V deseti letech utekla Ruth Meissnerová s rodinou z Pohořelic, které se staly částí Sudet, do Brna. Její matka zemřela ještě před válkou, otec v Mauthausenu. Ve čtrnácti se dostala i ona do transportu do Terezína. Z tisícovky židovských obyvatel z Brna jich tam přežilo jen 58. Po válce se přestěhovala do právě vzniklého státu Izrael, kde žije dvaadevadesátiletá Ruth dodnes.
Deník nechala v Terezíně, už ho nepotřebovala. Nový život nalezla Ruth Meissnerová po válce v Izraeli
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Ruth Meissnerová, tehdy Haasová, měla úplně normální dětství až do deseti let. Její rodina žila v Pohořelicích na jihu Moravy po generace, otec vlastnil prosperující podnik, měli řadu příbuzných a přátel. Mezi sebou mluvili obvykle německy, ale Ruth i starší sestra Miriam chodily od začátku do českých škol.
Na podzim roku 1938, po záboru Sudet, musela židovská rodina Haasova z Pohořelic utéct do Brna. „Němci šli a mlátili lidi, ani na to nechci vzpomínat. Nedalo se nic proti tomu dělat, tak jsme žili v Brně,“ vzpomíná Ruth. Ani v Brně to ale neměli jednoduché. Z Pohořelic odešli jen s tím nejnutnějším a protižidovská opatření se stupňovala.
Tatínek se dokázal postarat o živobytí
Jako Židé nesměli téměř nikam chodit, do parku ani do kina, v tramvajích mohli jen stát v zadní části vozu a bylo stále těžší zajistit alespoň základní živobytí.
„Neměli jsme skoro žádné peníze, Židi nesměli pracovat. Jídla jsme ale měli dost, tatínek se vždycky snažil. Byl moc optimistický a já si pamatuji, že jednou přišel domů, vzal peníze z kapsy, dal je na stůl a říkal: ,To je všechno, co máme. Ale víš co? Vždycky když je situace nejhorší, ta pomoc je nejbližší',“ cituje pamětnice.
8 minut
Paměťová stopa: Ruth Meissnerová
S židovskou hvězdou šla na gestapo
Maminka Ruth zemřela ještě před válkou. Jejího otce odvedlo přímo z ulice při jednom z protižidovských zátahů v roce 1941 gestapo. Odvezli ho do Mauthausenu. Tehdy třináctiletá Ruth zůstala pouze s babičkou.
S židovskou hvězdou na kabátě se tak vydala do domu, kde sídlilo brněnské gestapo. Stráž oslovila s tím, že hledá svého zatčeného otce. „Já to vidím před sebou, jak ten gestapák telefonoval, co má se mnou dělat, a pak mi řekl, že mám jít za komandantem. Šla jsem dovnitř, seděl tam a ptal se mě, jak mi může pomoct, a snažil se mluvit velmi příjemně. Neřekl, že se otec vrátí, ale že nám dají zprávu,“ popisuje.
Ruth (uprostřed s mašlí ve vlasech) s kamarádkami
Když ti bude těžko, piš
Zpráva o smrti otce zastihla Ruth před transportem do Terezína. Tam byla deportována spolu se sestrou a babičkou 29. března 1942. Ruth bylo velmi těžko. Přítelkyně jí proto koupily deník. „Řekly, my víme, že je ti těžko, tak piš,“ vzpomíná Ruth.
Deník, který si Ruth v Terezíně psala, byl později přeložen do hebrejštiny. Pro Ruth už nemá zvláštní význam, v Terezíně ho nechala. „Když jsme přišli do gheta, tak nás zavřeli do kasáren. Já žila pět měsíců jenom v kasárnách a nemohla jít ven. Pak jsem začala pracovat, pěstovali jsme zeleninu pro vojáky. Potřebovali mě na práci, tak mě nechali na živu,“ míní.
Z tisícovky tehdy deportovaných Židů z Brna přežilo jen 58. „Tehdy těch transportů bylo více, byla to aktivita někoho z vedení Brna, aby se město všech Židů rychle zbavilo. 20. dubna pak poslali Hitlerovi k jeho narozeninám telegram, že Brno je bez Židů, judenrein!“ říká Ruth.
Vždycky se cítila být Židovkou, ne Češkou
Po skončení války Ruth a sestra Miriam vyhledaly pomoc u příbuzných v Praze. Ruth tam absolvovala zdravotnický kurz a poprvé dobrovolně se přihlásila mezi Židy, kteří se u nás připravovali na pomoc při vytvoření samostatného izraelského státu.
„Věděla jsem, že půjdu do Izraele. Doma jsem dostala sionistickou výchovu. Necítila jsem se jako Češka, vždycky jsem cítila, že jsem Židovka. Po tom, co jsem prožila, jsem s Čechy neměla nic společného. Neměla jsem s nimi o čem mluvit,“ vysvětluje.
Do Izraele přijela na Nový rok 1949. „Šla jsem z lodě přímo do armády. Už jsem byla mobilizovaná, už jsem byla voják,“ říká. Pak začala pracovat jako ošetřovatelka, později jako vychovatelka v dětském domově. Do Česka se znovu podívala až po roce 1989.
