Já ten názor nesdílím. Jsem velmi překvapen, když se i u dětí základních škol, nejen u středoškoláků a dospělých, setkávám se zájmem, jak to kdysi bylo, jak to probíhalo, jak to lidé tenkrát vnímali, proč do toho šli,“ uzavírá Jan Hronek.
