Kamarádi o něm u soudu řekli, že je jemná povaha a ilegální činnosti není schopen. Komunisté proto Bohumila Robeše v padesátých letech odsoudili za spolupráci s odbojovou skupinou SODAN jen na pět let. Ve vězení ale nakonec byl téměř třikrát tak dlouho. Z jemné povahy se totiž vyklubal rebel, který nedokázal o bezpráví mlčet.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Bohumil Robeš se od mládí zajímal o literaturu a divadlo, kvůli špatnému kádrovému posudku se ale po maturitě na vysokou uměleckou školu nedostal. Místo toho putoval do vězení. V roce 1953 ho zatkli za napojení na odbojovou skupinu SODAN. „Když nás vyslýchali, zatopili a kouřili Džunky, to byly oblíbené cigarety estébáků a podobných individuí,“ říká Bohumil Robeš.
Lidi s nebezpečnou hlavou je třeba zlikvidovat
Po sérii výslechů ve vazbě v Příční ulici v Brně ho soud poslal na 5 let do vězení. „Oni si předvolali na veřejné líčení moje kamarády, kteří dostali vyšší tresty a ptali se, co ten Robeš? Robeš je jemná povaha, neschopná ilegální činnosti, tak nějak to kluci řekli,“ vzpomíná pamětník.
I přesto, že dostal z celé skupiny nejnižší trest, domů se vrátil až za třináct let. Z jemné povahy se totiž vyklubal rebel. „Jó pane Robeš, vaše hlava je nebezpečná, řekl chlap v uniformě, takový musíme likvidovat,“ to byl podle Bohumila Robeše důvod, proč putoval z věznice do věznice, lágru a nakonec i do psychiatrické léčebny. „Vy jste blázen, vy věříte ve svobodu,“ říkali prý Robešovi.
Korekce v Leopoldově a ponižování v Ruzyni
Z tábora Vojna u Příbrami kvůli takzvané nudlové vzpouře putoval do temnice v Ruzyni. „Všechno mělo svůj ráz a způsob znevažování lidskosti. V Ruzyni jsem se musel vysvléct do naha, a přišla tam ženská a ta měla tyčinku a tam mě šátrala po otvorech, to bylo ponížení,“ popisuje pamětník.
Nejdéle byl v bývalé pevnosti Leopoldov. V Maďarsku zrovna zuřilo povstání proti komunistické diktatuře a při čekání na raport si neodpustil poznámku, která ho poslala na dalších pět let do vězení. „Já jsem řekl, že aby nedopadli jak soudruzi v Maďarsku. Vrhlo se jich na mě šest, svázali mě do kozelce a strčili do korekce,“ říká Bohumil Robeš.
Na toaletní papír psal v celách básně a své myšlenky. Prý se jednalo o pobuřování proti republice a Bohumila Robeše odsoudili na dalších šest let vězení.
Hrdina? To nejsem…
Domů se vrátil až v roce 1967. Posílal články do novin, natáčel reportáže pro brněnský rozhlas. V Holubicích byl kronikářem a pomáhal. Třeba i adopcí na dálku. „Hrdina, to já nerad slyším, to nejsem. Když to má někdo v sobě, tak to z něj nikdo nevytluče,“ říká dnes 86letý muž. O věznění v době totality napsal Bohumil Robeš knihy jako Věčný prolog nebo Čas likvidace. Zatím poslední je soubor povídek Tichý Sarkofág.
